Křesťanské svátosti a obřady doprovázejí člověka při všech zásadních okamžicích jeho života. Dotýkají se tak chvíle narození, uvedení do dospělosti, aspektů viny a odpuštění, chvíle slavení hostiny, ale i nemoci, utrpení a smrti. Svátosti doprovází člověka také při životních krocích, jako je např. V křesťanském společenství má také každý člověk své místo, které pro něj Bůh osobně připravil. V evangeliích nalezneme různé postavy, které různě prožívaly svůj vztah s Ježíšem. Máme zde zástupy lidí, kteří mu naslouchali a podle jeho učení změnili svůj život.
V evangeliích tak nacházíme základ pro to, čemu říkáme životní stavy. Někteří lidé jsou povoláni k manželství, aby ve svém životě uskutečňovali vztah lásky, který žije mezi Kristem a církví. Ať už je povolání člověka jakékoliv, není možné říci, že by jedno bylo lepší než druhé. Spolu se sv. Ignácem je možné říci, že pro konkrétního člověka je nejlepší povolání to, které jemu osobně připravil Bůh.
Křest je modlitba spojená s obřadem ponoření nebo polití vodou. Toto jednoduché gesto je však znamením hlubší skutečnosti, která se odehrává v lidském nitru. Křest je branou do církve a trvalým propojením života s Bohem. Křtem je člověk navždy spojen s Ježíšem a jeho obětí na kříži. Stává se Božím dítětem. Pro křest se musí člověk svobodně rozhodnout. Kdo v sobě vnímá touhu být pokřtěn, může vyhledat nejbližšího kněze, se kterým se domluví na dalších podrobnostech. Samotnému křtu obvykle předchází období příprav, tzv. katechumenát. Církev také umožňuje křtít malé děti. Jako totiž rodiče touží dát svému dítěti to nejlepší a neustále mu nabízejí lásku nebo mu dávají vzdělání a výchovu, podobně mohou pro své dítě žádat křest. Křest dětí však předpokládá a vyžaduje, že je rodiče budou vychovávat v křesťanském životě. Dítě může být pokřtěno při mši sv. Kmotr, který je také přítomný při křtu, pomáhá dítěti v křesťanském životě.
Biřmování je svátost křesťanské dospělosti. Člověk v ní dostává trvalý dar Ducha Svatého. Přijmout biřmování znamená uzavřít s Bohem „smlouvu“. Biřmovanec říká: Ano, věřím v tebe, můj Bože, dej mi svého Svatého Ducha, abych ti zcela patřil, abych se od tebe nikdy nevzdálil a abych ti vydával svědectví ve svém životě tělem i duší, slovem i skutkem, ve dnech dobrých a zlých. A Bůh odpoví: Ano, také v tebe věřím, mé dítě - a dám ti svého Ducha, dám ti sebe samého. Budu patřit celý tobě. Nikdy od tebe neustoupím ani v tomto, ani ve věčném životě. Budu přítomen ve tvém těle a tvé duši, ve tvých slovech i činech. O přijetí biřmování je možné požádat nejbližšího kněze. Biřmování neboli pomazání křižmem je druhou svátostí křesťanské iniciace. Nazývá se křižmo (ve východních církvích: pomazání svatým myronem nebo chrismem), protože základním obřadem této svátosti je pomazání křižmem. Nazývá se biřmování, protože potvrzuje a posiluje křestní milost. Uděluje se pomazáním posvátným křižmem (olejem smíchaným s balzámem a posvěceným od biskupa), které se provádí vložením ruky kněze, který vyslovuje svátostná slova vlastní obřadu. Tato slova v západní i východní variantě označují dar Ducha svatého, který příjemce označuje jako pečeť. Prostřednictvím této svátosti se posiluje a prohlubuje milost udělená ve křtu. Stejně jako křest může být biřmování přijato pouze jednou a příjemce musí být ve stavu milosti, aby mohl přijmout jeho účinky. Udělovatelem svátosti je platně vysvěcený biskup; pokud svátost uděluje kněz, je spojení s vyšším řádem naznačeno použitím oleje, který biskup požehnal. Na Západě se biřmování začala odkládat do rané dospělosti. První zřetelný aspekt: Nejdůležitější je, že biřmování završí křest a posílí víru tím, že člověk přijme Ducha Svatého.
Eucharistie (Svaté přijímání) je tím nejcennějším, co církev uchovává. Věříme, že eucharistie je živý Bůh, Ježíš Kristus, který je přítomný pod podobami chleba a vína. Chléb je pšeničný; víno z hroznů. Důležité je, že ve svátosti se proměňují v Tělo a Krev Kristovu, a to transsubstanciací. Služebníkem, který je schopen vysluhovat svátost eucharistie, je pouze platně vysvěcený kněz. Slouží jako zdroj a vrchol křesťanského života, a účast na mši svaté je pro věřící povinná v neděle a o svátcích. Pro ty, kdo se účastní mše, je doporučeno přijímat svaté přijímání s náležitou dispozicí. Viaticum, tedy „pokrm na cestu“, je zvláštní podání svatého přijímání umírajícím na jejich loži. Když Ježíš slaví poslední večeři, říká: «Toto jest mé tělo...» a «Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete pít, na mou památku.»
Zpověď a smíření je svátost, která umožňuje pokání a očisťuje od hříchů. Kněz je vázán zpovědním tajemstvím. Rozhřešení od hříchů je udělováno jako Boží moc Kristovou skrze služebníka. Frekvence zpovědi a povinnosti se řídí kánony a církevním učením. Zpověď vyžaduje uvědomění si Přestoupení Božího příkazu, lítost, vyznání, předsevzetí a odpuštění. Pokání zahrnuje také nápravu škod a úsilí o spravedlnost. Odpustky a jejich pravidla upravují Enchiridion odpustků. Svátost smíření je první ze dvou uzdravujících svátostí a bývá označována jako svátost obrácení.
Pomazání nemocných má být velkou pomocí při nemoci či vážné zdravotní tíži. Kněz pomazává nemocné olejem posvěceným pro tento účel. Pomazání nemocných může být uděleno každému členu věřících, kdo se nachází ve vážném zdravotním stavu nebo ve stáří; může být i vícekrát. Dříve se nazývalo extrema unctio, „poslední pomazání“, a často se udělovalo těm, kdo jsou na pokraji smrti, ale dnes má širší význam posílení víry a uzdravení.
Kněžské svěcení je svátost, kterou se laik stává jáhnem, jáhen knězem a kněz biskupem, zasvěceným službě církvi. Biskup je jediným vysluhovatelem této svátosti. Kněžské svěcení povolává kněze k úloze Krista, hlavy církve, a svěřuje mu moc slavit svátosti s výjimkou svěcení. Muži, kteří rozlišují povolání ke kněžství, musí absolvovat seminář a teologické studium spolu s duchovním vedením a formací. Z pohledu práva existují překážky pro přijetí svátostí svěcení a manželství.
Manželství je další svátost, která posvěcuje k určitému poslání v rámci církve a poskytuje milost k naplnění tohoto poslání. Sňatek je nerozlučitelný pro platně pokřtěné. Svátost poskytuje milost k odpovědnému životu a výchově dětí. Platnost vyžaduje, aby byli přítomni obřadní ordinář či farář a nejméně dva svědkové. Pokud jeden z manželů není katolík, platí pravidla pro uzavření svazku v rámci katolické víry. Důležité jsou podmínky způsobilosti a vyjádření svobodného souhlasu se sňatkem, stejně jako plnost rozumu a svoboda od nátlaku. Civilní rozvod neruší svátost; Církev může rozhodnout o rozluce či neplatnosti od samotného počátku. Katolické manželství je otevřené životu a zakazuje se umělé ukončování života. Vztah manželství je založen na rovnosti mezi manželi, s rovnoprávností a odpovědností na obou stranách.
Sedm svátostí katolické církve je tradičním rámcem pro život věřícího: křest, biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, manželství a kněžství. Katechismus uvádí, že účinek svátosti přichází ex opere operato - samotným udělením bez ohledu na osobní svatost udělujícího. Nedostatek dispozice však může účinek zablokovat. Křest je nejzákladnější svátostí iniciace; biřmování posiluje křestní milost a Eucharistie završuje iniciaci jako „zdroj a vrchol“ křesťanského života. Smíření a pomazání nemocných zůstávají prostředky uzdravujícího působení pro osobní i duchovní zdraví. Manželství a kněžství církev posvěcuje poslání sloužit druhým a budovat Boží lid.
Historické a praktické poznámky o praxi
Účinek svátostí je podle katolické teologie trvalý, s výjimkou světitelných překážek, nedostatečné dispozice či neplatného podání. Osvětlení trhu pramení z kanonického práva a katechismu; na Západě se biřmování tradičně koná později než křest a biřmování slouží k prohloubení milosti. Východní tradice kladou důraz na okamžité udělení biřmování po křtu. Eucharistie je nejvnitřnějším spojením s Kristem a je centrálou liturgie. Zpověď slouží k vnitřní proměně a navrací společenství s Bohem. Každá svátost má své specifické podmínky a formu podání, bez nichž by nebyla platná.
| Svátost | Klíčový význam | Hlavní podmínky | Typická praxe |
|---|---|---|---|
| Křest | Vstup do církve, odpouštění dědičného hříchu | svoboda, katechumenát pro dospělé, kmotr | potřeba vody, formule |
| Biřmování | Potvrzení křtu, dar Ducha Svatého | stav milosti, biskup | pomazání křižmem |
| Eucharistie | Tělo a Krev Kristova, původ a vrchol života | platná konsekruje, účast s dispozicí | slavení mše, přijímání |
| Smíření | duchovní uzdravení, odpuštění hříchů | zpověď, pokání | služba kněze |
| Pomazání nemocných | posílení, útěcha, možná uzdravení | vážný zdravotní stav, rozum | pomazání olejem |
| Kněžství | svěcení pro službu církvi | formace, seminář, zodpovědnost | episkopát, presbyterát, diakonát |
| Manželství | posvěcení vztahu a úkolu sloužit druhým | platnost podle kanonického práva | přítomnost ordináře, svědků |
V souvislosti s praxí se uvádí, že katolická církev učí, že svátosti jsou „účinná znamení milosti, ustavená Kristem a svěřená církvi“ a že jejich účinek je dán samotnou skutečností jejich udílení, nikoliv morální kvalitou vysluhovatele. Nicméně nedostatek správné dispozice příjemce může zablokovat účinek svátosti v jeho osobě. Proto je důležité uvedení do stavu milosti před přijímáním či jiným podáváním svátostí a vhodná příprava, jak uvádí Katechismus katolické církve a Kompendium. Upozorňují též na význam liturgie a na to, že Duch svatý je v liturgii vychovatelem víry Božího lidu a tvůrcem „mistrovského Božího díla“, jímž jsou svátosti.
tags: #7 #svatosti #katecheticky #material