Je neděle, a vy se zrovna vracíte z kostela. Po mši svaté následovalo kázání. Kněz sdělil svým ovečkám jasné poselství - každý hříšník ve městě má třicet dní na to předstoupit a vyznat své hříchy. Pokud to neuděláte, může se vám stát, že vám na dveře zaklepe inkvizice a skončíte v plamenech u kůlu. Oficiální rozsudek se obviněný dozvěděl na auto-da-fé (portugalsky „akt víry“), což byla jedna z největších podívaných, jakou měla většina lidí šanci za celý svůj život vidět. Obvykle se pořádala na hlavním náměstí. Ženy i muži šli pohromadě bosi v sanbenitos - oděvu z pytloviny, ozdobené pekelnými plameny. Velký dav diváků na ně křičel urážky.
Conversos a moriscos
Koncem 15. století byl jihovýchodní cíp starého kontinentu - tedy Pyrenejský poloostrov - rozdělen na tři království: portugalské, kastilské a aragonské. Kastilii vládla královna Isabela a Aragonii její manžel Ferdinand II.: Společně panovali v jednom z největších evropských soustátí a ve známost vešli pod titulem „katolická Veličenstva.“ Jestli čekáte i nějaké ale, tak máte úplnou pravdu a teď přichází váš čas. V této „dvojpozici“ stáli před ožehavou otázkou: Jak ochránit katolickou víru v říši plné lidí, kteří teprve nedávno po vítězství španělských zbraní konvertovali od judaismu a islámu, a to často nedobrovolně? Odpověď nabízela inkvizice.
Inkvizice nebyla španělským vynálezem, ale poprvé se církevní vyšetřovatelé nezodpovídali papeži, ale králi Ferdinandovi a královně Isabele. K muslimům, „moriscos“ a zejména židům „conversos“, kteří přijali Krista, přistupovali jejich křesťanští sousedé s obrovskou podezřívavostí. Spisovatelé jako například Alfonso de Espina, obviňovali židovské obyvatele, že dále dodržují svoje zvyky, a dokonce otravují studny či vraždí děti. Inkvizice měla za úkol všechny conversos a moriscos, kteří se ve skutečnosti nevzdali svého předešlého náboženství, lovit, odhalit a postavit před církevní spravedlnost.
Kladivo na kacíře
Způsobů, jak poznat „zakuklené Iciky“ bylo mnoho. Kouřilo se sousedovi v sobotu z komína? To mohlo znamenat, že slaví židovský šábes. Vaří na olivovém oleji místo na vepřovém sádle? Pak se možná řídí židovskými stravovacími předpisy. Muslimové na tom byli obdobně. Mohli se těšit na setkání s inkvizicí, pokud je někdo viděl, jak slaví pátek jako svatý den, podezřele nebo často a ve zdánlivě nedůležitých dnech nosí čisté oblečení, nebo dokonce, a to zvláště páchlo pekelnou sírou, nepijí víno. Ale někdy stačilo jen udání od sousedů a další otázky, které mohly vést k uvěznění, už kladli muži v kápích.
Nejvyšším inkvizitorem, který osobně vedl tažení proti conversos, ačkoliv jeden z jeho předků sám přešel od judaismu ke křesťanství, byl dominikánský mnich Tomás de Torquemada. Velice šikovně se „zaháčkoval“ u královny Isabely a jako její přítel se stal i jejím zpovědníkem. Jeho jméno si zapamatujte, protože je spojováno s nejhoršími činy inkvizice. Pro jeho spíše fanatismus se mu přezdívalo „kladivo na kacíře, světlo Španělska, zachránce své země“. Jeho osobní život byl zbožný a strohý. Nejedl maso, oblékal se jednoduše, nepoužíval ložní prádlo. Na druhé straně žil v přepychovém paláci se stovkami sluhů, cestoval pod ochranou padesáti rytířů a nashromáždil pohádkové jmění z konfiskovaného majetku.
Torquemada sepsal příručku, která určovala podobu církevního vyšetřování a stanovovala tresty pro kacíře. Inkvizitoři vyslaní Vatikánem měli právo vyšetřovat i soudit, obvinění kacíři se prakticky vždy museli přiznat. V dokumentu vydaném papežem v roce 1252 duchovní získali pravomoc používat v případě zatvrzelých vyslýchaných mučení. Na rozdíl od přetrvávajících mýtů, které torturu vykonávanou inkvizicí popisují jako neřízenou a její míru záležící jen na jednotlivých mučitelích, církev pro používání mučení ve skutečnosti stanovila jasná pravidla. Mučení v její režii podání mělo být mírnější než „řezničina“ prováděná světskými úřady.
Milost a prostředky výslechu
V případě inkvizice totiž mučení nemělo být trestem, ale prostředkem výslechu. Příkaz vydaný v roce 1252 umožňoval inkvizitorům mučit oběti za následujících okolností: Mučení nesmělo ohrozit život člověka, vystavit ho nebezpečí ani způsobit ztrátu končetiny; mučení mohlo být použito pouze jednou a pouze tehdy, pokud se zdálo, že obviněný lže; inkvizitor už musel mít drtivé důkazy o vině obviněného. Přiznání vždy automaticky neznamenalo trest smrti. Turquemada ve své příručce napsal, že „s napravenými kacíři by se mělo zacházet s milosrdenstvím a laskavostí“.
A jak vypadalo použití útrpného práva v humánnějším církevním podání? Oblíbený byl středověký „waterboarding“, známý jako toca, během něhož lili provinilci do nosu a hrdla džbány vody. Toca se jako „jemná“ tortura používala hlavně v případě žen. Často inkvizitoři sáhli k estrapádě. Vyslýchanému svázali ruce na úrovni zápěstí za zády. Pak ho za svázané místo pověsili na hák a vytáhli do výšky. Váha jeho těla se postarala o zbytek. Po čase se mu vykloubila obě ramena, což provázely ukrutné bolesti. Nedocházelo ke smrti, ale oběti si odnášely trvalé poškození nervů, vazů a šlach. Ke slovu přišlo i napnutí na skřipec.
Historický odkaz a konec inkvizice
Španělská inkvizice si vysloužila nejhorší pověst ze všech - přispělo k tomu množství obětí, které za sebou zanechala. Její působení si připsalo na účet asi 32 000 poprav. Měla neuvěřitelně tuhý kořínek. Španělští panovníci v ní viděli velmi efektivní mocenský nástroj, a tak její rozšklebená tlama děsila poddané až do 19. století. Nebýt mezinárodní situace, zřejmě by fungovala ještě déle. Nakonec ji ale ukončily napoleonské války. V roce 1808 Napoleon dobyl Španělsko a nařídil hrůznou instituci zrušit.
