Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je skvělý bubeník a pedagog Václav Zima. Je spojený s kapelami Blue Effect, -123min., Walk Choc Ice, Vyhoukaná Sowa, Oboroh a v poslední době především Vanua2. Vašku, vítej v našem seriálu.
Musíme to vzít pěkně od začátku. Jak to bylo u vás doma s muzikou? Táta hrál na klavír, housle a věnoval se i klasickému zpěvu a mamka jako malá hrála na harmoniku. Ale jen amatérsky. Oba jsou lékaři. Hudba se u nás poslouchala. Většinou to byla vážná hudba. Zněly ale také desky od Abby i Queen a také Michael Jackson, jinak běžný zahraniční pop mainstreamu 70 a 80. let. Takže od rockové hudby a jazzu vše velmi daleko. A ani česká scéna nebyla moc zastoupená. S klasickým rockem a hlavně heavy metalem jsem se setkal až přes spolužáky asi ve 12 letech. Velmi dobře si vybavuji moment, kdy jsem si domů přinesl na kazetě nahranou desku od Iron Maiden - The Number of the Beast a poslouchal jsem to stále dokola na tátově JVC věži.
Nahrávka to byla nekvalitní, ale já to sjížděl stále dokola a snažil se to pochopit a vnímat. Někde jsem četl, že bicí nebyly tvůj první nástroj. Začínal jsem asi v 8 letech na piano, ale moc se mi nechtělo cvičit a bylo to vlastně trápení. Pár let jsem se ale pianu věnoval a pak díky ambicióznímu řediteli místní hudební školy, který se snažil vybudovat dechový orchestr, jsem přešel na dechový nástroj. Byl to tenor. Hrál jsem na něj asi 7 let a dost jsem svého učitele trápil. Teď to dokážu jako sám učitel posoudit. Bubny jsou stejně nejvíc, to oba víme. Na bicí jsem začal v 17 letech. Okoukával jsem co a jak od kamarádů, co hráli a začal jsem jezdit jako osvětlovač s kapelou Unisono.
Tehdy byla docela populární na scéně klasických rockových tancovaček. Byl tam skvělý bubeník Vašek Soukup. Objevil se před tím i v kapele Oddysea a jemu vděčím za základy. Ptal jsem se ho, okoukával a stále otravoval. A sám cvičil jeho bicí party. Znal jsem ty písničky nazpaměť. Jemu vděčím za správné technické základy, aniž by o tom vlastně věděl. Měl takový uvolněný styl držení paliček a až po mnoha letech při tom, když jsem začal sám hodně řešit metodiku bicích, jsem si uvědomil, jak bylo tohle setkání na začátku důležité. Svým způsobem mi toho moc neřekl, ale díváním a sledováním jeho hry jsem toho hodně odkoukal a naučil se.
Až půl roku před přijímačkami na KJJ jsem začal jezdit do hudebky do Hradce Králové k Romanu Vránovi, aby mě kontroloval co se týká notace a abych měl jsem nad sebou odborný dohled. Ale v té době škola ještě neměla soupravu, tak jsme řešili jen malý bubínek a také jsem využil možnosti chodit na teorii v té škole, což mi při přijímačkách výrazně pomohlo. Tedy na konzervatoř jsi šel k Miroslavu Kymplovi, ale posléze jsi studoval několik let i u Miloše Veselého. Oba jsou legendy výuky bicích. Po přijímačkách se stal Mirek Kympl mým profesorem a mentorem. Chodili jsme na hodiny spolu s Martinem Vajglem a řešili jsme nejen bubny a muziku.
Na začátku devadesátých let se otevřely hranice a bylo mnohem jednodušší se dostat k notovým výukovým materiálům, kterých u nás byl velký nedostatek. Pamatuji si, jak jsem prolézal všechny ochody s bicími v Mnichově a koupil vše, o čem jsem slyšel nebo tušil, že je dobré. Přivezl jsem tehdy třeba školu Future Sound od Garibaldiho nebo VHS kazety od Weckla a Chapina a mnoho jiných. Postupně, jak jsem se dostával k dalším informacím, se mi sbírka rozrůstala a všechno jsme to probírali na hodinách a studovali. Bylo skvělé jak pan Kympl k výuce přistupoval a jak byl otevřený novým informacím a snažil se sám to nějak uchopit a pak použít pro výuku. V tom je mým velkým vzorem. Má touha po informacích, jak to vlastně dělat mě přivedla až k prof. Miloši Veselému. Nedříve jsem k němu chodil dlouho tzv. Na čumendu a nakonec se dočkal a měl jsem to štěstí, že mě přijal. To už bylo po konzervatoři a už jsem za sebou měl kapelu -123min. Měl svou vlastní metodiku, psal si vlastní noty a cvičení. Bylo to velké inovátorství a i jeho způsob výuky a komunikace s žáky byla svérázná, ale velmi účinná, přinášela skvělé výsledky. Úplně mě to studium u něj pohltilo a snažil jsem se pochytit co nejvíce. Navštěvoval jsem u něj hodiny šest let a opravdu mi to hodně pomohlo také po stránce metodiky, kterou jsem začal už při studiu konzervatoře hodně řešit. Ani on se ale vůbec nebránil novým informacím a vždy se je snažil implementovat na svá vlastní cvičení. Pamatuji si, jak jsme spolu trávili debaty o Moeller technice a jak ji dokázal využít v tzv. prstovkách. Sám používám při výuce jeho výukové materiály, které jsou nedostižné ve své variabilitě a použití. I když je fakt, že nejlépe je umí používat jeho vlastní žáci. Ale to většinou platí u všech výukových materiálů. Vždy je totiž jakoby psáno něco mezi řádky, co se dá přenést jen osobně. V každém případě jak prof. Kympl, tak prof. Veselý, byli opravdu velké osobnosti a jejich odkaz bude s mou generací bubeníků žít dál. A doufám, že i díky tomu, že je možné noty od Miloše Veselého koupit, přežije jeho odkaz i pro další generace.
V 90. létech se posuneme k muzikantově kariéře. Prošel jsi opravdu hodně kapelami, u některých známějších bych se rád na chvíli zastavil. Já jsem pro sebe tvoje jméno objevil ve spojení s kapelami Walk Choc Ice a -123min. Walk Choc Ice byli hodně let taková klubová a festivalová jistota. Skvělý zpěv a šoumenství Honzy Křížka, spojené s výbornými hudebními nápady a takovým jiskřivým nářezovým crossoverem. Do Walk Choc Ice jsem nastoupil po odchodu z -123min. Zdeněk Bína se totiž na krátkou dobu objevil i v řadách Walk Choc Ice před tím než založil Minuty, tak tam vznikla tahle spojitost. Po odchodu z Minut jsem dostal lano. Walk Choc Ice měli zrovna novou desku a začali jsme pracovat na její propagaci. Opravdu hodně jsme zkoušeli a věnovali se tomu, aby to pódiově fungovalo. Natočili jsme i živou nahrávku Golem club Zlín live. Vyšla tehdy ještě na VHS. Dělali jsme i nové písničky, ale na realizaci alba už bohužel nedošlo. Kytarista Láďa Zotov se rozhodl ukončit aktivní hraní a věnovat se rodině. Byl velmi výraznou osobností a svým stylem hry velmi vyjímečný a velmi těžko nahraditelný. Nějak nebyla chuť dál pokračovat. Byla to škoda, protože když jsme končili, měli jsme hodně koncertů a živý přenos z Malostranské Besedy pro Radiožurnál je důkazem toho, v jaké formě ta kapela byla.
Další tvou výraznou štací byli zmínění -123min. S Walk Choc Ice je pojí osoba kytaristy a zpěváka Zdeňka Bíny. Minuty byly zjevení. Do té doby nevídaný mix jazzu, funku, blues, rocku, etna a kdoví čeho ještě. Zahraný energicky, koncerty euforické, spousta improvizace a radosti z hudby. Vyhráli jste cenu Anděl za objev roku, pochvalně se o vás zmínil třeba i Karel Gott. Zdeněk je velmi výrazná a svébytná osobnost a v Minutách se mu podařilo to všechno využít a prodat. Tím nemyslím obchodně, ale ukázat to, co v něm je, naplno. Minuty byla moje první kapela, se kterou jsem se začal opravdu živit jako aktivní muzikant. Se Zdeňkem jsme se znali už mnoho let předtím a dávno než měl Minuty, jsem od něj dostal nabídku, abych s ním hrál. Měl jsem tehdy ale jiné aktivity a neklaplo to. Jen si pamatuji, že hrál s úžasným baskytaristou z Pardubic. Což pak bylo i v Minutách v osobě Frederika. S minutami to bylo hektické období, kdy jsme během půl roku z malých klubů pro 30 až 50 lidí přešli do prostorů pro 500 až 1000 lidí. Hráli jsme 20 koncertů za měsíc a díky Objevu roku 1999 jsme se stali velice populární. Každý koncert byl úplně jiný a ani jedna písnička nebyla nikdy stejná. Prostě jsme jen hráli, improvizovali a užívali si to. I nové písničky vznikali přímo na podiu a postupně se improvizací před lidmi aranžovali a dodělávali. Nezkoušelo se vůbec.
Nakonec dojde řeč k nejvýraznějšímu působišti: Blue Effect spojené s Radimem Hladíkem. Pokud se nepletu, Radim v té době měl za sebou dlouhou hrací pauzu. Vy jste se ale postupně rozjeli tak, že v ČR snad neexistovala kapela, která by hrála víc koncertů. Radimova hudba a energie žila na koncertech, které byly živé, improvizační a plné emocí. Blue Effect nebyl Radim Hladík a doprovodná kapela, ale byli jsme rovnocenní členové společné kapely a to se projevovalo třeba i ve stěhování nástrojů. Hráli jste ale i pár coverů slavných kapel, např. Depeche Mode. Vydali jste i živá DVD. Za dobu existence nové sestavy jste ale neudělali žádnou novou hudbu. Ty covery vznikly s odkazem na to, že jsme je hráli už s Walk Choc Ice a bylo to takové odreagování a radost to uchopit úplně jinak.
Blue Effect vás nabídl i filmovou hudbu, a třeba Posel Vladimíra Michálka. Zmínit samozřejmě musíme tvou současnou skupinu Vanua2. Základem je rytmika Blue Effect (ty a Wojta Říha na basu), Vítek Beneš na klávesy a Roman Helcl na kytaru. Samí skvělí muzikanti. Nicméně asi nejzajímavější personou je váš exotický zpěvák Yannick Tevi. Po odchodu Radima mě Wojta oslovil, jestli bych s ním nešel hrát s jeho kamarády z Nymburka. Vítka jsem samozřejmě znal a ještě před tím, než mi poslal demo nahrávku, tak jsem bez váhání řekl, že ano. On na to, no raději počkej, je to úplně něco jiného, než jsi do teď dělal. Potom mi poslal nahrávky a já nechápal, jak je možné, že o tomhle zpěvákovi vůbec nic nevím. Slyšel jsem velmi charizmatický a jistý hlas a pěkné písničky, která skládá. Hodně mě to oslovilo a jsem moc rád, že jsme se potkali. Když jsem ho pak slyšel zpívat nebo viděl při práci ve studiu, byla to radost. Sledovat s jakou jistotou ty věci zpívá. Je velmi muzikální a citlivý a jeho jistota ve zpěvu je až uchvacující.
Začali jsme pracovat úplně na nové neznámé kapele Vanua2 a hledat i tvář a prezentaci nového uskupení. V souvislosti s Vanua2 jsem si všimnul, že jsi změnil nástroj a opustil svoje Sonory SQ2. Potřeboval jsi jiný zvuk? Ta změna byla nutností. Zvukově se můj nástroj vůbec nepotkával se stylovým zaměřením Vanua2. Musel jsem změnit naprosto vše i včetně ladění soupravy a činelů. Potřeboval jsem se dostat do úplně jiného frekvenčního spektra a barev. A s tím souvisí i změna pojetí hry. SQ2 jsem samozřejmě neprodal. Takový nástroj se neprodává. Přešel jsem na Sonor Vintage, což je vlastně replika původních Sonor bubnů ze 60. let. Shodou okolností orginál tyto bubny jsem používal při unplugged koncertech s BE. Patřily Honzovi Křížkovi a on mi je dlouhodobě zapůjčil pro Blue Effect. Sonor Vintage mám v konfiguraci 22,16,12 a snare 14. Potom mám ještě BD 20 palců pro menší podia. Činely používám výhradně Sabian jako firemní hráč. V setu pro Vanua2 používám Hihat 14 Artisan Elite Hats, Ride 20 HH Vanguard (ten používám jako hlavní crash) a Ride 22 HH King, 20 Artisan Crash a 20 HHX O-Zone Ride. Ten se ale už nevyrábí. Mechaniku používám Yamaha a pedál mi vyhovuje Mapex Falcon. A jako firemní hráč používám dva signované modely paliček od Balbex. Rozměrově 5A a 5B, každý model ve zcela jiném tvaru. Co se blan týká, tak jsem rovněž využil nabídku spolupráce a výhradně používám značku Aquarian.
Další velice důležité téma, které s tebou chci probrat, je výuka bicích. Vím že se tomu věnuješ hodně a jsi zapálený učitel, což se mi vždycky na tobě líbilo. Točíš videa, píšeš články... Z několika tvých bývalých žáků už jsou dnes výborní a uznávaní bubeníci. Pověz nám, kde učíš a co tě vlastně na učení baví? Učím v ZUŠ Klapkova v Praze a věnuji se i soukromé výuce nebo přípravě ke zkouškám na…
