Po prvním čtení budeme zpívat některé verše 103. žalmu. Autor žalmu se na mnoha místech vyjadřuje podobně jako tzv. Druhý Izaiáš (Iz 40-55). Můžeme si představit, že byl přednášen před shromážděnou obcí zástupcem ostatních. Ten zřejmě na základě svých vlastních zkušeností chválí Boha a děkuje mu za pomoc. Bůh mu odpustil viny a vysvobodil ho z nemoci a smrti. Proto žalmista žasne nad Boží velikostí, láskou a dobrotou. Vše ho nutí vzdávat Bohu chválu a dík. Oslavuje Hospodinovo milosrdenství, a tím zároveň poučuje ty, kteří se kolem něho shromáždili.
V Písmu se často oslavuje Hospodinovo jednání s Izraelem. Vše se odehrávalo na základě smlouvy s vyvoleným národem. Žalmista se tedy nezabývá jen svým vlastním osudem, ale poukazuje na významné Boží činy, které vedou ke spáse.
Svůj chvalozpěv začíná žalmista výzvou ke chvále. Chvála je hlavním motivem tohoto žalmu. Chválit Pána znamená považovat Boha za zdroj požehnání, za pramen spásonosné moci, a uznávat tak jeho svrchovanost. Vše, co je v modlícím se člověku, jeho tělo i duše, myšlenky a city, to vše má chválit Boha. Označuje ho nejprve jeho vlastním jménem, které do češtiny předkládáme „Hospodin“ v návaznosti na židovskou tradici, podle níž se Boží jméno nesmí vyslovovat. Vlastní Boží jméno však vystihuje podstatu toho, který viděl zotročení svého lidu v Egyptě a vyvedl jej na svobodu (Ex 3,14).
V druhé polovině verše zastupuje Boha už jen „jeho svaté jméno.“ Žalmistovi připadá zřejmě obtížné oslovit toho, kterého chce chválit. Jako by šlo o rozhovor, i když se v něm Bůh projevuje spíš činy než slovy. Žalmistův život byl ohrožen. Z jeho beznadějné situace ho opakovaně zachrání Boží přízeň a slitování. Poznává milosrdný Boží zákrok, který mu přináší odpuštění hříchů.
Chápe také souvislost mezi hříchem a nemocí, která může vést ke smrti. Usmíření s Bohem považuje za velmi důležité, a proto je promítá na počátek svého života. Bůh, který s ním uzavřel smlouvu, odstraní nedorozumění s lidmi, odpustí všechny dluhy a hříchy. Hospodin je lékařem duše i těla.
Už od doby putování pouští mělo však léčivé Boží působení podmínku: „Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Život člověka dostává nový obsah, zakouší nový vztah. Jeho víra znovu nalézá pevný základ, na kterém rozvíjí svou chválu a dík. Pociťuje novou sílu jako orel. Možná se zde pomýšlí na dlouhý věk orla, který je proto symbolem nestárnoucího mládí. Možná na lehkost, s níž se vznáší do výšin.
Na tento obraz navazuje druhá část, která popisuje slitování, ve kterém se projevuje Hospodinova věrnost ve smlouvě, kterou uzavřel se svým lidem. Autor se zřejmě odvolává na vysvobození z Egypta a putování pouští. Autor text slouží mu jako model dějin Izraele, které vidí jako dějiny spásy. Hospodin zaručuje spravedlnost a právo všem, kteří trpí nespravedlností. Spravedlnost a právo však nesmíme chápat v úzce mravním nebo právním smyslu. Hospodin není člověk, ale Bůh. Jeho existence a jeho skutky se vyznačují slitováním, milosrdenstvím a shovívavostí (Ex 34,6).
Potrestá, když není jiné cesty, ale nezničí, naopak je připraven odpustit, projeví-li člověk lítost. O tomto rysu Božího jednání ví také prorok Izaiáš: „Nechci vést spory navěky, nebudu trvale rozlícen, jinak by přede mnou každý duch zemdlel; vždyť vše, co dýchá, jsem učinil sám“ (Iz 57,16). Žalmista to vše zakusil sám na sobě. Tímto obrazem chce říci, že Boží odpuštění nemá meze. Hospodin může ve své dobrotě odpustit vinu a hříchy lidí.
Boží lásku vysvětluje autor nejprve pomocí stvořeného světa. Toto přirovnání mu však nestačí, a proto volí obraz otcovské lásky - stejně jako před ním prorok Izaiáš. Obrací se na Hospodina jako na otce: “Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodin, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno” (Iz 63,16).
Hospodinova otcovská láska se projevuje v jeho slitování nad pomíjivým lidským pokolením. Lidskou pomíjivost vykresluje autor obrazy známými z tradice. Jeden z nich vykresluje člověka jako bytost stvořenou z prachu země: “I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem” (Gn 2,7). Lidský život se podobá trávě, polnímu květu, který horkým větrem uvadá a hyne, nezbude po něm ani stopy. Zde se autor opět opírá o proroka Izaiáše: “…Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva” (Iz 40,6-8).
Zatímco u Izaiáše je Boží slovo představeno jako opak pomíjivosti, jako slovo, které trvá navěky, zmiňuje se náš žalm o Hospodinově lásce pro ty, kdo se ho bojí, kdo k němu mají úctu. Výzvou ke chvále tento žalm začíná i končí. Jako by se autorovi zdálo, že jeho chvála je příliš malá pro Pána nebe a země. Proto vyzývá ke chvále anděly, všechny zástupy, služebníky a celý viditelný vesmír, dílo všemohoucího Boha.
Myšlenky, která zaznívají v dnešním žalmu, se rozvíjejí v Kristově životě. Při jeho příchodu se zvláštním způsobem “ukázala dobrota a láska našeho Spasitele. On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého” (Tt 3,4n).
Moje promluva u příležitosti setkání varhaníků a hudebníků vychází z veršů jednoho z žalmů. Vždyť žalmy jsou jak hluboké modlitby, tak i skvělá hudební díla. Žalmy rád čtu, rozjímám nad jejich slovy, verši i obrazy. Zvolil jsem žalm 103, který je děkovnou písní. Opakuje se v ní refrén: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu“. Jak v Bibli kralické, tak v Českém ekumenickém překladu je užito nepříliš dnes běžné slovo „dobrořečit“.
Toto slovo znamená žehnat, ale také chválit a oslavovat. Takto jej překládá básník Viktor Fischl: „Chval, duše má, Hospodina, a nitro mé nechť pěje chválu jeho svatému jménu“. Tato chvála vychází ze srdce, z nitra, doslova „z celého nitra“. I hudba, aby vyzněla ve své plnosti, bohatosti a nádheře, potřebuje srdce, nitro. Možná ani tak není rozhodující, kterému hudebnímu žánru se člověk věnuje, jako to, když do toho dá celou svou bytost. Žalm je nadepsán jako „Davidův“.
David dokázal chválit Boha celou svou bytostí, svým nitrem i celým tělem. Svými prsty dotýkajícími se strun, hlasem i pohyby, až se to někomu mohlo zdát přehnané. Z žalmu je uvedeno několik důvodů, proč má být Bůh chválen: dar odpuštění, dar uzdravení a dar vykoupení ze smrti. Bůh je dosvědčován v žalmu jako ten, který „odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí uzdravuje a vykupuje život ze zkázy“. Jde o Boží odpuštění, uzdravení a spásu člověka.
Jsou to tři podstatné projevy Božího jednání vůči člověku.
My si uvědomujeme zpravidla, jak je velká hodnota zdraví. Nemoc člověka velmi omezuje a zbavuje různých životních možností, které má, když je zdravý. Ale i první hodnotu odpuštění člověk potřebuje, aby se nevláčel po cestě života se zátěžemi minulosti, které ho zbavují pokoje a radosti. Přijetí odpuštění v Kristu může mít vliv i na naše zdraví, které se týká nejen těla, duše, ale i našich mezilidských vztahů.
Jak odpuštění, tak uzdravení jsou důležité, ale i to třetí - naděje víry na věčný život. Protože život i sebezdravějších lidí směřuje stejně ke svému konci - ke smrti, která k lidskému životu na tomto světě patří. Možná ne vždy má člověk vnitřní stav, že by chtěl chválit Hospodina. Mnoho zlého a složitého, co se ve světě v přírodě a v lidských životech odehrává, v nás vzbuzuje spíše úzkost a obavy, než aby vyvolávaly radostnou píseň.
Možná ani žalmista či David, kterému je žalm připisován, neměl zrovna náladu k písni chvály. Vždyť se nacházel v nejrůznějších těžkých a svízelných situacích, jak je to popsáno ve starozákonních knihách. Proto je důležité, co je v jiném z žalmů uvedeno: „Dobrořečit budu Hospodinu (Bohu) v každém čase“ (Ž 34,2). Nejen, když mám dobrou náladu, ale v každé době - příznivé i méně příznivé. A právě proto je v žalmu připomenuto, že člověk nemá zapomínat, co mu Bůh dobrého prokázal a prokazuje. Sycení dobrem - může být chápáno i jako „sycení dobrou hudbou“.
Dobrá hudba sytí naši duši, ne ve smyslu povrchního „konzumování“, ale myslí se tím vnitřní hluboké naplnění. Vaše společenství varhaníků a hudebníků se „sytí“ dobrou hudbou a současně toto duchovní sycení můžete zprostředkovat i druhým. Žalm 103, jako i jiné žalmy, jsou svědectvím o velké chvále Hospodina. V našem nitru - chrámu našeho srdce má být chválen Bůh, ale také ve společenství našich sborů i v ekumenických setkáních křesťanů.
Tato chvála slovem, i hudbou se opírá o Boží věrnost a stálost. Neboť v Kristu nám Bůh daroval své odpuštění, uzdravení i pravý nepomíjející život. I my podobně jako David můžeme zpěvem a hudbou vyjadřovat svoji vděčnost.
- Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno.
- Veleb, má duše, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
- On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy.
- On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
- Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý.
- Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Ostatně, uvedené verše a myšlenky se vztahují k ponaučením o Boží dobrotě, chvále a osobním i komunitním uzdravení a naději na věčný život.
