Bible (z řeč. ta biblia - knihy, svitky) je soubor starověkých textů, které křesťanství a zčásti i judaismus považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto se nazývá také Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo. Přezdívá se jí také Kniha knih. Ačkoliv nejstarší části Starého zákona snad pocházejí až z 9.-12. století před naším letopočtem, bible jako celek, jak ji známe dnes, je výsledkem dlouhého procesu kanonizace. Výběr i uspořádání jednotlivých knih nebylo kritické, dokud se psaly na samostatné svitky, kdežto ve vázané knize (kodexu) už muselo být přesně určeno.
Vznik pevného kánonu židovské bible se obvykle klade do počátku 2. století. Nejstarší doklad kánonu Nového zákona je patrně tzv. Muratoriho fragment, jehož text se klade do počátku 3. století. Oficiální křesťanský kánon snad vyhlásil z podnětu císaře Konstantina I. tzv. nikajský ekumenický koncil 20.
Bible je nejpřekládanější a nejvydávanější knihou; první Gutenbergovo vydání z roku 1452 je první tištěnou knihou na Západě. Kumránský svitek s textem knihy Izajáš, 2. stol. př. n. l. Řecká majuskulní bible (Vatikánský kodex, 4. Wulfilova bible v gótštině (6.
Slovo „bible“ pochází z řeckého biblia, knihy - množné číslo od neutra το βιβλίον (to biblion, zdrobnělina slova biblos). Antické knihy měly podobu svitku a jejich řecké označení pochází ze slova byblos, cesky papyrus, ze kterého se svitky vyráběly. Hebrejské slovo tóra (naučení, příkaz, zákon) přeložila Septuaginta do řečtiny jako diathéké (závěť, smlouva) a latinské překlady jako testamentum (závěť, odkaz).
Křesťanskou bibli tvoří dva oddělené soubory knih, tj. původně samostatných svitků. Starší a asi čtyřikrát rozsáhlejší Starý zákon je tvořen posvátnými texty judaismu. První část, Starý zákon nebo Stará smlouva, obsahuje posvátné knihy (tóra, později tanach), které křesťané převzali z judaismu a jsou oběma náboženstvím společné. Někdy se označují jako hebrejská bible.
Knihy Starého zákona vznikaly postupně od 9. do 1. století př. n. l. V hebrejské tradici se Starý zákon dělí na Tóru (pět knih Mojžíšových), Proroky a Spisy; v křesťanské tradici obvykle na pět knih Mojžíšových, knihy prorocké a dějepisné a mudroslovné knihy. Základ Starého zákona je pět knih Mojžíšových neboli Pentateuch, který vypráví o dějinách světa od jeho stvoření, vyvedení izraelského lidu z egyptského otroctví, jeho pouti do Země zaslíbené a přijetí desatera a dalších zákonů. Prorocké spisy nesou jméno daného proroka, prostředníka přinášejícího Boží poselství, a dělí se dále na čtyři obsáhlejší větší proroky a dvanáct menších proroků. Dějepisné knihy pojednávají o historických událostech, zejména z období od příchodu do Země zaslíbené po babylonské zajetí. Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecnějšího charakteru, poučné a písňové texty.
Druhá, křesťanská část bible - Nový zákon nebo Nová smlouva, vznikal během prvních dvou století našeho letopočtu, líčí život a učení Ježíše z Nazareta a první dobu křesťanské církve. Nejvýznamnější částí Nového zákona jsou evangelia, která popisují život, působení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše, který je ústřední postavou křesťanství. Na evangelia bezprostředně navazují Skutky apoštolů. Další významnou částí Nového zákona jsou epištoly (listy), dopisy apoštolů adresované různým skupinám souvěrců či jednotlivcům. Listy se dělí na Pavlovy epištoly, tradičně připisované Pavlovi z Tarsu, a ostatní, tzv. katolické listy.
Příběhy Starého zákona se odehrávají na tehdejším Předním východě, tedy v Mezopotámii, v Egyptě, v Asýrii a v Babylonii; uvádět konkrétní říše je ovšem sporné, vzhledem k nejasné dataci působení nejstarších praotců. Biblické území zahrnuje dnešní Egypt, Jordánsko, Sýrii, Izrael a Palestinu, Libanon, Saúdskou Arábii, Irák, Írán, Turecko a v Nové zákoně i některé evropské země. Horní část tehdejší Babylonie se nazývala Akkad a dolní Sumer. Babylonská věž (zikkurat) stála v zemi Šineáru (Gn 11,2), což je širší označení pro Mezopotámii. Přesná poloha není známa, patrně to byl Babylón (asi 90 km od dnešního Bagdádu) nebo Eridu.
Ze sumerského Uru se praotec Abrahám patrně vydal na cestu do Cháranu. Další příběhy provázejí Kanaánem, později Judskem (jižním Izraelem), severním Izraelem a okolními zeměmi Předního východu. Od doby krále Davida a zejména jeho syna Šalomouna hrál hlavní roli v biblickém vyprávění Jeruzalém. Do děje dále zasáhli králové a královny ze Sáby, z Persie a později ze Sýrie, z Makedonie a konečně z Řecka a Říma. Nový zákon se odehrává v Judsku, Egyptě a vede čtenáře na několik cest po jižní a východní Evropě.
Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry ještě Proroky a Spisy, dohromady se tomuto korpusu říká též tanach. Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině. Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text Tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci, tj. znaménka pro označení samohlásek. V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů hebrejské bible - pro křesťany je nejvýznamnějším z těchto překladů Septuaginta. Judaismus, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih.
Židovský neboli palestinský kánon byl podle tradice judaismu definován synodou v Jabne kolem roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu judaismu a ustálil se někdy ve 4. Protestantický kánon, který v zásadě přejímá kánon palestinský, má svůj počátek v době reformace. Katolická církev v reakci na to definovala svůj kánon v rozsahu zhruba odpovídajícím alexandrijskému kánonu a schválila jej na tridentském koncilu 8. Součástí římskokatolického kánonu se tak na tomto koncilu stalo i sedm starozákonních knih, které v palestinském kánonu nebyly a nazývají se deuterokanonické. Deuterokanonické spisy však za součást kánonu neuznávají židé ani některé protestantské církve. Byly napsány nebo se dochovaly pouze řecky. Protestantské církve tak často vydávají bible tyto deuterokanonické spisy neobsahující.
V běžných biblických vydáních je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše. Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203, kapitoly posléze rozčlenil na verše Robert Estienne neboli Stephanus (1551 pro Nový zákon a 1555 pro Starý zákon). Toto dělení se rychle ujalo pro praktickou orientaci v textu. Kromě kapitol se text běžně dělí i na menší oddíly uvozené nadpisy. Církve měly v celých svých dějinách k Písmu svatému úctu, neboť věří, že se v textech Písma setkává s Božím slovem.
Co je v Bibli zaznamenáno, je podle církve zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého (inspirace Písma). Bůh si vybral lidské autory k jejich sepsání a skrze ně na sepsání textu působil. Proto je pravdivost spíš o spolehlivosti a věrnosti sdělení než o doslovném smyslu v každém detailu. Nově přinesl Ježíš milost, slitování a odpuštění pro ty, kteří v Něj věří. Bible jako základní kniha silně formovala západní kulturu a inspirovala výtvarné umění i literaturu, jako například Quo vadis.
Mezi významnými překlady patřily a patří: řecká Septuaginta, latinská Vulgata, Lutherovy a Kalvínovy překlady, česká Bible kralická a další. Dnešní vydávání Bible zajišťují organizace Mezinárodní biblická společnost (IBS) a Wycliffovi překladatelé Bible (WBT). Do dnešních dnů existuje mnoho jazykových verzí a parafrázovaných vydání s misijním záměrem.
tags: #5 #knih #mojzisovych #wikipedie