V době bojů mezi křesťanstvím a pohanstvím (5.-12. století) se církev snažila pohanské náboženství očernit, z pohanských bohů dělali ďábly a démony, kteří lidem škodí, a z pohanských kněží dělali krvežíznivé zrůdy, které vraždili lidi. To jsem napsal ze srandy. Z pohledu umění a historie se však do textů dostávají nejen motivy boje mezi vírami, ale i reflexe smrti, obětních rituálů a symbolů, které v našich představách často zůstávají zjednodušené.
Historické zdroje a jejich sporná interpretace
Římané při triumfech popravovali zajaté nepřátele; to dělali i Germáni a možná i Slované a jiné národy. Ale to nelze považovat za lidskou oběť v pravém slova smyslu. Popravy válečných zajatců byly běžné i v moderní době a nebylo to považováno za lidskou oběť. Římáné taktéž prováděli de facto lidské oběti. Spatacus či Šimon bar Gorba byli vedeni průvodem po Foru Romanu nebo Martově poli, jejich „bytí“ posvátně předáno Jovu Kapitolskému a poté byli fyzicky obětováni, pardon popraveni.
Germáni (Chauskové a jiné kmeny) upalovali zajaté římské legionáře v proutěných koších (bitva v Teutoborském lese). I Keltové (resp. Brithové) měli rituály, kdy byl vybrán mladý muž a obětován; některé výklady uvádějí, že šlo o pravidelný rituál. S těmi lidskými oběťmi u pohanů to není úplně pravda, to je jen propaganda vymyšlená křesťanskými kněžími. Z pohledu archeologie a literárních pramenů z raného středověku však najdeme spojení s představou smrti a oběti, které formují symbolické názory na pohanské rituály.
V textovém kontextu se objevuje otázka, zda byl kříž původně převzat z keltského kříže, aby nahradil pro původní obyvatele nepříliš „akceptovatelný“ znak ryby. Neříkám, že je to pravda, ale rozhodně je to pravděpodobnější než tvrzení, že by byl převzat z popravčího náčiní.
Jaroslav Panuška a pohanský dávnověk na plátně
V Muzeu Mladoboleslavska probíhá výstava Jaroslav Panuška - malíř pohanského dávnověku, která nabízí oživující pohled na témata z pohanského období. Výstava mapuje méně známou část díla Jaroslava Panušky (1872-1958), žáka proslulé Mařákovy školy. Představí rekonstrukce pravěkého života, obětiště, stáda mamutů, a také práce z archeologických vykopávek. Panuškovy vhledy do minulosti neidealizují v duchu módy „holubičí povahy“ Slovanů, ale mapují skutečný život a duchovní představy dávnověku.
Jako krajinář a malíř s velkou fantazií Panuška zůstává i nadále klíčovým pojítkem mezi uměním a archeologií. Ilustrativní je jeho práce s motivy vodníků, upírů, bludiček a démonů; v jeho díle se mísí prvky pohádkové ilustrace s poznáním předkřesťanských duchovních světů. Odborníci, například Martina Schneiderová, jeho symbolismus hodnotí jako nad dekadenci a dokazuje, že Panuška překračuje hranice doby a stylů.
Panuška byl známý tím, že se při vykopávkách přidával k archeologům; maloval při vykopávkách a jeho díla obsahují motivy z pohanského dávnověku i z Českého ráje. Studoval dobovou literaturu a Palackého Dějiny znal do detailu; jeho život je svědectvím o proměně společnosti a o tom, jak se měnily postoje k smrti a neznámu.
Symbolismus a vizuální jazyk Panušky
Specifická je u Panušky šibenice, která se objevuje jako silný symbol. V obrazu šibeničních vrchů je šibenicí zdůrazněna vyšší výška a „vymezení“ světa zobrazovaného. Jeho zírající přízraky nejsou jen děsivé; ukazuje se grotesknost a drsný humor; jeho dílo není dekadentní, ale spíše hledá souvislosti mezi popisem dávnověku a lidských obav.
Panuskova díla obsahují motivy z pohanského dávnověku, rekonstrukce pravěkého života, obětiště a stáda mamutů. Práce s motivy zvířat, vodníků a mýtických bytostí ukazuje, jak se z dávných představ rodí vizuální jazyk, jenž zprostředkovává otázky o smrti a posmrtném světě.
Ukřižování a kříže se v jeho tvorbě objevují v kontextu historických proměn, kdy v roce 1916, během Velké války, se Rakousko-Uhersko a katolická církev ocitly na křižovatce vlastních symbolů a identit. Doložená je změna ikonografie, kdy tradiční kříž nahrazuje šibenice a další symboly, které vztahují způsob smrti ke kultuře dávných obřadů.
Historické a mytologické vrstvy v textu a výstavách
Výstava Jaroslava Panušky v Mladé Boleslavi zahrnuje i zajímavé texty o jeho díle a o tom, jak jeho práce odráží historické změny a proměny společnosti. Z přiloženého textu je patrné, že kurátoři kladou důraz na propojení Panuškových obrazů s širšími časoproStoremi, zahrnujícími archeologické nálezy a literární odkazy.
Veřejnosti jsou představeny nejen známé motivy, ale i méně známé kusy, které ukazují, jak vnímání dávnověku může být součástí současného kulturního dialogu. Panuškův výcvik a celoživotní zájem o archeologii a historii umožňují chápat jeho dílo jako most mezi vědou, uměním a folklórem.
Ukázky výstavy a texty doprovodného programu poskytují návštěvníkům vhled do toho, jak se měnil postoj společnosti k smrti, obětem a symbolům; výstava také připomíná vztah Panušky k významným historickým osobnostem a místům Českého ráje a Brdy.
Souvislosti s actually textem o kříži a reinterpretacemi
Jak by vypadal katolický hřbitov, kdyby Římané místo křižování věšeli, je otázka, která spojuje symbolické a historické vrstvy. Připomenutí, že kříž jako symbol byl interpretován a přetvářen v různých epochách, ukazuje, jak komplexně lze přistupovat k tématu obřadů a smrti.
V kontextu výstavy a Panuškovy práce vidíme, jak se motivy dávnověku a symbolika smrti promítají do vizuálního jazyka, který přesahuje dobové hranice a vyzývá k hlubší reflexi o tom, co znamenají oběti a rituály pro naše chápání minulosti.
Jaroslav Panuška zůstává jedinečnou postavou, která dokázala propojit realistický pohled na krajinu s mystickým světem dávného lidu a vyprávět příběhy skrze obrazy plné symbolů, které vybízejí k zamyšlení nad lidským strachem ze smrti a neznáma.