Prvotní církev se rozhodla doplnit po Jidášovi počet apoštolů na číslo 12. Učedníci modlitbou a losem vybrali Matěje a "připočítali ho k jedenácti apoštolům." (Sk 1,26) Na cestě do Damašku však Kristus do Společenství apoštolů povolal ještě jednoho muže - Saula z Tarsu. Apoštol Pavel je člověkem tří prostředí. Je to v první řadě židovské prostředí, ve kterém se narodil. Narodil se židovským rodičům, kteří mu do vínku vložili víru v jednoho Boha uprostřed mnohobožství řecko-římské kultury. Při obřízce dostal hebrejské jméno Saul, v překladu vyžádaný (od Pána).
Bylo to na počest prvního izraelského krále, který také pocházel z rodu Benjamín. Židovství mu přineslo výbornou znalost Písma, a to konkrétní části, kterou my, křesťané, nazýváme Starý zákon. Pavel získal znalost hebrejského jazyka, takže mohl číst a poznávat Boží slovo v jazyce, ve kterém bylo původně napsáno. Vyrůstal na základě interpretace židovské skupiny farizeů, které byl přívržencem. Židovství mu dalo i řemeslo, neboť podle židovské tradice otec měl naučit svého syna řemeslu, aby si tak zajistil živobytí. Pavel se stal stanařem, což mu později dalo nezávislost při hlásání Kristova evangelia.
Tím, že se Pavel narodil v diaspoře v Malé Asii, od dětství se dostával do konfrontace s řeckým světem, který ho obklopoval. Pavel dostal řecké vzdělání, poznatky z řecké filozofie, znalosti rétoriky a řeckého jazyka. Pavlovi to později umožnilo velmi dobře porozumět řecký způsob myšlení a argumentace, ale i psaní dopisů. Znal Septuaginta, řecký překlad hebrejské Bible, který vznikl ve 3.-2. století před Kristem a který používali Židé žijící mimo izraelské území. Pavel tedy věděl, co to znamená inkulturace, tj. vtělení Evangelia do národních kultur.
Pavel porozuměl důležitost řeckých velkoměst. Antiochie, Efes, Korint, Soluň, Atény se staly centry, kde hlásal Evangelium a odtud se poselství rychle šířilo. Dalším zázemím je prostředí Římské říše, která v době 1. století suverénně ovládala území Středomoří. Pavel se narodil jako římský občan, což znamená, že minimálně už jeho rodiče měli římské občanství. Proto vedle hebrejského jméno měl i římské jméno Pavel, pod kterým ho známe z jeho listů. Občanství mu umožnilo svobodně se pohybovat, využívat síť římských cest, odvolat se v rámci soudního procesu k císaři, a tak přivést Evangelium do srdce říše, do Říma.
Tři prostředí zůstaly i po Pavlově povolání za Ježíšova učedníka pevnou součástí jeho osobnosti. Pavel přinesl zcela jedinečný pohled na chápání Církve. Ze židovského prostředí znal obrazy, kterými izraelský národ připodobňovat svůj vztah k Bohu: Pánova vinice, ovčinec, stavba, Boží lid. Pavel však přinesl obraz tajemného Kristova těla, obraz který židovské kultuře byl nepředstavitelný, ale pro řeckou kulturu běžný. V Kristu má svou hlavu a jednotlivé části mají své důležité, ba až nezastupitelné poslání.
Apoštola Pavla si nejednou vybavíme jako neúnavného oznamovatele Kristova evangelia po celém světě, což mu i přineslo označení "Apoštol národů." Jde o pravdivé označení, neboť vzhledem k tehdejší možnosti jeho 3 velké misijní cesty a zakládání křesťanských společenství si zaslouží obdiv. Už menší pozornost se věnuje jeho rozvinuté síti spolupracovníků. Dnes bychom ho nazvali "týmovým hráčem". Stačí, když čteme jeho dopisy, v nichž jmenuje své spolupracovníky v různých křesťanských komunitách. Pokud tedy Pavla obdivujeme pro jeho misionářský zápal, je třeba mít na paměti, že to bylo možné díky jeho spolupráci na díle evangelizace.
Téměř polovina spisů Nového zákona nese v záhlaví jako svého odesílatele Pavlovo jméno. Pavel hraje podstatnou roli pro formulování křesťanské nauky. Jeho listy jsou vyjádřením jeho touhy být přítomen uprostřed křesťanů, které získal pro Krista. Jsou vzácným svědectvím "aktualizace" Kristova poselství na situaci křesťanů. Nabízejí šířku a hloubku pohledu na Kristovo evangelium. Šířku, protože záběr témat, kterým se Pavel věnuje, je obdivuhodný. Kristův kříž a zmrtvýchvstání, Kristův druhý příchod, vztah mezi židovstvím a evangeliem, úloha Mojžíšova zákona, ospravedlnění, charismata, rodinná pravidla Eucharistie, atd. Pavlovy listy obsahují hloubku. I po 2000 letech existence křesťanství zůstávají jeho listy náročným čtením. Křesťanství není čtením na letní dny, ale náročný a odvážný styl života. Zvu Vás k pročtení tří textů. Kristologický hymnus v Listu Filipanům (2. kapitola), Tajemné Kristovo tělo v prvním listě Korinťanům (12. kapitola) a zejména Hymnus na lásku (13. kapitola).
Životní a misijní dráha Pavla
Pavel nejdříve promeditoval Ježíšovo poselství a jeho důsledky na vlastním životě. Až tak je formuloval a šel ohlašovat. Našemu hlásání musí předcházet prorozjímání evangelia v našem vlastním životě. Tehdy budeme autentičtí. Muž, který se stal jedním z hlavních šiřitelů křesťanství, tedy sv.Pavel, se narodil v pobřežním městě Tarsos v Kilikii v židovské diaspoře. Sám tvrdil, že pochází z židovského kmene Benjamin, a každopádně patřil k rodině přísných farizeů. Tarsos měl tu výhodu, že to nebyl kulturní Zapadákov, ale byl pod vlivem helénské kultury. Navíc měl od Římanů povolenu samosprávu. Ale Pavlova rodina měla ještě jedno privilegium - římské občanství, které dostal jako první Pavlův otec buď za služby Římu, nebo jako propuštěný otrok.
Tak nebo tak dostal pozdější Pavel židovské jméno Saul, které se až později začalo přepisovat jako latinské Paulus. On sám byl alespoň ze začátku žid a to velmi aktivní. Není vyloučeno, že patřil k nějaké fanatické větvi židovské víry. V každém případě po Kristově ukřižování vystoupil velmi ostře proti jeho následovníkům, kteří tvrdili, že právě Kristus byl mesiášem. Sankcí proti křesťanům, které Římané povolili, se účastnil i Pavel a rozhodně ne jako bezvýznamný člen. A právě při jedné takové výpravě do Damašku se roku 36 stalo něco, co zcela změnilo jeho život.
Mířil do města zakročit proti křesťanům, ale, jak později sám vypravoval, před městem náhle spatřil prudký záblesk ohnivého světla, které ho načas oslepilo. Padl na zem a uslyšel hlas, jímž mu měl Ježíš vzkazovat, aby vstoupil do Damašku, kde se dozví, co má dále vykonat. Poté, co se vzpamatoval, se dozvěděl, že má hlásat novou víru. To Pavel s radostí přijal, neboť zážitek před Damaškem zcela obrátil jeho pohled na křesťany - nyní se stal pro změnu fanatickým obhájcem nové víry a zcela jí věnoval svou vynikající osobnost.
Pro to, co následovalo, máme skvělý pramen v dopisech samotného Pavla. První z nich se datují do roku 50 n.l. a předstihují tak asi o dvacet let evangelia, čímž se stávají nejstarší křesťanskou literaturou. Z Pavlových listů můžeme dobře poznat jeho ohnivou osobnost. Často psal dopisy ve spěchu a žádný z nich není nějakým vyčerpávajícím přehledem jeho názorů, dokonce ani teoreticky nejjasnější dopis Římanům. Ze začátku byl Pavel z Tarsu jedním z mnoha misionářů, kteří se snažili hlavně židy obrátit na křesťanství. Nejdříve působil v Arábii (jižní Jordánsko) a později deset let v Sýrii a Kilikii.
Kolem roku 45 se pak s přítelem Barnabášem vydal na první ze svých delších cest, která ho zavedla do Sýrie, na Kypr a do Malé Asie. Netřeba asi dodávat, že Pavlova práce byla těžká. Původně chtěl mluvit v synagogách, ale tam docházelo často až k fyzickému násilí, neboť židé odmítali deifikaci Ježíše. K problémům Pavla se přidala ještě první roztržka v církvi. V ní se vytvořily dvě větve, které na sebe navzájem silně žárlily. První z nich tvořili konvertovaní židé, druhou pak konvertovaní pohané. Pavel, kterého židé odmítali, se stále častěji obracel na pohany.
Ti odmítali obřízku a omezení ve stravování, které je povinné pro židy, což Pavel chápal, ale židovská větev církve trvala na nutnosti dodržování těchto pravidel. Pavla spory pravděpodobně znechutily, takže se spolu se svými žáky vydal na další dvě dlouhé cesty, v jejímž průběhu obracel na víru už téměř výhradně pohany. Když se vrátil roku 58 do Jeruzaléma, zaútočili na něj židé a římské úřady ho uvěznily, čímž mu určitě zachránily život. Dva správcové provincie Judaea Antonius Felix a Porcius Festus pak vytrvale odkládali projednání Pavlova případu, který pro ně byl horkým bramborem, který jim navíc mohl vybuchnout u rukou. Po dobrodružné cestě, během níž se jeho loď dokonce na Maltě potopila, se nakonec úspěšně dostal do Říma. Tam strávil dva roky nejdříve v domácím vězení a potom v žaláři. Pak ho však obvinili, tentokrát asi ne židé, ale židovská větev křesťanů, a Pavel byl odsouzen k smrti.
Podle tradice se cestou na popraviště setkal se sv. Petrem, který byl veden na popravu opačnou cestou na Vatikánský pahorek. Sv. Pavel byl sťat mečem. Došli spravedlnosti pro vyznání pravdy, pro kterou zemřeli. Petr a Pavel jsou apoštolové s výjimečným významem. Jejich společný svátek se slaví už od poloviny III. století. V úctě jsou spojováni nejen proto, že oba skončili v Římě, ale ve službě Kristu poznamenali základní strukturu křesťanství svými odlišnými úkoly i charaktery. Petr, první zástupce Kristův, je základem víry, jednoty i původní tradice, držitelem pravdy.
Obrazy a symboly Pavla v umění
Jako svědectví o Pavlově životě se často objevují atributy a symboly: kniha, provaz, koš a meč. Kniha - Pavlovi bývá připisováno autorství až 13 z 27 knih Nového zákona. Provaz - Pavlův stanařský původ a cestovatelský život. Koš - útěk z Damašku. Meč - mučednictví. Pavel je často zobrazován spolu s Petrem, obvykle po stranách hlavního oltáře nebo vchodu do presbytáře, připomínajíc jejich společný odkaz i rozdělení úkolů.
V českém prostředí najdeme vyobrazení obou apoštolů v kostelech, ačkoli jen zřídka bývají kostely zasvěcené jen sv. Pavlu. Pavlovo obrácení na cestě do Damašku je jedním z nejznámějších témat, které se objevuje i v hudbě a výtvarném umění. Obrácení svatého Pavla bývá často zobrazováno jako dramatická scéna, kdy Pavel padá z koně (v Písmu se však o koni nic nepíše). Obrázky a díla, jako Obrácení svatého Pavla od Caravaggia či Michelangela Buonarrotiho, ukazují různorodé poetiky a zpracování této proměny. V českých galeriích a kostelích se objevují i další díla, například obraz Petra Brandla v Obrazárně Pražského hradu.
Virtuální výstava obrazů Pavla Kremla
Na začátku Roku sv. Pavla v roce 2000 byl vyzdvižen ekumenický význam Pavlova odkaz. Papežská prohlášení i liturgické texty vyzdvihují Pavlova slova o víře, která vychází z Boží lásky, a jeho apoštolská služba jako horizont pro misionářskou činnost ve všech národech. Pavlův citát z Gal 2,20 - "Žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval" - zůstává jádrem jeho teologie: víra jako živá zkušenost Boží lásky, a ne jen teoretické přesvědčení.
Nikoho nepřekvapí, že Pavlova práce vyžadovala vytrvalost: třikrát se vydal na misijní cesty, psal dopisy a budoval nová společenství, která měla jen minimální či žádnou vazbu na židovství. Bez této spolupráce by jeho misionářský zápal nebyl možný; tato skutečnost ho dnes vedla k označení "týmový hráč" v moderní terminologii. Pavlovo působení odráží i hlubší chápání Církve - z židovského prostředí obraz Boží vinice, ovčinec a stavba, a z řecké kultury obraz Kristova těla, kde každá část má své důležité poslání a hlavu má Kristus.
V závěru roku se připomíná Pavlov otec a učitel národů, který otevřel brány Božího království všem národům a kulturám. Jeho odkaz je živý i dnes a vyzývá nás: přemýšlet o tom, jak naše vlastní životy odrážejí evangelium a jak budovat společenství, která jsou otevřená pohanům stejně jako Židům.