JIŽ 2 000 let se věnuje velká pozornost Ježíšovu narození. Lukáš, lékař z 1. století n. l., napsal, že mladé ženě Marii se objevil anděl a pověděl jí: „Pohleď, počneš ve svém lůně a porodíš syna a máš mu dát jméno Ježíš.“ Andělský posel o Ježíšovi řekl: „Ten bude velký a bude nazýván Syn Nejvyššího.“ „Bude kralovat“ a „jeho království nebude mít konec“. To je přesně to, co lidstvo potřebuje - spravedlivého vládce, který bude panovat nad celým světem a bude se o pozemské záležitosti starat s láskou. Dlouho před Ježíšovým narozením bylo v Bibli předpověděno: „Narodilo se nám dítě, byl nám dán syn; a na ramenou bude mít vládu. A bude nazván . . . Věčný otec, Kníže pokoje.
Spravedlivá vláda a mír jsou opravdu nádhernou vyhlídkou. Všimněte si, že podle této předpovědi má vláda být na ramenou knížete - ‚Knížete pokoje‘. Z Bible vyplývá, že „Kníže pokoje“ je Boží Syn a že vládu mu svěřuje Král, tedy Všemohoucí Bůh, který panuje nade vším. Ježíš tuto vládu, jejímž má být Panovníkem, proto opakovaně nazýval „Boží království“. Na počátku své služby Ježíš řekl: „Musím oznamovat dobrou zprávu o Božím království . . ., protože k tomu jsem byl vyslán.“ (Lukáš 4:43) Dokonce učil své následovníky, aby se o příchod Božího Království modlili. (Matouš 6:9, 10)
V časopise Christianity and Crisis bylo uvedeno, že „Království bylo převládajícím námětem [Ježíšova] učení“. Dále se tam psalo: „Žádný jiný námět neměl tak na mysli; nic jiného tolik nezdůrazňoval ve svém poselství. V tomto období roku je Ježíš obvykle znázorňován jako děťátko ležící v jeslích. Vidíte ho také tak? Je pravda, že po krátkou dobu skutečně byl bezmocným dítětem. (Lukáš 2:15-20) Ale mělo by se na Ježíše pamatovat především jako na malé dítě?
V této souvislosti stojí za zamyšlení tyto otázky: Proč se Ježíš narodil jako člověk? Proč bývá někdy zmiňován jako Syn Boží a zároveň jako plně lidská bytost? Na to odpovídá pohled, že Bůh poslal z nebe svého Syna, aby se stal tímto novým Adamem a toho původního nahradil. Bible říká: „‚První člověk Adam se stal živou duší.‘ Poslední Adam se stal životodárným duchem. První člověk je ze země a udělaný z prachu; druhý člověk je z nebe.“ (1. Korintským 15:45, 47)
Ježíš, „poslední Adam“, se podobal „prvnímu člověku Adamovi“ v tom, že byl dokonalý, a tedy schopný zplodit dokonalé potomstvo, které by mohlo žít na zemi věčně. Ježíš, který však žádné děti nezplodil, zůstal Bohu věrný až do smrti, a to navzdory všemožným Satanovým útokům. Dokonalý ryzí lidský život, který Ježíš obětoval, je označován jako výkupné. Když projevujeme víru v Ježíše, stává se našeho „Věčným otcem“ a „Zachráncem“.
Jako Vládce v Království svého Otce bude svou knížecí autoritu uplatňovat nádherným způsobem. V následujícím textu si přečtěte, jaké to bude žít pod jeho vládou a kdy můžeme očekávat, že se tyto úžasné sliby splní. Z Bible vyplývá, že Adam byl první člověk, a z Římanům 5:12-21 vyplývá, že „hřích přišel na svět skrze jediného člověka“ a že „Boží dar [v Ježíši Kristu] vede k ospravedlnění z mnoha provinění“. Tím se ukazuje, že záchrana a věčný život přichází skrze Krista, a nikoli skrze lidskou evoluci bez Božího zásahu.
K otázce vzniku člověka a historické existence Adama se v různých textech objevují různé pohledy. Evangelikální teolog J. R. W. Stott uvádí, že Adam a Eva byli historické postavy, a že jejich pád do hříchu má skutečné důsledky pro lidskou povahu a vztah k Bohu. Na druhé straně teistická evoluce tvrdí, že moderní věda popírá historickou existenci Adama a vyžaduje nový způsob výkladu. To má zásadní důsledky pro biblické učení o tom, jak je svět stvořen a jaká je role člověka v Božím plánu. V diskuzích se objevuje názor, že lze nutně vypracovat různé modely, které jsou slučitelné s biblickou teologií i s moderní vědou, ale žádný z nich není definitívní poznání.
Další důležitou oblastí související s výkladem Bible a vědy je vzkládání rukou a jeho role v křesťanských obřadech. Starý zákon vkládání rukou používá při různých obětích a blízkých praxích. V Novém zákoně se vzkládání rukou objevuje v souvislosti s předáváním Ducha svatého, ustanovování vůdců a misijní činnosti. Texty Skutků a Epistol obsahují zmínky o vzkládání rukou jako součásti křtu, pomazání a svěcení. Předávání Ducha svatého, exorcismus a katechumenát jsou uváděny v různých historických kontextech a v průběhu času se praxe rozrůstá a vyvíjí. V didaktických textech rané církve (Didaché, Apoštolské konstituce) se vzkládání rukou stává plánovanou součástí svěcení a obřadů, ačkoli postupně získává specifické formy v průběhu 3.-5. století a dále.
Pravděpodobně nejvýznamnější poselství zůstává: Adam reprezentuje první lidstvo pádu do hříchu a Ježíš je Nový Adam, který obstarává záchranu skrze svou oběť na kříži a vzkříšení. Tímto způsobem Bible ukazuje, že lidské hříchy a smrt jsou překonány skrze Krista, a že je možné žít pod vládou Božího Království. Je to ústřední rámec křesťanské víry, která spojuje vědu, víru a výklad dějin v jeden konzistentní obraz Božího plánu pro lidstvo.
Na závěr pojednání: vzájemné působení vědy a víry je složité a vyžaduje opatrný a věcný přístup. Jak uvádí různí teologové a historici, není nutné postavit proti sobě uvedené světy, ale hledat jejich vzájemné doplňování a rozumné vykládání skrze koncepci NOMA (no conflict of methods). Důležité je rozpoznat, že začátek světa, původ člověka, Ježíšova inkarnace a vzkříšení jsou Boží skutky s přímým vztahem k realitě světa a k našemu životu.
Historie vzkládání rukou v křesťanství
Vzkládání rukou ve Skutcích apoštolů a pozdější tradiční praxi postupně vyústilo v rozšíření do svěcení a biřmování. Didaché a Hippolyt Římský ukazují, že vzkládání rukou bylo spojeno s předáváním Ducha svatého a s posvěcením úřadů, a to nejen v samotné předávací fázi, ale i jako součást obřadů kajícnosti a pomazání nemocných. Později se vzkládání rukou stalo běžnou součástí křtu a dalších svátostí, a i když texty raných časů poskytují různá srovnání a nuance, zůstává skutečností, že kontaktní gesto rukou hrálo v rané církvi klíčovou roli při formování obřadů a autority.
WINS webinář 25 - 1. část Poranění ruky a šlach, 25.3.2026 dr. Brychcí
Se zřetelem na původ Adama a Krista, lze chápat, že křesťanství nabízí naději na nový začátek - Adam jako první člověk byl stvořen z prachů, a Ježíš jako poslední Adam obnovuje lidstvo prostřednictvím věčného života. Tato teologie spojuje starověké přehledy s moderním pohledem na evoluci a poznání světa, a ukazuje, že víra a věda mohou koexistovat, pokud jsou vykládány v rámci konzistentní teologie a respektují historické kontexty.