Celá stavba kostela je velmi prokomponovaná a každý její prvek souvisí s celkem a zejména s jádrem křesťanské víry. Kostel je totiž jedním z obrazů církve jako živého organismu, který je součástí světa, o němž křesťané věří, že je stvořen Bohem. Podle biblické knihy Genesis byl svět svěřen člověku do péče. Proto se také vše, co se v kostele nachází a koná, vztahuje k naplňování tohoto úkolu.
Kněžiště a hlavní prvky
Kněžiště je přední místo v kostele, které bylo stavěno úmyslně tak, aby bylo co nejvíce zalito světlem, protože zde se zpřítomňují nejdůležitější události, ke kterým dochází mezi Bohem a člověkem. Celé dění v kostele je soustředěno kolem osoby Ježíše Krista, na jehož osobě se „zviditelnily“ úmysly Boží s lidmi.
Oltář je stolem umístěným ve středu kněžiště. Název „oltář“ se používá též pro stoly umístněné u stěn chrámu zdobené oltářními obrazy a sochami. V minulosti plnil úlohu hlavního oltáře ten, který stál zpravidla u východní stěny chrámu, v čele kněžiště. Dnes je hlavním oltářem stůl ve středu kněžiště, kolem kterého se mohou shromáždit věřící, jak tomu bylo i v počátcích církve. Někdy se pro něj užívá i názvu „obětní stůl“.
Ambon byl původně vyvýšeným místem ve starokřesťanských chrámech. Postupně se objevovaly různé typy kazatelen, které se v Evropě prosadily na konci středověku a nahradily tak ambony. Ve druhé polovině 20. století se církev vrátila k původní praxi - četbě Písma svatého od ambonu. Ten nebývá bohatě zdoben, jak tomu bylo u kazatelny, aby se umocnil účinek slyšeného Božího slova.
Paškál (Velikonoční svíce) je symbolem Ježíšova vzkříšení - vítězství nad smrtí. O velikonoční slavnosti se paškál rozsvěcuje od ohně, pak je vnášen do setmělého kostela. Vzkříšený Kristus dává porozumět Božímu slovu. Paškál pak bývá rozsvěcen v době velikonoční - tehdy stojí vedle ambonu nebo vedle oltáře. V jiném období se paškál rozsvěcuje jen při křtu a při pohřbu a stává vedle křtitelnice.
V sedě kněží je „sedadlo“ pro kněze, který předsedá bohoslužbě. V biskupském kostele - katedrále - sedí biskup na tzv. katedře. Katedra biskupa bývá zdobena jeho znakem, který se vztahuje k duchovnímu chápání jeho služby. Sezení během bohoslužby je chvílí ztišení se a tiché modlitby, ale bohoslužba je většinou dialogem mezi knězem a věřícími.
Ambon, Paškál a Sedes
Ambon byl původně vyvýšeným místem ve starokřesťanských chrámech. Postupně se objevovaly různé typy kazatelen, které se v Evropě prosadily na konci středověku a nahradily tak ambony. Ve druhé polovině 20. století se církev vrátila k původní praxi - četbě Písma svatého od ambonu. Ten nebývá bohatě zdoben, jak tomu bylo u kazatelny, aby se umocnil účinek slyšeného Božího slova.
Vnitřní svobodu a postoje totiž nemůže člověku nikdo vzít. Myšlenka posvátného prostoru je dána i tím, že kněžiště a oltář jsou místem, kde se věřící setkávají s Ježíšem a vzájemně mezi sebou při hostině Těla a Krve Páně.
Hodnoty a symboly spojené s kostelem
Paškál symbolizuje Ježíšovu oběť a vzkříšení; věčné světlo (red) ukazuje na přítomnost proměněných hostií ve svatostánku. Sedadlo biskupa a katedra symbolizují vedení církve a její službu pro věřící. Oltář, ambon a svatostánek propojují věřící s Bohem a pomáhají uchovat kontinuitu víry skrze liturgii a společenství.
Chápání prostoru kolem oltáře a lodi kostela
Polocation prostorů v kostele má reflektovat symboliku lodi: Ježíš učil z rybářské lodi a lodi připisuje se symbol naděje - kotva. Kostel jako „loď“ se stává nástroj připomínky poselství Božího slova a naděje na život v Bohu. Brána mezi lodí a presbytářem ukazuje cestu k pochopení posvátného dění pro ty, kteří naslouchají Bohu a jednají podle něj.
Předsíň kostela
PŘEDSÍŇ kostela má podobný význam jako v kterékoliv jiné budově: informuje návštěvníky, umožňuje přípravu na setkání s Bohem a slouží jako místo tiché modlitby. Otevřená předsíň umožňuje kontakt s venkovním světem a připravuje duši na vstup do posvátného prostoru.
Využití textů a myšlenek v konkrétním příběhu kostelů
Známý je přístup k interpretaci prostoru jako „vnitřního vesmíru“ a architektonických prvků, které mají vyzařovat Boží světlo a klid. Příkladem může být zmiňovaný kruhový půdorys kostela, který symbolizuje nebe a věčnost, a dále jantarové detaily světla pronikající do prostoru skrze skrytá okna a římsy.
Historie a současnost kostelů s altánky
Historie altánů a pavilonů v zahradách a okolí kostelů ukazuje na širokou tradici spojení sakrální architektury s odpočinkem, hudbou a kulturním děním. Altány sloužily nejen jako místa pro hostiny a modlitbu, ale i jako součást společenského života a lidského setkání v rámci společenství věřících i laiků.
Altán v kostele má kruhový půdorys a slouží jako součást centrální sakrální kompozice.
Video ukazuje vizuální interpretaci kruhového půdorysu a světelného průniku do prostoru.
Rozsáhlý soubor altánů a vyhlídkových míst v evropských parcích a zámcích, který je popsán v částech výše, dokazuje, že altán zůstává významnou architektonickou a kulturní formou, která propojuje přírodu, historii a duchovní prostor.