Historie svěcení bojových praporů na našem území sahá hluboko do středověku. První československou jednotkou v novodobých dějinách, jejíž prapor prošel procesem svěcení, byla tzv. Česká družina (jednotka velikosti praporu), která začala vnikat na území Ruska bezprostředně po vypuknutí první světové války. K slavnostnímu vysvěcení praporu České družiny došlo 28. září 1914, tedy v den svátku sv. Václava na Sofijském náměstí v Kyjevě. Samotnému svěcení praporu ještě předcházelo v té době tradiční zatloukání hřebů do jeho žerdě.
Obdobným způsobem, i když méně slavnostním, byly později vysvěceny prapory i dalších československých legionářských pluků formovaných v Rusku. Příkladem je vysvěcení praporu 2. čs. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad, které se uskutečnilo 23. srpna 1916 v lese u Okonska. Prapor, jehož motivem byl bílý lev bez korunky ve skoku a červeném poli vyšili z čistého hedvábí české ženy paní Gottfriedová, Kazdová a Kozlanská v Taškentu. Také motiv praporu naší další jednotky vytvořené v Rusku 3. čs. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova vyšili české ženy, tentokrát z Kyjeva. K jeho vysvěcení došlo 10. (poznámka: v textu uvedené datum je součástí původního pramene).
Po druhé světové válce svěcení bojových praporů na dlouhých padesát let přerušil nástup komunistického režimu. Duchovní služba AČR byla zřízena rozkazem ministra obrany ČR Michala Lobkowicze 3. června 1998. Krátce po jejím založení bylo svěcení bojových praporů obnoveno. „V minulosti se vysvěcovalo i šest bojových praporů ročně. V současnosti jsou to tak tři. O konání žehnání rozhoduje anonymní hlasování. Musím přitom být splněno, že se ho účastní minimálně dvě třetiny početního stavu jednotky a polovina z nich musí být pro,“ vysvětluje Jan Kozler. „Mělo by se zásadně jednat o žehnání lidem a úkolům, které daná jednotka má.“
„Všude, kde je vojenský kaplan, je poptávka po vyjádření motlitby za vojáky, která by se dala nějak vizualizovat v podobě určité vzpomínky na ten akt. Žehání úzce souvisí s určitými symboly. Samozřejmostí je žehnání, nebo-li svěcení kostelů, mohou se ale žehnat i domy, dopravní prostředky a další předměty, tedy prakticky všechno, co patří k lidskému životu. Do vojenského prostředí je tato záležitost automaticky přenesena ve smyslu praporů, které symbolizují daný útvar jako společenství lidí, jež se dohodnou na tom, aby byla vyjádřena určitá podpora shůry jejich konání.“
Více o svěcení vojenských praporů si můžete přečíst v A reportu č.
Současný ráz svěcení praporů v českých ozbrojených silách
V současnosti má svěcení bojových praporů určité procedurální rámce. Žehnání se koná jen za účasti minimálně dvou třetin početního stavu jednotky a s podporou alespoň poloviny přítomných. Prvořadým cílem svěcení je vyjádření podpory lidem a úkolům, které daná jednotka má plnit. V rámci vojenské služby existuje široká souvislost mezi duchovními obsahy a symbolikou praporů, která posiluje jednotu a morální odhodlání vojáků. Kromě struktury samotného svěcení hraje roli i přítomnost vojenského kaplana a jeho role ve vizualizaci vzpomínek na akt svěcení.
V historickém kontextu se svěcení praporů stalo důležitým prvkem identity československého vojska v Rusku, a později i pro obnovu a pokračování tradic v nových podmínkách po roce 1990. V souvislosti s Kyjevem a vysvěcením praporů v době první světové války se v závěru textu odkazuje na hlubší historické souvislosti a význam symboliky praporu pro společenství vojáků, jejich poslání a vzpomínky na jejich činnost.
Obdobím, které formovalo tradici svěcení, byla doba rozvoje legionářských pluků v Rusku a jejich spojení s českou národní identitou během válečných let. Zároveň se ukazuje, že svěcení nebylo pouze rituálem, ale vyjadřovalo komplexní sociální a duchovní kontext vojenské služby.