Apolinářská ulice je místem, kde se nachází zdravotnické zařízení Zemská porodnice u svatého Apolináře, sloužící především jako porodnice, ale i Perinatologické centrum pro Prahu a Středočeský kraj, které se zaměřuje na nejzávažnější těhotenské a novorozenecké patologie.
Pro svoji mimořádnou architektonickou hodnotu a význam v dějinách lékařství je budova chráněnou kulturní památkou.
Historie vzniku a architektura
Součástí objektu je i kaple sv. Stavbě předcházelo rozhodnutí místodržícího Království českého, Leopolda Lva hraběte z Thun-Hohenštejna z roku 1862 o výstavbě nového porodnického zařízení nedaleko místa, kde do té doby stávala starší veřejná porodnice z roku 1789.
Ta fungovala ve starém barokním kanovnickém domě při kostele svatého Apolináře.
Výstavba probíhala mezi roky 1865 až 1875.
Autorem je český architekt a stavitel Josef Hlávka, který se ve svém návrhu řídil moderními lékařskými poznatky i plány významných soudobých evropských porodnic.
V průběhu stavby Hlávka částečně ochrnul a stavbu do jejího zdárného konce řídil konzultačně ze svého zámku v Lužanech prostřednictvím stavitele Čeňka Gregora.
Její originální název byl Královská česká zemská porodnice u svatého Apolináře.
Zemská porodnice byla uvedena do provozu v roce 1875.
Informace o prvním narozeném dítěti byla zveřejněna 28. dubna v Národních listech: Nová porodnice již odevzdána jest svému účelu.
Provoz a osobnosti spojené s porodnicí
Před působením a provozem nemocnice se v budově nacházel i nalezinec.
V jejích prostorách působily v různých organizačních uspořádáních vedle české porodnické kliniky i klinika německá a babicí (řízená porodními bábami).
V budově pracovali významní představitelé českého i německého lékařství, například Jan Streng, Antonín Jan Jungmann, Gottfried Ritter von Rittershain, Karel Pawlík, Václav Rubeška a Josef Jerie.
Kaple, kostel a souvislosti s okolím
Dne 14. V Apolinářské ulici na návrší zvané Větrov se nachází kostel sv. Apolináře.
Kostel byl založen Karlem IV. roku 1362.
Tomu předcházelo připojení návrší zvaného Větrov ke Karlovu na Novém Městě pražském v roce 1348.
Karel IV., po dohodě s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, nechal v roce 1362 přeložit kanovnické kolegium ze středočeské Sadské do Prahy na horu sv. Jednolodní gotická stavba s užším presbyterářem, vnějšími opěráky a křížovou klenbou vznikla zhruba mezi lety 1360 - 1390.
Je možné, že na vrchu Větrov v té době již stála kaple sv. Jiljí, před postavením kostela svatého Apolináře by starší stavba musela být odstraněna a nová stavba na ni nemá žádnou architektonickou vazbu.
Archeologický průzkum v podlaze kostela se neprováděl.
Původní kapitula u sv. Apolináře sestávala z probošta a osmi kanovníků a kapitulní dům byl připojen ke kostelu vstupem přímo na tribunu kostela na jeho západní straně.
Kolem roku 1419 kapitula chrám opustila až na posledního kanovníka, Petra z Kroměříže, který se přidal k husitům, což byl možná jeden z důvodů, proč kostel za husitství zůstal ušetřen.
Při kostele fungovala také škola, doložená mezi lety 1414 - 1418.
V roce 1420 využívalo areál kláštera východočeské orebitské vojsko obléhající Vyšehrad, poté kostel sloužil také utrakvistům.
Protože svatovítští kapituláři kostel příliš nevyužívali a bohoslužby zde stagnovaly, přikázal král Vladislav II. v roce 1498, že si apolinářská kapitula musí povinně vydržovat střídníky.
V roce 1503 pak král dokonce potvrdil spojení kapituly svatovítské a svatoapolinářské.
V roce 1599 postoupil Rudolf II. kostel a jeho majetek novoměstské obci za 1000 kop míšeňských, zajištění bohoslužeb a přislíbení údržby objektu.
Novoměstská obec využívala a udržovala areál až do roku 1628.
Během té doby zajistila kostelu také obnovu sanktuáře a nový zvon.
V roce 1628 přikázal císař Ferdinand II. navrátit farní kostel katolické kapitule svatovítské.
Koncem roku 1670 poškodila kostel silná vichřice, když vytloukla zasklení oken a srazila sanktusovou věžičku, čímž se poškodily i krovy.
Kostel byl opraven hned následujícího roku děkanem Janem Františkem z Talmberka, ovšem už v barokizovaném pojetí.
Novou barokní sanktusní věžičku s cibulovou bání a nový barokizovaný interiér zřejmě vytvořil Daniel Rynd.
Bývalý děkan kostela zřídil v lodi také nový oltář Matky Boží Staroboleslavské (1671).
V roce 1689 byl interiér kostela poškozen protestanty a 1747 bylo při stavbě sousedního domu znovu zazděno západní okno i portál pod ním.
V roce 1757 obsadilo kostel pruské vojsko a zřídilo si zde provizorní zbrojní dílnu.
Při bojích o kostel byly značně poškozeny omítky a zdivo. Následovaly obnovy zejména interiérů.
Horní část věže tvoří gotický oktagon, jehož stěny jsou členěny čtyřmi lomenými okny s kamenným ostěním, se strmou jehlancovou střechou. Slouží jako zvonice, po válečných rekvizicích se ze tří zvonů dochoval jen jeden: zvon sv. Apolinář s reliéfem sv.
