Co je Vademekum? Je to dokument Papežské rady pro rodinu, orientační pomůcka pro zpovědníky. Shrnuje některé otázky mravouky o manželském životě a chce podat spolehlivé a jasné směrnice pro udělovatele svátosti. Chce poskytnout pastorační pomoc pro orientaci zpovědníků, aby se překonala nejednotnost a nejistota v jejich praxi.
Zpovědník, který chce vyhovět jasné nauce magisteria o manželské etice, ale zároveň chápe, ba prožívá existenciální nouzi zpovídaných manželů, je v obtížné situaci, jak oběma stranám vyhovět. Nejednotnou praxi nelze vyložit nejednotnou teorií, ale rozdílnou mentalitou jednotlivých zpovědníků, od rigorózních k benevolentním, od úzkostlivých k sebejistým.
Etický rámec a autorita svědomí
Výsledný rozptyl řešení je pohoršením manželů, kteří se setkávají s odchylným přístupem podle toho, kterého kněze navštíví. Skoblík ve Sborníku str. Závažnost dokumentu - teologická hodnota: Je to dokument Papežské rady, odborné instituce, jistě dobře konzultovaný s odborníky. Všechny dostupné texty, tedy i Vademekum, poukazují především na svatost v manželství. K svatosti jsou totiž povoláni všichni v každém stavu, právě podle svého stavu.
Duší svatosti je láska, dar Ducha svatého. Božská láska zahrnuje lásku lidskou a povznáší ji. K lásce patří neodlučitelně sdílení, které zahrnuje i odříkání a oběť, radostné sebedarování. Tento prvek, sebedarování v lásce, dobře chápou i dnešní mladí lidé. Na cestě ke svatosti dělá křesťan zkušenosti s lidskou slabostí, které se zdají normy, předkládané církví, příliš velkým břemenem, ale setkává se také s Božím milosrdenstvím a s pokornou lítostí přijímá odpuštění.
„V nemalém počtu existují také oponenti, poukazující na přílišnou obtížnost předložené nauky pro většinu manželských párů. Magisterium však upozorňuje na to, že Bůh nežádá něco nemožného, i když je to obtížné. K výtce rigoróznosti církve stačí připomenout: nejen církev, i evangelium je značně náročné, ale na to bývá zapomínáno. Že se však něco z mravních požadavků, předkládaných manželům, může zde a nyní jevit bona fide nemožným, naznačuje princip graduality (Sb. str. 162).“
Je to tak, že Boží přikázání je upraveno možnostem člověka, ale člověka vykoupeného, toho, kterému byl darován Duch svatý. Normy mohou být velmi těžké, pro vykoupeného člověka však jsou splnitelné. Tolik Veritatis splendor. Tady je třeba říci o tvorbě norem a o autoritě svědomí.
V projevu k morálním teologům u příležitosti dvacátého výročí encykliky HV v roce 1988 upozorňuje Jan Pavel II. na to, že v průběhu boje proti HV začalo být svědomí chápáno jako instance, která si sama tvoří mravní normu. Svědomí netvoří normy, ale opírá se o ně, ne však jako pasivní čtenář hotového textu, ale v smyslu teonomní autonomie. Svědomí tedy formuluje mravní povinnost ve světle přirozeného zákona... Úsudek svědomí nestanoví zákon, nýbrž dosvědčuje pravomoc přirozeného zákona a praktického rozumu ve vztahu k nejvyššímu dobru, kterým se lidská osoba nechá přitahovat a přijímá jeho přikázání. Svědomí není nezávislým a jedinečným zdrojem pro rozhodování o tom, co je dobré a co špatné.“
Závažnost chápání mravních norem zaznívá z těchto vět (VS 95,96): Církev se nikdy nemůže zříci zásady pravdy a důslednosti a nemůže proto souhlasit s tím, aby se dobro nazývalo zlem a zlo dobrem. To poznávat, chápat a uskutečňovat může jen pravdivé a správné svědomí. Je ale pravda a skutečnost, že dnes u mnoha lidí takové není: že je bludné a může být i nezaviněně bludné. Výchova svědomí je velký a důležitý úkol, protože „svědomí současného člověka je dezorientováno výzvami ze sociální, ekonomické, politické a vědecké oblasti. …Mravní život člověka trpí krizí pravdy, což vede k individualistické etice“ (FR).
Rodina jako svátost a zodpovědnost
1) Rodina je svátost života. V lidském otcovství a mateřství je přítomen sám Bůh, a to způsobem odlišným od všeho ostatního plození na zemi. Je to spolupráce s Bohem, který přenáší svůj obraz na nové stvoření, jedinečná spolupráce s láskou Stvořitele a Vykupitele, který skrze ně stále rozšiřuje a obohacuje svou rodinu (EV 43, GS 50). Církev je přesvědčena, že lidský život, i slabý a trpící, je vždy nádherný dar Boží dobroty (FC 30).
To je základem radosti a úcty křesťanů vůči otcovství a mateřství. Označuje-li se toto rodičovství v posledních církevních dokumentech za „odpovědné“, slouží to účelu pozvednout vědomí a velkodušnost manželů, pokud jde o požadavek předávání života, který v sobě skrývá věčnou hodnotu, a zdůraznit jejich úlohu vychovatelů.
2) Proto budou plnit svůj úkol s lidskou a křesťanskou odpovědností. S vnímavou uctivostí vůči Bohu si vytvoří společnou dohodou a úsilím správný úsudek. Při tom přihlédnou jak k vlastnímu dobru, tak k dobru svých dětí, ať již narozených nebo v budoucnu předvídaných; uváží též hmotné i duchovní podmínky doby a své situace a budou mít konečně zřetel i na dobro rodinného společenství, světské společnosti a církve.
Tento úsudek si koneckonců musí udělat manželé před Bohem sami. Ať si však jsou křesťanští manželé vědomi toho, že způsob svého jednání nemohou určovat podle své libovůle, ale že se vždy musí řídit svědomím, které se má přizpůsobovat Božímu zákonu, a že mají být učenliví vůči učitelskému úřadu církve, který tento zákon ve světle evangelia autenticky vykládá. Mravní povaha jednání nezávisí jen na upřímném úmyslu a zhodnocení podmínek. Jsou nutná objektivní měřítka. Ta se berou z přirozenosti lidské osoby a jejích činů.
Podle podmínek fyzických, hospodářských, psychologických a sociálních může se odpovědné rodičovství projevovat dvojím způsobem: buď řádně uvážené a velkodušné rozhodnutí mít početnou rodinu, anebo rozhodnutí, učiněné z vážných důvodů a při zachování mravního zákona, vyhnout se dočasně nebo na neurčitě dlouhou dobu narození nového dítěte. Potom jde o zabránění početí - nebo snad by se dalo říci - vyhnout se početí využitím neplodných období, protože antikoncepce, to znamená úmyslné zneplodnění manželského spojení, je podle platného učení církve o sobě hříšné jednání. Na toto učení je třeba hledět jako na definitivní a neměnné. Tolik HV.
Antikoncepce je v závažném rozporu s manželskou čistotou, staví se jak proti sdělování života, tak i proti vzájemnému sebeodevzdání manželů; porušuje skutečnou lásku a popírá Boží suverenitu nad sdělováním lidského života. Dále se říká: „Na ospravedlnění manželského styku úmyslně zneplodněného se nemůže nikdo dovolávat jako platných důvodů zásady volby menšího zla.“
Je-li totiž někdy opravdu dovoleno trpět menší mravní zlo, aby nedošlo ke zlu většímu, nebo aby bylo dosaženo většího dobra, není dovoleno ani z nejzávažnějších důvodů dělat zlo, aby z něho vzešlo něco dobrého, t.j. činit předmětem pozitivního úkonu vůle něco, co je vnitřně nesprávné. Jediný způsob, jak regulovat porodnost, který nemá mravní závadu, je periodická zdrženlivost, tj. i tento způsob uchránit se před novým početím je mravně závadný, když k němu vedou nečestné důvody: sobectví, snaha uchránit se větší práce, větších nákladů na rodinu, méně pohodlí atd.
Morální nauka církve zůstává nezměněna. Humanae Vitae a Evangelium Vitae zdůrazňují, že manželství je otevřené novému životu a že svoboda nesmí podvádět mravní zákon. Texty dále uvádějí, že jediné přijatelné prostředky regulace plodnosti jsou ty, které respektují přirozené cykly a nepoškozují pravý význam manželství.
tags: #vademecum #pro #zpovedniky #skoblik