Vatikán - Renesanční velikán Michelangelo Buonarroti (1475 až 1564) se nepovažoval za malíře, mnohem dokonalejší uměleckou formu spatřoval v sochařství. Přesto po sobě ve vatikánské Sixtinské kapli zanechal fascinující fresky, konkrétně na stropní malbě Stvoření světa pracoval čtyři roky. Před 500 lety, 1. listopadu 1512, Michelangelo výzdobu stropu poprvé představil veřejnosti. O čtvrtstoletí později se do kaple vrátil, aby namaloval slavný Poslední soud.
Když začal Michelangelo na výzdobě Sixtinské kaple pracovat, bylo mu 33 let a byl již oceňovaným umělcem. Zakázka od papeže Julia II. pro něj ale nebyla nijak vysněnou prací. Necítil se pro ni stvořen, netěšila jej, zároveň byl ale hnán silnou potřebou dokázat, že není překážkou, kterou by nezdolal. V Michelangelovi i papeži se sešly dvě tvrdohlavé osobnosti a umělec si mu troufl i odporovat.
Práce na 1 000 metrů čtverečních velké fresce byla psychicky i fyzicky velmi náročná - Michelangelo tvořil vleže na lešení, barvy mu kapaly do očí. Jeho Stvoření světa vychází z knihy Genesis a zachycuje biblické události od počátku vesmíru až po potopu a archu Noemovu. Strop je rozdělen do devíti polí, plochu Michelangelo zaplnil 343 postavami. Známý je například výjev, kdy se Bůh obklopený anděly blíží k Adamovi a nataženým prstem vlévá do jeho paže život.
Umělec, který měl k církvi a víře vztah velmi rozpolcený, zamýšlel namalovat natolik živý a sugestivní výjev, jenž by i laika strhl k přemýšlení nad počátkem, věčností či pomíjivostí. O tom, jak se mu to podařilo, se jezdí do Vatikánu přesvědčit miliony návštěvníků z celého světa. Michelangelova výzdoba kaple je dnes považována za jedno z nejdůležitějších děl evropského malířství všech dob.
V roce 1536 se Michelangelo na žádost papeže Pavla III. do Sixtinské kaple znovu vrátil. Na oltářní stěnu vytvořil fresku s námětem Posledního soudu a udělal tak pomyslnou tečku do biblického příběhu. Dílo na ploše „pouhých“ 226 metrů čtverečních se stalo jakýmsi Michelangelovým zúčtováním se světem. Vznášejí se v něm světci, andělé i shluky nahých těl. I tady umělec zanechal autoportrét - svou tvář dal stažené lidské kůži v rukou svatého Bartoloměje.
< p>Sixtinská kaple dostala jméno podle papeže Sixta IV. Vzápětí poté, co byla v roce 1483 dostavěna, se na její výzdobě podíleli přední renesanční umělci. Stěny svými malbami pokryli Botticelli, Perugino či Ghirlandaio, strop ale čekal na Michelangela. Papež Benedikt XVI. Kapli, která je součástí vatikánských paláců, tvoří jednoduchá obdélníková místnost o rozměrech 41x13x21 metrů. Již po staletí je reprezentativním prostorem, kam se chodí radit sbor kardinálů (konkláve), který vybírá nového papeže.Ten současný - Benedikt XVI. - připomene výročí Sixtinské kaple dnes vpodvečer slavnostními nešpory. „Připomene tím 31. Michelangelo - vlastním jménem Michelagnolo di Lodovico Buonarroti Simoni - se narodil 6. března 1475 v Caprese nedaleko Florencie „pod šťastnou hvězdou“. V březnu 1505 přijel Michelangelo poprvé do Říma na pozvání Julia II. Papež z mocného rodu della Rovere patřil k nejvýznamnějším osobnostem na svatopetrském stolci a mimo jiné vášnivě miloval umění.
Michelangelovi bylo třicet, hlavě církve jednou tolik a „spojoval je prudký temperament, popudlivost, prchlivost a nezkrotná ctižádost. Oba se také dovedli nadchnout pro obrovité plány. Proto si asi dobře rozuměli, i když mezi nimi docházelo i k vášnivým srážkám“. Sochaře prý Juliovi doporučil dvorní architekt Giuliano da Sangallo, rovněž Florenťan, přičemž první úkol zněl vytvořit papežův náhrobek s několika sochami pro svatopetrský chrám. Jenže Řím byl plný závistivců, protože o papežské zakázky měli umělci obrovský zájem.
Když se tedy v prosinci 1505 navršily na náměstí Sv. Petra kameny, Michelangeli nepřátelé Juliovi namluvili, že není dobré nechat si stavět náhrobek už zaživa, a pověrčivý Svatý otec se plánu jednoduše vzdal. Michelangela se to hluboce dotklo a navíc zůstal bez prostředků, které do prokletého náhrobku vložil. To ovšem Julia zaskočilo: Posílal dopisy, naléhal a vyhrožoval tak intenzivně, až gonfaloniere florentské republiky nabyl dojmu, že snad dojde k válce.
Proto umělce k návratu nutil, ten však vážně zvažoval nabídku tureckého sultána na stavbu mostu přes Zlatý roh v Istanbulu. V roce 1483 byla s velkou slávou dokončena stavba Sixtinské kaple u baziliky sv. Petra. Uplynulo však jen několik let a začaly se projevovat statické problémy, jež následně zapříčinily vznik trhlin v klenbě, kterou zatím pokrývalo modré nebe plné hvězd. Vedle nutných opatření k zabezpečení stavby se papež rozhodl klenbu přemalovat a v roce 1508 pověřil její výzdobou právě Michelangela.
Ten ovšem vehementně protestoval: „Nejsem malíř, ale sochař!“ A za zadáním tušil intriky. Myslel si, že jej chtějí zkompromitovat, neboť malířskou hvězdou byl mladíček Raffael, vedle kterého - jak se domníval - nemohl oslnit. Desátého května 1508 vylezl v kapli poprvé na lešení a začal malovat dvanáct apoštolů a ornamentální dekorace, podle papežova přání. Michelangelo zpracoval svůj koncept s ohledem na již existující malby v kapli a především na nástěnné malby v hlavním pásu pod okny, které zobrazovaly život Mojžíše a Krista.
Na rozdíl od hustě „zalidněných“ maleb na stěnách se Michelangelova stropní díla omezují na skromný počet postav, které v podstatě nemají pozadí, a působí proto monumentálněji. Dokládají také autorovu vášnivou touhu zobrazovat tělo v pohybu. V souladu s biblickou chronologií začíná sled epizod Stvořením nad oltářem, následuje Pád člověka a čtyři scény z Noemova života. Michelangelo však strop nepokrýval takto úhledně v pořadí - jednotlivé scény vznikaly tak, jak mu to dovolovaly podmínky. Kaple totiž nadále běžně sloužila církevním účelům a oltářní prostor bylo nutné zachovat co nejdéle bez lešení.
Michelangelo pracoval na malbě stropu s přestávkami čtyři a půl roku. Do konce roku 1508 vytvořil kartony a v letech 1509-1512 zpracovával nesnadné zadání. Umělec tvořil v podstatě sám: Florentské malíře, kteří mu pomáhali, brzy propustil a nechal si jen pár pomocníků, aby mu připravovali zeď a třeli barvy. Práce však nešla tak hladce, jak by se mohlo zdát. Právě když byl Michelangelo hotov s Potopou, začal obraz plesnivět, což jej na čas zcela zlomilo a odmítal pokračovat. Julius II. - proslulý svou netrpělivostí - se neustále chodil dívat, jak malba pokračuje. Několikrát se vyšplhal i na lešení, aby si ji mohl prohlédnout, a v okouzlení nutil malíře, aby Římanům odhalil alespoň část nehotové fresky.
Michelangelo ustoupil velmi nerad: Pořád se obával, že jej lidé potupí a on nebude moct strop dokončit. Od té chvíle papež umělce doslova mučil otázkami, kdy bude hotov. Traduje se, že když mu jednou Michelangelo jako obvykle odpověděl „až budu moci“, udeřil ho rozezlený Svatý otec holí. Buonarroti z kaple odešel a hodlal Řím opět opustit. Julius však za ním hned poslal pověřence s pěti sty dukáty, aby ho uklidnil a přinesl mu papežskou omluvu. Umělec o tom také napsal v básni: „Sloužím a sloužil jsem ti celý věk / a patřím ti jak slunci proudy jasu. Dílo bylo slavnostně odhaleno až 31. října 1512 „za účasti a obdivu celého Říma“.
Po čase se ale papeži zdálo, že je strop poněkud „chudý“, protože na něm není zlato. Chtěl proto, aby na něj malíř vzácný kov nanesl. V roce 1516, tři léta po Juliově smrti, se Michelangelo vrátil do Florencie a v Římě se znovu objevil až na podzim roku 1534, v čase, kdy se papežského stolce ujal Pavel III. Umělec se ve Svatém městě nakonec usadil natrvalo a strávil tam posledních třicet let života. V roce 1535 jej pontifex jmenoval nejvyšším architektem, sochařem a malířem Apoštolského paláce a požádal jej, aby na oltářní stěnu Sixtinské kaple namaloval fresku s námětem posledního soudu.
Myšlenka takového ztvárnění hříchu a vykoupení se objevila už dřív a počítala i se zachycením pádu andělů na protější, vstupní straně. V dubnu 1536 byly dokončeny přípravné kartony a malba mohla začít. Přes pět let pak pracoval umělec v kapli sám, pouze jeho věrný pomocník Francesco Urbino mu třel barvy. Michelangelovi bylo už přes šedesát let a nadlidská práce ho vyčerpávala. Michelangelův Poslední soud zahrnuje na 390 figur seskupených kolem ústřední postavy Krista a zobrazuje vzkříšení z mrtvých a rozdělování na spasené a zatracené.
Zatímco první duše vystupují do nebe po Ježíšově pravici, na straně spravedlivých, zatracení klesají do pekla po jeho levici. Michelangelo však tradiční výjev obohatil řadou „inovací“, které budily rozpaky i vášnivé diskuse. Stejně jako papež Julius, i Pavel III. se chodil dívat, jak práce pokračují. Jednou s sebou vzal ceremoniáře Biagia da Cesenu a zeptal se jej na názor. Dozvěděl se, že tolik neslušné nahoty by se hodilo spíš k výzdobě lázní či hospody. Kritiku ovšem slyšel i Michelangelo - a pomstil se za ni po svém: Ceremoniář na návštěvníky dodnes shlíží z fresky v podobě Minose, soudce v podsvětí, obklopeného hejnem ďáblů.
Po odhalení fresky 31. října 1541 sklidila opravdu velkou kritiku především postava Krista: Chyběly jí vousy, byla nepřiměřeně mladého vzhledu a především postrádala důstojnost. Svalnatým tělem, dokonalými rysy obličeje a rozcuchanými vlnitými vlasy Spasitel skutečně připomíná spíš některého z dvaceti ignudů, nahých mužských postav, jimiž je dílo poseto. Vznáší se na mračném trůnu obklopen žlutozlatou aureolou a oděn do světle šedého pláště, který jeho tělo víc odhaluje, než halí. Nahota postav, především světců, se dočkala kritiky jako zjevné rouhání. Přísní teologové na zasedání Tridentského koncilu fresku odsoudili a v roce 1565 - tedy rok po Michelangelově smrti - zadali Danielemu da Volterrovi přimalovat alespoň některým figurám hábity a fíkové listy (tyto úpravy však byly během restaurování kaple odstraněny).
O totéž se marně pokoušel už Pavel III. Na počátku 16. století vyzdobil Sixtinskou kapli svými freskami Michelangelo. Britský Telegraph přináší recenzi nejnovější knihy, která tvrdí, že mistr do své výzdoby ukryl tajný kód sestávající z mystických židovských symbolů a dokonce urážek papeže. Knihu s názvem Sixtinská tajemství napsal rabín Benjamin Blech, talmudistický profesor z Yeshiva University v New Yorku, a průvodce turistů ve Vatikánu Roy Doliner. Při zevrubné analýze rozložení postav na stropě o rozloze 1.300 metrů čtverečních objevili autoři tvary, které odpovídají hebrejským písmenům.
Podle nich tak například postavy Davida a Goliáše představují tvar hebrejského písmene gímel, které je podle mystické tradice kabaly symbolem síly. Autoři si rovněž všímají, že všechny postavy ve všech devíti výjevech jsou Židé. Michelangelo se podle nich schválně zaměřil pouze na Starý zákon, aby zdůraznil skutečné kořeny křesťanství. Blech i Doliner jsou přesvědčeni, že Michelangelo získal znalosti o judaismu u dvora Lorenza di Mediciho ve Florencii. Tvrdí také, že fresky skrývají několik útoků na papeže Julia II., který si u něj výzdobu objednal. Michelangelo byl prý znechucen papežskou zkažeností, a tak dal papežovu tvář prorokovi Zacharjášovi. Za ním stojí anděl a dělá mu za hlavou "nesmírně obscénní gesto".
Kritikové nové knihy podle Telegraphu poukazují na to, že Michelangelo se ve svých rozsáhlých dochovaných písemnostech o žádném tajném kódu nezmiňuje. Profesor dějin umění na římské univerzitě La Sapienza Marco Bussagli reagoval poznámkou, že "už opět udeřil syndrom Dana Browna".
Sixtinská kaple, zvenku nenápadná, jednoduchá a nijak zdobená budova ukrývá jedinečný renesanční poklad. Její interiér s freskami od Michelangela přivádí k údivu návštěvníky z celého světa. Sixtinská kaple, italsky Cappella Sistina, je součástí Apoštolského paláce ve Vatikánu. Je jedním z nejvýznamnějších uměleckých děl renesance a jednou z nejnavštěvovanějších sakrálních staveb na světě. Nechal ji postavit papež Sixtus IV. v 15. století a stala se proslulou díky Michelangelovým freskám.
V jejích prostorách se ke zvláštním jednáním schází sbor kardinálů a vrcholem takového setkání je pak tzv. Michelangelo byl jedním z největších umělců italské renesance a ač víc sochař než malíř, jeho práce oslovila i samotného papeže. Mezi umělcova nejslavnější životní díla patří strop Sixtinské kaple, který mu zabral čtyři roky a výmalba oltářní stěny s tématem Posledního soudu, na které pracoval sedm let. Další Michelangelovy fresky byste našli i ve vatikánské kapli Cappella Paolina. Malby zde zobrazují scény ze života svatého Petra, včetně jeho ukřižování a vyproštění z vězení andělem.
Michelangelo pro výzdobu Sixtinské kaple použil metodu, která v Itálii dosáhla svého vrcholu. Šlo o fresky, tedy nástěnné malby zhotovené na vlhké omítce. I jejich samotný název pochází z italského al fresco neboli „na čerstvo“. Šlo o technicky náročnou práci. Slavnou fresku Posledního soudu namaloval Michelangelo na oltářní stěnu až 20 let poté, co dokončil strop Sixtinské kaple. Měl vyplnit celou plochu stěny a přemalovat zde již existující Peruginovy fresky. Dílo zabírá plochu téměř 165 metrů čtverečních a je na ní zachyceno 390 postav.
Na fresce jsou patrné dvě skupiny postav. Andělé vznášející se na oblacích a hlásající příchod soudného dne. Nad nimi stojí ve svatozáři Kristus jako přísný soudce nad životem a smrtí. Není však zobrazen tradičně, připomíná spíše antického hrdinu. S nelítostnou tváří a v hrozivém gestu zvedá ruku, aby předvolal lidstvo na potrestání nebo pro Boží odměnu. Po Kristově pravici stoupají k nebesům blahoslavení, zatímco na druhé straně padají hříšníci do hlubin věčného zatracení. Zde se jich ujímá převozník Charon a převáží je přes řeku Styx k vládci posmrtné říše Hádovi.
Vydáte-li se na návštěvu Říma, určitě nevynechejte návštěvu Vatikánských muzeí, jejichž součástí Sixtinská kaple je. Určitě nebudete litovat. Pokud existuje nějaké místo, které můžeme považovat za středobod starověkého římské impéria, bude jím Forum Romanum. A vy máte možnost jej s námi prozkoumat. Deset goblénů s výjevy ze Skutků apoštolů zdobí v tomto týdnu (od 17. do 23. února) stěny Sixtinské kaple. Jejich předlohy vytvořil Raffael Sanzio, od jehož smrti uplyne 6. dubna 500 let, a utkány byly v bruselské dílně Pietera van Aelsta. Poprvé se vzácné nástěnné koberce objevily ve Velké kapli apoštolského paláce o svatoštěpánské noci v roce 1519. Raffaelovi tehdy zbývaly pouhé tři měsíce života, dočkal se však slavnostního zavěšení tapisérií s příběhy ze života sv. Petra a Pavla pod Michelangelem vymalovanou klenbu. Návštěvníkům Vatikánských muzeí se tak nabízí vzácná příležitost k návratu o půltisíciletí zpátky.
V posledních letech nebyl Raffaelův cyklus nikdy vystaven pohromadě a na původním místě. „Je to významný okamžik a způsob jak uctít 500 let od smrti velkého umělce, který není jen titulní postavou italské a vatikánské výtvarné kultury, nýbrž je především univerzální. Připravili jsme proto tuto historickou evokaci a umístili jsme tapisérie vytvořené podle Raffaelových kartónů na místo, pro které byly v roce 1515 zadány a kde byly od roku 1519 zavěšeny; jde skutečně o teologické a vizuální završení oné nádherné vizuální katecheze, kterou je Sixtinská kaple. Jediné, co si návštěvník musí odmyslet, je freska Posledního soudu, kterou Michelangelo vytvořil o dvě desítky let později (1535-41). Zcela jisté není ani to, zda dnešní instalace opakuje původní umístění stranově správně; doklady o tom se totiž nezachovaly. V každém případě však můžeme mít na paměti slova Parise de Grassis, ceremoniáře papeže Lva X., který prohlásil: „všichni se shodnou na tom, že není na světě nic krásnějšího než Sixtinská kaple ozdobená, vedle všeho ostatního, také goblény,“ dodává Barbara Jatta.