Šikoku trail: tak trochu jiné líbánkyTrochu netradiční svatební cesta? Vyrazili jsme zažít Japonsko z úplně jiného úhlu. Pět týdnů a 1200 km dlouhá posvátná poutní cesta po 88 budhistických chrámech, kempování v brutálních podmínkách (horko a vysoká vlhkost), přesuny autostopem a Couchsurfing po cestě. Takto si já představuji ideální svatební výlet, jak jsem jej později přejmenoval. Do Japonska jsem jednou stopoval se svojí fenkou a nevyšlo to, když nás v Rusku vyhostili do Kazachstánu, o tom ale zase někdy příště. Já totiž dvakrát objel svět stopem, na cestách jsem strávil deset let, držím český rekord v autostopu a navštívil jsem 87 zemí. Moje nastávající žena Niki vyrazila poprvé mimo Evropu, v letadle seděla podruhé v životě a myslela si, že Katar je v Africe. Chtěl jsem jí ukázat, jak pravé dobrodružství číhá až za hranicemi komfortu, a co na to autostopu vlastně vidím.
Přistání v Tokiu, spaní na letišti a hned z letiště stopem k hoře Fuji. Třetí den zdolání této sopky, která má 3776 m n. m. Nešetřim tu svou ženu. Odtud hned stopem do města Tokushima na ostrově Šikoku a Couchsurfing u Mioko. Den odpočinku a pak hned vyrazíme na pouť. Šikoku trail, Henro Michi nebo The 88 Temples. To jsou názvy posvátné buddhistické cesty v Japonsku, na ostrově Šikoku. 1200 km posvátná poutní cesta po 88 buddhistických chrámech. Cesta nemá žádná pravidla, můžeš začít v jakémkoliv chrámu, který si vybereš, a můžeš si zvolit způsob cestování: pěšky, na kole, na motorce, autem nebo kombinací. V každém chrámu sbíráš razítka, která jsou spíše takové malé kresby (kaligrafie) od mnicha a slouží jako vzpomínka pro poutníka.
délka: 1200 km (až 1600) Převýšení: 10 000 nahoru a 10 000 dolů. čas pouti: 1200 let. počet dní: přibližně 50. počáteční a cílový bod: začíná se v chrámu č.1: Ryozenji a končí v chrámu č.88: Okuboji, ale není to podmínkou. nejvyšší bod trasy: Chrám č.66: Unpenji 927 mnm. vhodné měsíce (období?): jaro a podzim. doplňování jídla: ob den město nebo vesnice. bivakování: možno v parcích s WC, u přístřešků nebo po domluvě kdekoliv.
Procházíš městy, vesnicemi, buddhistickými chrámy, bambusovými háji, přes pláže, deštné pralesy atd. Vzhled poutníka: I vzhled poutníka nemá žádná pravidla, ale doporučuje se bílé oblečení, typický bambusový klobouk, hůl a modlitební korálky. Bílé kimono i klobouk beru jako nejlepší investici celé cesty. Všichni hned poznají, že jdete tuto cestu, a pohostinnost Japonců mě více než překvapila. Často se stávalo, že nám v parných dnech přinesli studené pití, pozvali nás na jídlo nebo i bez znalosti angličtiny vyzvídali odkud pocházíme.
Hned na začátku cesty jsme vyzkoušeli všechno. Začíná se totiž ve městě, dalších 8 chrámů je na vesnicích. Chrámy 10 - 12 už jsou v horách. Cesta je pěkná, dobře udržovaná, skvěle značená, ale náročná, s převýšením 700 metrů. V srpnu dusno, vedro, vzdušná vlhkost a všudypřítomné mouchy a komáři nám tento výšlap hodně znepříjemnili. Niki už byla na pokraji sil, a v tom jsme u dvanáctého chrámu objevili „tsuyado“ odpočinkový baráček pro poutníky vybudovaný dobrovolníky. Nádherný malý čistý baráček v japonském stylu, šoupací dveře i okna a na zemi ratan. Dokonalé místo na spaní po extrémně náročném dni. Ze srandy říkám, „tady už chybí jen elektřina.“ „Myslíš tuhle?“ Niki jen ukázala na zásuvku v rohu.
Po zkušenosti s horami jsme se na příštích pár chrámů vydali stopem. Měli jsme napsanou větu v japonštině „Jedete do dalšího chrámu? Vezmete nás?“ Vybrali jsme si vždy někoho, kdo chrámy objížděl, a popojeli do dalšího. Tato taktika byla pohodlná, ale naprosto nás toto objíždění přestalo bavit. Sedneš do klimatizovaného auta, chvíli jedeš a vylezeš u dalšího a dalšího chrámu. Ztratilo to kouzlo a tohle objíždění nám nedělalo žádnou radost. Vyrazili jsme ale v srpnu, a počasí bylo prostě příliš horké. Přes den 36°C a v noci teplota neklesala pod 28°C. Nedalo se moc fungovat, a když člověk s batohem vyrazil, během pár minut byl propocený až na kůži. Do toho časté bouřky nebo tajfuny. Zvolili jsme tedy novou taktiku.
Měli jsme jen měsíc, všechny chrámy bychom stejně nestihli, a tak jsme stopem vyjeli nahoru k chrámu (všechny chrámy jsou nahoře), a dolů jsme sešli pěšky. Dolů se šlo dobře v deštných pralesech šlo jakž takž dýchat, a příroda v Japonsku je nádherná. Přecházení měst bylo pak náročné, a z toho plyne největší poučení pro vás všechny: Nejezděte do Japonska v srpnu! Pro naši pouť jsme tedy vybrali části co nejvíce v přírodě, a největší odměnu jsme dostali za chrámem Unpenji číslo 66. Ráno, když jsme vyrazili na cestu, si Niki všimla nějakého zvířete a začala ho sledovat, hned vykřikla „to je opice!“. Po chvilce se skákalo kolem nás a 40 makaků si hrálo a křičelo. Tím pro nás celá pouť z Unpenji nekončila. Tento chrám je 927 metrů nad mořem a přes dva chrámy jsme se dostali až k chrámu který je u moře. Tam jsme přespali u pláže, vykoupali se v teplém moři a až na to spaní ve stanu to mělo poprvé malinký náznak svatební cesty.
Místní a jejich angličtina. Málokdy narazíte na člověka, který umí anglicky dobře. Pár slovíček ale rozumí každý, a překladač často pomáhá. Jednou jsme si stopli staršího pána, který s telefonem moc neuměl, anglicky vůbec a prostě nás někam vezl. Z konverzace jsme pochopili, že jede jen 10 km. V tom městě, kde jsem si myslel, že vystupujeme, pokračoval dál. Zastavil na benzínce, koupil nám pití a něco zjišťoval od obsluhy. Nevěděl jsem, co se děje, ale nechal jsem to být. Něco se stane. Za půl hodiny jsme stáli před chrámem. Když pochopil, že jdeme Šikoku trail, zjistil, kde je další chrám, a prostě nás k němu odvezl. V tomto chrámu jsme se zeptali na „sukumo“, a k našemu překvapení řekli, že ano. Sukumo je ubytování přímo v chrámu. Chrám měl svůj vlastní onsen (japonské lázně) a úžasnou energii.
Pohostinnost Čím dál jsme byli na trailu, tím byli lidé pohostinnější. Ke konci trailu jsme čekali v parku a měli v plánu stavět stan. Postarší pár, který venčil svého typického shiba inu pejska, se zastavil nám vysvětlit, že park se záhy zavírá. Když jsme jim ukázali, že chceme stavět stan, paní hned špatnou angličtinou vyhrkla: „Tak pojďte spát k nám.“ Manžel kýval, pak mu to přeložila, už nekýval, a tvářil se dost překvapeně. Za pár minut jsme už nasedali k nim do auta a jeli do krásného bytečku, kde k pejskovi měli i kočku. Dostali jsme svůj pokoj a večeři. Skutečnost, že mají doma hosty, neřekli své dceři, která dorazila ze školy. Otec od rodiny ji jel vyzvednout a po cestě nakoupil pivo Asahi. Nic jí neřekl, a holčina se zasekla ve dveřích a nevěděla, co se děje. To viděla jen mě. Chvíli nato vyšla Niki z koupelny a holčina byla překvapená podruhé. „Víc nás tu už není,“ ubezpečil jsem ji. Manželka spustila: „Proč si koupil pivo? Ty víš, že pijou pivo?“ Odpověď byla: „Jsou to Češi, musí pít pivo!“
Zrod cesty: Šikoku trail byl založen v 9. století japonským mnichem Kukai, který je také známý pod jménem Kobo Daishi. Kukai byl zakladatelem školy Shingon buddhismu v Japonsku a zasvětil se studiu a šíření buddhismu. Cestu vytvořil jako poutní trasu pro věřící, kteří mohou navštívit 88 buddhistických chrámů na ostrově Šikoku. Symbolika 88 chrámů: Počet 88 chrámů není náhodný. V buddhismu je číslo 88 považováno za posvátné a symbolizuje cestu k osvobození od utrpení. Poutníci a pohostinnost: Poutníci na Šikoku jsou známí jako „henro“ a jsou často vítáni místními obyvateli s tradicí osettai, což je tradice nabízení podpory a darů poutníkům během jejich cesty. Duchovní význam: Šikoku trail není pouze fyzickou cestou, má také hluboký duchovní význam. Poutníci putují po cestě s cílem nalézt duchovní osvícení a poznání.
Čas a období, kdy vyrazit
Niki byla poprvé mimo Evropu. Volba extrémně bezpečné země s very odlišnou kulturou a tolika přátelskými lidmi byla skvělá. Fakt, že jsme většinu cesty trávili v přírodě, střídali jsme pláže s přechody pohoří a navštěvovali buddhistické chrámy, se moc povedlo. Díky autostopu a Couchsurfingu jsme zažili Japonsko z jiného úhlu pohledu. Nevýhodou bylo již zmíněné počasí. Období tajfunů a nesnesitelných veder v srpnu bylo až příliš. Vám bych doporučil podzim nebo Jarní equinokciální týden (春分の週, Shunbun no Shū).
Bohužel pro nás to nebylo možné, museli jsme se řídit přidělenou dovolenou. Vám, kteří plánujete svatební cestu, bych chtěl doporučit: nebojte se trochy nepohodlí, jde přeci o zážitky. Pokud hledáte ještě větší dobrodružství/extrém, vydejte se do Číny. Ale pro nás bylo Japonsko naprosto dokonalou volbou.
Chcete se dozvědět víc? Doražte na Slávkovu přednášku “Šikoku svatební trail”. Budete si moct vyzkoušet oblečení poutníka, bambusový klobouk a nakouknout do knihy s razítky. Potkáme se tam!
Historie a symbolika šíření poutí
Putování kolem japonského ostrova Shikoku patří k nejstarším dálkovým poutím na světě. Poutní trasa činí zhruba 1200 km a obchází celý ostrov po směru hodinových ručiček. Jedná se o jednu z alternativ ke svatojakubské cestě, kde putují poutníci, jsou poutní ubytovny a tradice je delší než 1000 let. Poutníci dnes konají pouť (henro) pěšky, na kole nebo autem. Klasické je pěší putování v bílém poutním obleku s typickým slamákem na hlavě. Lze vykonat celou pouť naráz (zhruba 50 dní pochodu) nebo po menších kusech. V říjnu 2013 absolvoval prvních 17 klášterů Jan Bím na pouti se svojí maminkou Alenou. Překvapil je poměrně malý počet pěších poutníků. Naprostá většina japonských poutníků koná pouť autem. Trasa pro pěší je velmi pěkně značena samolepkami, na kterých je nejčastěji červená šipka. Trasa vede převážně po asfaltu a po rovině městy a vesničkami. Občas přechází horami, kde se trasa dramaticky změní. Je do prudkých kopců s velkým převýšením. Tyto pasáže jsou dosti fyzicky náročné. Místní lidé jsou nesmírně vřelí a často dávají hlavně pěším poutníkům dárek - oběť zvaný Osetay. V klášterech poutníci obdrží razítka, které jsou v podobě krásné kaligrafie. Credencial je v podobě krásné knihy s ručně malovanými obrázky jednotlivých klášterů.
National Geographic 7. 1. 2025 clock 11 minut. Poutní cesty jsou součástí japonské kultury již více než tisíc let. Kumano Kodo zapsané na seznamu UNESCO je mezi pěšími turisty legendární, ale na ostrově Šikoku existuje ještě jedna posvátná stezka, která zůstává v ústraní. Ranní obchod v chrámu Rjózen-dži je vždy čilý. Je krátce po deváté hodině a poutníci se zásobují nezbytnými věcmi: dřevěnými holemi, kuželovitými klobouky z ostřice, průvodci, mosaznými zvonky, amulety zvěrokruhu, bílými tunikami oizuru. Mnozí stojí ve frontě na své první chrámové razítko a sledují, jak umělec jejich knihy frankuje karmínovým inkoustem a ručně maluje písmena kandži. Venku zaplňuje nádvoří vůně santalového dřeva, lidé zapalují svíčky a pálí vonné tyčinky - každý po třech, které představují jejich minulost, přítomnost a budoucnost - než před svatyní odloží modlitební lístky a odříkají sútry. Nádvořím se rozléhá dunění zpěvu, které přerušuje cinkání obětních mincí a občasné zazvonění chrámového zvonu. Je tu rušno, ale zároveň klid. Tak to na Šikoku Henro chodí už tisíc let.
V Japonsku je mnoho poutních cest, ale Henro patří k nejstarším a se svými 1200 kilometry je nejdelší. Stezka obchází Šikoku, nejmenší ze čtyř hlavních japonských ostrovů: je hornatý, zalesněný a obklopený drsným pobřežím, a je také nejméně navštěvovaný turisty. Aby poutníci stezku dokončili, musí navštívit 88 chrámů po celém ostrově. Číslo 1, kde se dnes ráno nacházím, je Rjózen-dži poblíž východního města Tokušima, zatímco číslo 88, Okubo-dži, se nachází poblíž Takamatsu na severním pobřeží. Říká se, že poutníci na své duchovní cestě procházejí čtyřmi fázemi: probuzení, výcvik, osvícení a nakonec nirvána. Každý o-henro-san má své vlastní důvody, proč tuto pouť podniká. Mnozí si připomínají významný životní okamžik: změnu zaměstnání, narození dítěte, nemoc nebo dosažení významného věku. Jiní hledají vnitřní klid nebo duchovní vedení. Pravidla jsou překvapivě flexibilní: chrámy můžete navštívit v libovolném pořadí, během jednoho velkolepého putování, nebo si je rozložit do několika let a sbírat razítka jako důkaz o každé návštěvě. Moje vlastní miniputování mě zavede až do chrámu 21, Tairju-dži - cesta trvající čtyři dny a 50 km - ale projít celé Henro trvá 40 až 50 dní. To samozřejmě v případě, že vůbec půjdete pěšky: mnoho moderních poutníků to nedělá a místo toho ji objíždí autem, mikrobusem, autobusem nebo na kole. Na způsobu prý nezáleží. Důležitá je cesta.
Poutní prameny a kláštery
Šikoku Henro je posvátná ostrovní stezka dlouhá asi 1200 kilometrů. Otec stezky Sluneční světlo se mihotá nad stezkou, zatímco se plahočím do kopce a ladím se do ticha a klidu lesa. Cedry se podél stezky tyčí jako sloupy. Vzduch naplňuje rákosový cvrkot cikád. Bambusové tyče o sebe řinčí jako zvonkohra. Je to jako vstoupit do meditačního videa. Po chvíli zaslechnu tekoucí vodu: je to pramen, který hlídá Jizo, kamenná socha zasvěcená dětem a cestovatelům, v ochranném růžovém rubáši a pletené čepici. Jak je zvykem, navlhčím mu hlavu pro štěstí a jdu dál.
Pouť je neodmyslitelně spjata s mnichem Kukaiem, známým také pod duchovním jménem Kobo Daiši. Tento pozoruhodný muž, narozený roku 774 v prostorách chrámu Zentsu-ji, stál u zrodu esoterické buddhistické školy šingon. Podle tradice založil Šikoku Henro během svého vlastního duchovního putování za osvícením. Jeho odkaz je na pouti všudypřítomný - sochy světce lemují celou trasu, ať už odpočívají u pramenů, krčí se pod rozkvetlými vistáriemi nebo bdí v tichých výklencích svatyní. Pro současné poutníky představuje Kukai víc než jen historickou postavu - je jejich pomyslným průvodcem, který je provází každým krokem jejich cesty. Dokonce i dřevěné hole kongo-zue, které poutníci nosí, nesou označení Dogyo-Ninin („My dva poutníci společně“).
Pod rozrostlým kafrovníkem potkávám Adači Šinobu, trojnásobného veterána Henro. Předchozí okruhy absolvovala se svým partnerem a psy, kteří se jmenují - příznačně - Ku a Kai. „Kukai je můj hrdina,“ říká. „Někdy může být pouť osamělá. Někdy je matoucí. Někdy se člověk ztratí. Ale Kukai je tu vždycky, aby ukázal cestu.“
Stejně jako život i pouť obsahuje vzestupy, pády, nečekaná setkání, lekce a těžkosti. Když je to těžké, existuje jen jedna odpověď: pokračovat v cestě. To je užitečná mantra pro cestu Henro: zatímco některé její úseky vedou po hlavních silnicích, jiné se stáčejí do horských svahů, obcházejí mysy, mizí v řekách nebo se noří do údolí. Na nic netušící boty číhají spletité kořeny a spletité liány. Stezku ve výšce obličeje lemují pavučiny. Nejnáročnější ze všech jsou schody zlověstně nazývané henro-korogaši (doslova „poutnické bubny“). Netrvá dlouho a zjistíte proč.
Chránmové příběhy: V dnešní době se těch několik málo o-henro-san, kteří se rozhodnou putovat po stezce pěšky, buď utáboří, nebo se ubytují v ryokanech (hostincích), ale před sto lety mnoho chrámů nabízelo šukubo (ubytování pro poutníky). Dnes jich zůstalo jen několik. Jedním z nich je Anraku-dži (chrám 6), Chrám věčné radosti, kam dorazím rozpálený a unavený na konci prvního dne. Je to typický chrám na Šikoku Henro. Impozantní dřevěná brána vede na vnitřní nádvoří plné stříhaných stromů, štěrkových zahrad, rybníčků, fontán a malé pagody. Ubytování je v duchu zenové jednoduchosti. Poutníci se scházejí ke společnému jídlu v jídelně a své unavené tělo mohou osvěžit v horkých pramenech onsenu.
Po očistě se setkávám s hlavním mnichem Anraku-ji, Hatakedou Yuho, u odpoledního čaje a rýžových sušenek. Má na sobě každodenní uniformu šingonského mnicha - bílé spodní roucho, černé svrchní roucho a oranžové rakusu, záplatovaný panel označující jeho vysvěcení. Říká mi, že jeho rodina zde slouží již po čtyři generace a že je hrdý na to, že Anraku-dži stále nabízí poutníkům možnost poznat život uvnitř fungujícího chrámu. „Lidé přicházejí na Šikoku, aby našli nové cesty,“ vysvětluje. „Na pouti se člověk vzdálí od každodenního života, aby si pročistil mysl a osvěžil myšlení.“
Zamyšleně usrkává čaj. Síla Henro je pro něj v možnosti jít v Kukaiových stopách. „Ale každý má své vlastní důvody. A každý se z té zkušenosti naučí něco jiného,“ dodá šibalsky.
ChrámOkubo-Ji označuje konec pouti. Později večer mě zve na obřad k uctění našich předků. V tichosti vstupujeme do spleti vnitřních svatyní. V modlitebním sále usedáme se zkříženýma nohama a nasloucháme Hatakedovu zpěvu požehnání, které se nese prostorem spolu s dunivými údery mosazného gongu. Na pergamenové lístky napíšeme jména ztracených blízkých a pak sledujeme, jak v koších osvětlených svíčkami plují po posvátném chrámovém potoce - symbolicky se naše vzkazy přenášejí do posmrtného života. Je to staletí starý a překvapivě dojemný rituál.
Dalším zvykem, který na Šikoku Henro přetrvává, je o-settai, dávání almužny poutníkům. Několikrát mě zastaví kolemjdoucí, kteří mi do ruky vtisknou sladkosti, svačinu, láhev popu nebo čokoládovou tyčinku, ale odmítnou zaplatit a místo toho si doplní svůj vlastní karmický zůstatek. Často mi pouť připadá jako cesta do japonské minulosti. Nejstarší chrámy pocházejí z roku 1600, jsou výsledkem let pečlivé řemeslné práce, ale jejich jména - Chrám vznášejících se mraků, Chrám zlatého pramene, Chrám krále medicíny - jsou přímo z mýtů. Mnoho příběhů se týká Kukaiových činů: hostina vykouzlená z jediné ryby, smrtící kletba uvalená na sobeckého lakomce, posvátný pramen vytvořený úderem jeho hole.
Můj nejoblíbenější je ze Šosan-dži - chrám 12, Chrámu Hořící hory - ke kterému se dostanu na konci třetího dne. Je to jeden z nejatmosferičtějších ze všech 88 chrámů. Ke chrámové bráně se vine klikatá stezka lemovaná sochami Buddhy a bódhisattvů. Na vnitřním nádvoří se tyčí majestátní cedry připomínající pilíře pradávné katedrály, jejich koruny se ztrácejí v mlžném oparu. Místní legenda vypráví o Kukaiově střetnutí s ohnivým drakem, který plenil okolní hvozdy. Světec démona zahnal hluboko do nitra hory. Tam drak dříme dodnes, jen občas se probere ze spánku a jeho pohyby rozechvívají zemi - však také Šikoku patří k seizmicky neklidným oblastem.
Písně z hory: Poslední den přicházím brzy ráno do Kakurin-ji - chrámu 20, chrámu Jeřábího lesa - a sestupuji dalším poutnickým tunelem do chladného údolí, zastíněného stromy. Žena z nedaleké vesnice právě sklízí broskve, jablka a sudachi, citrusové plody podobné limetkám. Nabízí mi jich několik na osvěžení. Broskve jsou sladké, sudachi ostře kyselé. Samozřejmě odmítá, abych jí zaplatil. „O-settai,“ říká.
Odtud je to k cíli cesty náročné serpentiny stoupání: Tairyu-ji, Velký dračí chrám, kde Kukai 50 dní meditoval, střežen stejnojmenným drakem. Oficiálně se jedná o nansho neboli „obtížné místo“: nachází se na vrcholu hory ve výšce 460 metrů a vede k němu zdánlivě nekonečné schodiště, které stejnou měrou vyčerpává nohy i ducha. Kdo si netroufá na výstup pěšky, může využít pohodlnou lanovku.
Když dorazím na vrchol, je už brzké odpoledne. Nad horou se převaluje mlha, která vše halí do měkkého šedého světla. U brány provedu svůj obvyklý rituál - ukloním se, očistím si ruce, zazní gong, zamumlám modlitbu - a pak se odvážím dovnitř. Dračí motivy se objevují na každém kroku: v kamenných reliéfech pod okapy, v bronzových odlitcích i na vyřezávaných trámech pod chrámovými stropy. V kanceláři dostávám do poutnické knihy další razítko - nemůže být jiné než dračí, jeho hadovité tělo se elegantně vine mezi znaky kandži. Jako památku si pořizuím zlatý amulet s drakem a připínám si ho k batohu. Zbývá už jen poslední rituál - zapálit tři vonné tyčinky u svatyně.
Tady potkávám Kuse Naokiho, stříbrovlasého poutníka kolem sedmdesátky. „Před deseti lety mi diagnostikovali rakovinu a dávali mi pět let života,“ svěřuje se. „Pořád jsem tady. Za to jsem plný vděčnosti.“
Své přežití přičítá výcviku jamabušiho, asketického horského mnicha, který usiluje o osvícení prostřednictvím fyzické námahy a ponoření se do přírody. Otočí se a odhalí zadní stranu své bílé tuniky oizuru, zdobenou červenými razítky ze všech chrámů, které navštívil. Bílá barva znamená duchovní čistotu a jednoho dne v ní bude pohřben. Kolem krku nosí lasturu, která má rozhánět zlé duchy a uctívat chrámová božstva. Zvedá ji ke rtům a fouká. Kolem stěn chrámu se rozléhají strašidelné, dunivé tóny, které stoupají, klesají, duní a ve vánku se vytrácejí. Mně to zní jako dračí volání - a jako mnoho věcí na Henro je to ozvěna z jiných časů.
Jak na to: Pětidenní zájezd Shikoku Wayfarer od společnosti Walk Japan s vlastním průvodcem stojí od 174 000 yenů na osobu, včetně ubytování, snídaně a večeře. Do Tokusimy se dostanete pravidelnými vnitrostátními lety společnosti Japan Airlines z tokijského letiště Haneda.
