Osvojme si typickou adventní invokaci: »Přijď, Pane Ježíši« (Zj 22,20). Touto invokací se uzavírá Kniha Zjevení: „Přijď, Pane Ježíši!“ Můžeme tak činit na začátku každého dne a opakovat pokaždé před setkáními, před studiem, prací a před rozhodnutími, která máme přijmout, v důležitých chvílích a ve chvílích zkoušky: Přijď, Pane Ježíši.
Je to malá modlitba, ale povstává ze srdce. Takto, vzýváním Jeho blízkosti, budeme cvičit svoji bdělost. Markovo evangelium nám dnes nabízí závěrečnou část poslední Ježíšovy promluvy, zhuštěné do jediného slova: »Bděte!« Pán jej opakuje čtyřikrát v pěti verších (srov. Mk 13,33-35.37). Je důležité setrvávat v bdění, protože jediným životním pochybením se ztrácíme v tisíceru věcí a nevšimneme si Boha.
Svatý Augustin říkal: „Timeo Iesum transeuntem“ (Sermones, 88,14,13) - obávám se, že Pán půjde kolem a já Jej nepoznám.“ Jsme přitahováni svými zájmy, rozptylováni spoustou marností a hrozí nám, že ztratíme to podstatné. Proto dnes Pán opakuje všem: Bděte! Je-li bdělost nutná pro duchovní život, bdělost znamená i čekání na den Pánův a na Jeho příchody.
Máme-li bdít, pak to znamená, že je noc. Ano, nyní nežijeme ve dne, ale v očekávání dne, v temnotách a námahách. Den přijde, až budeme s Pánem. Přijde, neklesejme na mysli. Noc přejde, povstane Pán a bude nás soudit Ten, který pro nás zemřel na kříži. Bdít znamená čekat na to, nenechat se zdolat sklíčeností, a tomu se říká žít v naději.
Jako jsme před svým narozením byli očekáváni těmi, kdo nás milovali, jsme nyní očekáváni vtělenou Láskou. A jsme-li očekáváni v nebi, proč žít pro pozemské požadavky? Proč se trmácet pro trochu peněz, pověsti, úspěchu a všeho toho, co pomíjí? Proč ztrácet čas stížnostmi na noc, když nás očekává denní světlo? Proč bychom měli hledat „kmotry“, kteří by zajistili povýšení a otevřeli cestu v kariéře? Všechno pomíjí. Zachovat bdělost však není snadné, naopak, je to věc velmi obtížná: v noci se chce přirozeně spát.
Nedokázali to Ježíšovi učedníci, které Ježíš nabádal, aby bděli »navečer, o půlnoci, za kuropění a ráno« (srov. v. 35). Právě v oněch hodinách nebyli bdělí: navečer během poslední večeře zradili Ježíše; o půlnoci usnuli; za kuropění zapřeli; ráno Jej nechali odsoudit k smrti. Nezůstali bdělí. Zmalátněli. A tak i my můžeme upadnout do apatie. Existuje nebezpečný spánek, totiž spánek průměrnosti.
Bez podnětů lásky k Bohu, bez čekání na Jeho novost se upadá do prostřednosti, vlažnosti a zesvěčtění. A tak koroduje víra, protože víra je opakem prostřednosti, je vroucí touhou po Bohu, je neustálou snahou o obrácení, je odvahou lásky a vždycky se ubírá vpřed. Víra není voda, která hasí, nýbrž oheň, který pálí; není tišící prostředek pro toho, kdo je stresován, nýbrž milostný příběh pro toho, kdo je zamilován!
Proto Ježíš má největší odpor k vlažnosti (srov. Zj 3,16). A jak se tedy můžeme probudit ze spánku průměrnosti? Bdělostí modlitby. Modlitba rozžíhá světlo v noci. Modlitba dává procitnout z vlažnosti horizontálního života, pozvedá pohled vzhůru, uvádí nás do souladu s Pánem. Modlitba umožňuje Bohu, aby nám byl nablízku, a proto vysvobozuje ze samoty a dává naději. Modlitba okysličuje život.
Jako nelze žít bez dýchání, tak nelze být křesťany bez modlitby. A velice je zapotřebí křesťanů, kteří bdí za ty, kdo spí, křesťanů, kteří se klanějí, přimlouvají a ve dne v noci předkládají temnoty dějin Ježíši, který je světlem světa. Je zapotřebí těch, kdo adorují. Pak existuje druhý spánek nitra: spánek lhostejnosti. Kdo je lhostejný, vidí všechno stejně, jako v noci, a nezajímá se, kdo stojí vedle něho.
Kroužíme-li pouze kolem sebe a svých potřeb ve lhostejnosti vůči ostatním, snáší se do srdce noc. Srdce se zatemňuje. Záhy se objevují stížnosti na všechno, potom pocit, že se nám ode všech dostává příkoří, a nakonec se kují pikle o všem. Řetězí se to jedno za druhým.
Jak procitnout z tohoto spánku lhostejnosti? Bdělostí činorodé lásky. Tím, co vnáší světlo do spánku průměrnosti, vlažnosti, je bdělost modlitby. Abychom procitli z tohoto snu lhostejnosti, je třeba bdělosti činorodé lásky. Láska je pulzujícím srdcem křesťana.
Někomu se zdá, že vnímat soucit, pomáhat a sloužit je záležitost pro zoufalce! Ve skutečnosti jedině ta vítězí, protože je už zaměřena k budoucnosti, k Pánovu dni, kdy všechno pomine a zůstane pouze láska. Prokazováním milosrdenství se přibližujeme Pánu. Dnes jsme o to prosili ve vstupní modlitbě: „ať konáme spravedlivé skutky a připravujeme se na setkání s Kristem, který přijde“ (Římský misál, Vstupní modlitba z 1. neděle adventní).
Drazí bratři a sestry, modlit se a mít rád, znamená bdít. Když se církev klaní Bohu a sloužíbližnímu, nežije v noci. I když je unavená a zkoušená, kráčí vstříc Pánu. Vzývejme Jej: Přijď, Pane Ježíši, potřebujeme Tě. Pojď k nám blíž! Ty jsi světlo: probuď nás ze spánku průměrnosti, probuď nás z temnot lhostejnosti.
Advent - převlek pro stres a kšeft?! Bezduchých akcí a činů bylo již dost. Advent nás má obnovit a uzdravit! Advent: čekání na Godota? (A. Advent, období očekávání a příprav na příchod Vánoc, začíná 1. adventní nedělí. Tato neděle, která letos připadá na 1.)
Symbolika a historie 1. adventní neděle
Slovo „advent“ pochází z latinského adventus, což znamená „příchod“. Advent je čas očekávání příchodu Spasitele - Ježíše Krista. V kostelích se během bohoslužeb zapaluje první svíce na adventním věnci. Tato svíce symbolizuje naději a světlo, které přichází do světa, aby překonalo temnotu. Tradice spojené s 1. Adventní věnec je neodmyslitelným symbolem tohoto období.
Tradičně bývá věnec vyroben z jehličnanových větviček a zdoben čtyřmi svícemi. Další tradicí jsou adventní kalendáře a pečení různých druhů cukroví. První adventní neděle bývá též spojována s ranními mší slouženými ve formě rorátů, které zdůrazňují světlo mezi nocí a příchodem Světla světa - Ježíše Krista.
Zapálení první svíčky na adventním věnci začíná na 1. adventní neděli, která bývá považována za dobu naděje a připravenosti na oslavy Vánoc. Adventní věnec symbolizuje cestu světla a věčnosti, zelené větve připomínají život, červená barva krev Krista a společní významy barev přinášejí hlubší význam aktu adventní doby.
V každé rodině může být připraven stůl se zapáleným adventním věncem a s předmětem, který připomíná letošní setkání s Bohem. Modlitba a čtení Písma mohou být vedle sebe, ať už při domácím čtení, nebo v chválech a vzájemném sdílení svědectví o Boží blízkosti v každodenním životě.
Vstupní modlitba a prameny adventního období
1. Adventní neděle zahajuje nový liturgický rok a s ním i pouť víry. Chceme děkovat za setkání s Pánem a prosit o další dotyky Boží milosti. Vzýváme Boha Otce, Syna Ježíše Krista a Ducha Svatého, aby nám v modlitbě otevřel srdce a umožnil nám bdělý život v očekávání Ježíšova příchodu.
Adventní období vyzdvihuje důraz na bdělost, modlitbu a službu bližnímu. Setkání s Pánem můžeme nacházet ve Slově, ve svátostech, v chudých a potřebných, v kráse stvoření i v každodenní práci. Také v domácím kruhu se rodiny mohou učit bdění a připravenosti na příchod Krista, který přijde v slávě.
