Inkvizice byla právní instituce katolické církve a španělských a portugalských panovníků, která se měla vypořádat s herezí valdenských.
Středověká inkvizice byla zaměřena na valdenská hnutí, zvláště na katary a valdenské, ale také na bechyně a begkardi.
První instituci středověké inkvizice ustanovil roku 1484 bulou „Ad abolendam“ papež Lucius III. ve spolupráci s císařem Bedřichem Barbarosou.
Všechny druhy středověké inkvizice byly decentralizovány, spravovány místními hodnostáři na základě směrnic vydaných papežem, avšak mezi jednotlivými inkvizicemi nebyl vztah nadřízenosti a podřízenosti jako později v novověku.
Kanonické právo se jasně nevyjadřovalo k otázce, co dělat s usvědčenými kacíři, biskupové mohli tyto lidi odevzdat světským úřadům nebo je vyobcovat z církve a vyhnat z diecéze.
Někteří kacíři byli lynčováni davem.
Počátek papežské inkvizice je spojen s reformním programem Čtvrtého lateránského koncilu, který stvrdil exkomunikaci valdenských a papeže Inocence III.
Inkvizice byla pověřena výslovně úkolem odhalování, stíhání a trestání kacířů a jejich sympatizantů.
Papež se rozhodl pro jmenování zvláštních soudů pověřených pronásledováním kacířů, když neuspěla snaha biskupů.
Řízením byly většinou pověřovány nové žebravé řády, které vznikly počátkem 13. století, dominikáni a františkáni.
Úkolem inkvizitora byli pověřováni též papežští legáti a diecézní klérus.
Ve středověku neexistovala žádná vůdčí osobnost, která by na tento Svatý úřad dohlížela.
Místo toho byla v Evropě celá řada inkvizičních tribunálů obsazených soudci, z nichž někteří byli dominikáni a františkáni.
Přestože nebyli součástí jedné instituce, měli společné znaky: byli přímými podřízenými papeže, nemuseli čekat, až bude proti podezřelému vzneseno obvinění a všechna řízení byla tajná.
Působnost inkvizice: Od 13. století se inkvizice šířila na sever do Německa a Skandinávie, kde se vyskytovala jen ojediněle.
V Aragonii byla sice inkvizice ustanovena, avšak ne na ostatním území Pyrenejského poloostrova.
Španělská inkvizice vznikla v roce 1478 na popud krále Ferdinanda II. Aragonského a jeho manželky Isabelly Kastilské.
Roku 1478 vznikla samostatná inkvizice španělská, která podléhá přímo španělskému králi.
Příliš brutální i na papeže; v Římě se o tom diskutovalo, ale Ferdinand a Isabella pokračovali v záměru.
Papež Sixtus IV. nakonec podpořil Ferdinandovy snahy o zřízení španělské inkvizice.
Před koncem 15. století se vyhnání Židů a konvertitů stalo významnou politikou španělských monarchů.
Vyhnání Židů: Ferdinand a Isabella pověřili vyšetřováním a trestáním convertos, kteří měli jen předstírat konverzi.
Nebude na škodu trochu se nad věcí zamyslet.
Nepřetrvala pouze náboženská rovina, ale i politická a sociální dimenze, kdy inkvizice sloužila k upevnění moci monarchie a vyhnání či konfiskaci majetku.
Tomáš de Torquemada se stal prvním velkým inkvizitorem Španělska a jeho působení dodnes symbolizuje nejtemnější období inkvizice.
Ugly History: The Spanish Inquisition - Kayla Wolf
Torquemada běžně používal mučení a konfiskaci majetku k terorizování a zastrašování obětí; odhaduje se, že během jeho působení bylo upáleno na hranici kolem 2 000 lidí a stovky tisíc Židů byly ze Španělska vyhnány.
Inkvizici řídily sice církevní autority, ale pokud byl obviněný opravdu označen za heretika, byl vydán světské autoritě k potrestání.
Mučení bylo praktikováno a proces měl stanovená pravidla, aby mučení nebylo používáno bez důkladných důkazů a aby nebyl porušován život obviněného.
Přestože španělská inkvizice bývá často ztotožňována s mučením, dochovaly se záznamy, že nebylo použito systematicky k potrestání, ale k získání informací a potvrzení zjištění.
- Mučení nesmělo ohrozit život obviněného a mělo se používat jen v případě podezření z lži obviněného.
- Musel být přítomen lékař a obviněný nesměl být mučen více než jednou během vyšetřování.
- Existovala třídílná struktura mučení až po čtvrtý stupeň, který končil vykloubením končetin; cílem nebylo jen potrestat, ale vyšetřit a získat důkazy.
Španělská inkvizice dosáhla svého vrcholu a její dlouhé trvání bylo ukončeno až za napoleonských válek, kdy byl v roce 1808 inkvizice oficiálně zrušena.
Poslední známý případ byl Cayetano Ripoll, oběšený v roce 1826; inkvizice byla oficiálně ukončena v roce 1834.