Text zobrazuje, jak Kristus dává smysl době autorovy, a popisuje nebeskou realitu bývající nad historickou realitou církví v Malé Asii. Pro svou kompozici je Zjevení rozdělena do úvodních dopisů sedmi církvím a dvou hlavních částí prorockých vizí, které následují.
Úvod a dopisy sedmi církvím (1,4-3,22)
Úvodní formule se jako by rozprostírala do sedmi dopisů, které obsahují tři formální náležitosti a přitom stojí v symbolickém stylu celé knihy. Základ charakteristiky Boha vychází z Exodu 3,14 a Kristus je popsán jako utrpení‑svědek‑víra, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. „Sedm duchů“ (1,4) zůstává nejasné a bývá spojováno s různými interpretacemi. Adresátům se připomíná jejich identita a posiluje se jejich vytrvalost ve víře proti zlému, v čemž se odráží i doxologie (Amen). Úvodní vize zakončuje Janovu zkušenost v den Páně ve stylu liturgické kázně, kdy se slova „jako“ opakují a vedou čtenáře k duchovní zkušenosti království.
Patmos, exil a kontext církevní reality hraje klíčovou roli pro interpretaci vizí. Vize Sedmi svícnů a církví (2,1-3,22) propojují vůči sobě jednotlivé městské kontexty - Efes, Smyrna, Pergamon, Thyatira, Sardes, Filadelfie a Laodikea - s jejich historickou situací a náboženskými i sociálními tlaky. Poloha měst a itinerář kurýra mohou rodit symboliku cest a cyklů, kterým církev čelí. Zvláštní důraz se klade na spojení Starého zákona a novozákonního poselství, kde liturgická a eschatologická symbolika naplňuje poselství pro věřící, aby nezklamali.
V závěru této části je vyloženo, že hlavní poselství všech listů je upevnění víry a setrvání v podstatě křesťanské s odkazem na Jeruzalémský chrám a jeho chápání Boží přítomnosti. Uvedena jsou konkrétní historické souvislosti, které mohou pomoci čtenáři pochopit symboly a čísla, například šestý verš 2,7 a další odkazy na Svaté Písmo a Starý zákon.
První část zjevení (4,1-11,19): Nebeský dvůr, Beránek a sedm pečetí
Vize nebeského dvora začíná popisem Trůnu a Beránka, kteří spolu tvoří střed celé vize, a svitek se sedmi pečetěmi. S postupným odkrýváním pečetí (6,1-8,1) se objevují čtyři koně - bílý, rudý, černý a plavý - a jejich jezdcové symbolizují dobývání, válku, hladomor a mor. První čtyři plody se odrážejí v historických obavách tehdejšího světa - zejména Římského impéria a jeho vojenské i politické tlaky. Pátá pečeť přináší duše mučedníků pod nebeským oltářem a rozhořčený hlas volá po spravedlnosti. Šestá pečeť vede k kosmickým katastrofám, které symbolicky ukazují na konec časů, avšak před sedmou pečetí se znovu rozehrává obraz věčného boje a zaslíbení.
V 8. kapitole je popsáno mlčení před zahájením sedmých polnic a identifikace 144 000 jako specifická skupina věrných. Důraz je kladen na rozjímání o tom, kdo patří do obou skupin - pozemské a nebeské církve - a jak mohou být rozlišeny jejich role a povinnosti. Následující kapitoly 9-11 rozvíjejí obraz dvou proroků a dvou olivových stromů, kteří budou působit mocně, dokud nebude poražena šelma. Závěrečná pasáž 11,15-19 prohlašuje, že Boží trůn a sláva Páně nadále zvítězí a že Boží chrám a archa smlouvy budou zjevně uprostřed dějin.
Druhá část zjevení (12,1-22,5): Drak, šelmy a Beránek
Tato část uvede tři klíčové postavy - draka, šelmy a Beránka - a jejich vzájemný konflikt, který bude pokračovat až do završení dějin. Žena oděná sluncem představuje Izrael, zatímco mořský had symbolizuje Leviatana a Rahaba a jejich boje s Bohem a jeho lidem. Vize z 12. kapitoly rozvíjí konflikt mezi zlem a spravedlností a připomíná prorocké obrazy starověkých textů.
Druhá šelma vystupující ze země má dva rohy a mluví jako drak, vykonává moc první šelmy a vyvolává před obrovským publikem kult šelmy, včetně vybudování sochy a jejího oživení. Tato šelma vydává znamení na ruce a čele, aby znesnadnila kupování a prodávání těm, kdo nemají „znamení šelmy“ a její číslo 666 se stává symbolem člověka bez Boha.
V dalších pasážích se objevují další detaily: trest pro ty, kteří se jí klanějí; divy a zázraky; a vyhlašování, že lidé musí mít na čele nebo ruce cejch, který ukazuje jejich podřízení šelmě. Konec druhé šelmy se spojuje s představou falešného proroka a s chrámovým pojetím, které ukazuje kontrast k Duchu svatému, který vede k víře a pravdě.
Ve vyprávění o sedmi posledních ranách a Armagedonu se ukazuje, že Boží plány budou naplněny i přes snahu lidstva odporovat Bohu. Závěrečná kapitola slouží jako typické apokalyptické vyústění - Boží sláva je stále nad světem, a přesto zůstává otevřená otázka o moci světa a o konečném triumfu Beránka nad smrtí a zlem.
