Sedm svátostí římskokatolické církve: jejich význam, ustanovení a praxe

V katolické církvi rozlišujeme celkem 7 svátostí. Jsou to: svátost manželství, svátost křtu, svátost biřmování, svátost smíření, svátost kněžství, nejsvětější svátost a svátost pomazání nemocných.

Křest - branou do církve a očištění od dědičného i osobních hříchů

Křest je modlitba spojená s obřadem ponoření nebo polití vodou. Toto jednoduché gesto je ale znamením hlubší skutečnosti, která se odehrává v lidském nitru. Křest je branou do církve a trvalým propojením života s Bohem. Křtem je člověk navždy spojen s Ježíšem a jeho obětí na kříži. Stává se Božím dítětem. Pro křest se musí člověk svobodně rozhodnout.

Křest dětí je také možný: Malé děti mohou být pokřtěny, pokud budou v křesťanské víře dále vychovávány. Alespoň jeden z rodičů má být schopen dítěti předat víru slovem a hlavně příkladem věrného plnění náboženských povinností. Kmotr má rodičům v tomto úkolu pomáhat, má být biřmován a také podle křesťanské víry žít. Příprava před křtem je delší pro ty rodiče, kteří nejsou dostatečně obeznámeni s naukou Církve. Dítě může být pokřtěno při mši sv..

Kmotr, který je přítomný při křtu, pomáhá dítěti v křesťanském životě.

Ve zvláštních případech může křtít i laik, jinověrec, nevěrec nebo nepokřtěný.

Odtud plyne, že křest je první svátostí a „bránou“ k ostatním svátostem; bez přijetí křtu nelze přijmout žádnou jinou svátost. Křest tedy lze udělit jednou v životě. Dříve se křest dospělých uděloval ve zvláštních kaplích, baptisteriích, dnes obvykle v kostelích a kaplích u křtitelnic nebo i bez nich.

Křest může být i tzv. křest krve (pokud byl člověk zabit pro víru) a křest touhy (touha po křtu, která však není dokončena). Více o křtu viz Katechismus katolické církve a biblické citace v textu.

Biřmování - svátost křesťanské dospělosti a dar Ducha Svatého

Biřmování je svátost křesťanské dospělosti. Člověk v ní dostává trvalý dar Ducha Svatého. Přijmout biřmování znamená uzavřít s Bohem smlouvu. Biřmovanec říká: Ano, věřím v tebe, můj Bože, dej mi svého Svatého Ducha, abych ti zcela patřil, abych se od tebe nikdy nevzdálil a abych ti vydával svědectví ve svém životě. Budu patřit celý tobě. Nikdy od tebe neustoupím ani v tomto, ani ve věčném životě.

O přijetí biřmování je možné požádat nejbližšího kněze. Biřmování se obvykle koná při slavnostní mši svaté a biřmovanec má mít svého biřmovacího kmotra, který ho povede k zralosti v křesťanském životě. V západních církvích se biřmování uděluje po křtu, často až v dospělosti, a bývá svěřeno biskupskému svěcení. Slova a obřad biřmování vyjadřují dar Ducha Svatého a posílení křestní milosti.

Eucharistie - Svaté přijímání jako „zdroj a vrchol“ života

Eucharistie (nebo Svaté přijímání) je tím nejcennějším, co církev uchovává. Věříme, že eucharistie je živý Bůh, Ježíš Kristus, který je přítomný pod podobami chleba a vína. Obsah hostie a vína se podle katolické víry proměňuje ve Tělo a Krev Kristovu. Tuto proměnu nazýváme transsubstanciace. Služebníkem, který je schopen vysluhovat svátost eucharistie, je pouze platně vysluhující kněz, a při mši svaté ji podávají i jáhni a mimořádní služebníci svatého přijímání.

Podává se obvykle při mši svaté a je povinností věřících se ke svatému přijímání připravit vhodnou dispozicí. Viaticum, tedy „pokrm na cestu“, je zvláštní podání svaté hostie umírajícím. Slouží jako duchovní posilnění na poslední cestě.

Svátost smíření (zpověď) - Boží milosrdenství a očištění od hříchů

Svatost smíření je jedním z největších darů: skrze ni můžeme začít znovu, očištěni od hříchů a s novou silou. Zpověď patří k nejdůležitějším okamžikům života věřícího; hříchy se vyznávají knězi, který má zpovědní tajemství. Frekvence zpovědi je stanovena církevním přikázáním „alespoň jednou ročně - v době velikonoční - se zpovídat a přijmout svaté přijímání“. Před zpovědí je třeba se upřímně kajícně rozhodnout a vyznat vše Bohu, poté v sobě vyčistit i úmysly a závazky.

Rozhřešení od hříchů uděluje kněz jako Boží nástroj Kristovou mocí. Některé hříchy mohou být vyhrazeny pro zpověď některým zpovědníkům. Odpustky k uklidnění duše a očistění od trestů lze získat podle Enchiridion odpustků a podmínek stanovených církevním právem. Svátost smíření je pro základy katolické iniciace důležitá, i když její účinek závisí na správné dispozici příjemce.

Svátek manželství - svazek dvou lidí před Bohem a světem

Svatba v kostele je hlubším aktem než pouhý obřad; snoubenci si vzájemně udělují svátost manželství a zavazují se k věrnosti na celý život. V kostele se mohou brát partneři, z nichž je alespoň jeden pokřtěný, a kterým nebrání v uzavření sňatku předchozí závazky. Manželství uzavírané katolíky s jinověrci či nepokřtěnými má svá pravidla a vyžaduje souhlas příslušné církevní autority. Katolické manželství je nerozlučitelné; civilní rozvod ne ruší závazek. Církevní soud může rozhodnout o rozluce nebo o neplatnosti manželství od samého počátku.

Manželství je otevřené životu; nepřirozené počácí či umělá ukončení těhotenství je porušením tohoto závazku. Je-li někdo povolán k manželství, musí být to volný a svobodný čin s důrazem na lásku, plodnost a výchovu dětí. Před samotným sňatkem se snoubenci dorozumí s knězem alespoň 5 měsíců před datem uzavření a mohou se zúčastnit skupinových i individuálních forem přípravy. Pokud ani jeden ze snoubenců nemá křesťanskou víru, je vhodné, aby nejprve přijali Krista do života a až poté se zaměřili na církevní sňatek.

Pomazání nemocných - duchovní posílení v nemoci a bolesti

Svátost pomazání nemocných je velkou pomocí při nemoci nebo vážné zdravotní těžkosti. Především člověka posiluje, uděluje útěchu a pokoj do srdce a jeho utrpení spojuje s Kristem. Mnohdy tato svátost vede i k tělesnému uzdravení. Pomazání nemocných může být uděleno i vícekrát podle potřeby a je vhodné jej žádat i v mladším věku při závažné operaci nebo jiném nebezpečí života. Kněz navštěvuje nemocného, aby mu předal slovo útěchy a povzbuzení.

Pohřbívání a vzpomínání na zemřelé

Při křesťanském pohřbu svěřujeme zesnulého Božímu milosrdenství a modlíme se za něj v naději na věčný život. Pohřeb má význam pro pozůstalé a pomáhá vyjádřit naši vzpomínku a odpuštění. Ke křesťanskému pohřbu je nutno domluvit formu s duchovním správcem. Katolická církev doporučuje zbožný zvyk pohřbívání těl zemřelých do země jako výraz naděje na vzkříšení.

Pojetí svátostí - jejich povaha, účinnost a praxe

Sedm svátostí je v římsko-katolické tradici považováno za zvláštní prostředky Boží milosti, ustanovené Ježíšem a svěřené církvi. Účinek svátostí přichází ex opere operato - z samotného udělení, bez ohledu na osobní svatost služebníka, pokud příjemce má správnou dispozici. Nutnost duchovní připravenosti a dispozice příjemce je vyjádřena v Katechismu katolické církve. Křest, biřmování a eucharistie jsou označovány jako trvalé svátosti a jejich účinek je nezpochybnitelný, pokud se svátost koná platně a řádně. Kromě toho se zmiňuje, že svátosti se rozdělují do tří skupin: iniciační, posvěcující a služebné, a že jejich hlavní smysl spočívá v napomáhání člověka k rozvoji vztahu k Bohu, posílení společenství s Bohem a dalším lidem a k hlubšímu následování Krista a jeho Matky.

Shrnutí a praktické poznámky pro věřící

Katolická církev učí, že svátosti jsou „účinná znamení milosti, ustavená Kristem a svěřená církvi“. Jejich moc nepochází od celebranta ani od příjemce, ale od Boha. Každá svátost má specifické podmínky, které je třeba dodržet - správná materiální a formální stránka, stav milosti u přijímajícího a platný úřad vysluhujícího. Křest je nezpochybnitelný počátek iniciace; biřmování posiluje milost křtu; eucharistie je zdrojem a vrcholem života; smíření uzdravuje hříchy; manželství posvěcuje vztah dvojice; pomazání nemocných dává duševní i tělesnou útěchu; a pohřební obřady uzavírají pozůstalé do vzpomínky a víry v naději na vzkříšení. Tyto svátosti tedy doprovázejí člověka od narození až po smrt a utvářejí křesťanský život ve společenství s Bohem i s Božím lidem.

tags: #7 #svatosti #rimskokatolicka #cirkev