Jen několik z nich bylo předurčeno stát se vůdcem svého národa. Král Artuš stárne a zvolna mu ubývají síly zrovna ve chvíli, kdy se jeho království ocitá ve smrtelném nebezpečí. Jeho syn Mordred, podporován a veden svou matkou, se rozhodl silou uchvátit trůn. Merlin je starý a o pozemské záležitosti se už příliš nezajímá. Možná se ale dá přesvědčit a vydá se do své poslední bitvy.
Malá skupina silně ozbrojených mužů vystupuje ze člunu. Linii pobřeží lemuje zlověstně vyhlížející hvozd. Jeden z nich vybaluje z tlusté přikrývky umně vyhotovený odlitek dravce s rozepjatými křídly. Pozvedne ho nad hlavu a muži, na znamení úcty, zdraví symbol pokleknutím. Nevšimnou si mladíka sedícího vysoko v koruně rozložitého dubu, který je bedlivým zrakem sleduje. Zcela jinak se zachoval dubový mládenec. Tenounce zapípal a shora se k němu snesl malý sokol. Mladík zašeptal několik slov, sokol se vznesl k zachmuřené obloze a odlétá do vnitrozemí. Snad dorazí včas. Chcete se na malou chvíli stát některým z hrdinů? Nebo byste raději objevovali nová území a řídili se rozkazy tajemného vládce kdesi na pevnině? Našli jste se ?
National Geographic 21. 1. 2025 clock 17 minut Král Artuš je asi nejznámější postavou, která se vydala na pouť za Svatým grálem - kalichem, z něhož pil Ježíš při poslední večeři. I příběhy dalších poutníků, kteří se vydali hledat svatý grál, jsou dnes stejně cenné jako samotná relikvie. Svatý grál zaujímá již po tisíciletí ústřední místo v představivosti západního světa, ať už jako posvátná relikvie, jako ztracený poklad či jako představa nedosažitelné dokonalosti. Nejde však nejspíš ani o jedno z toho. Svatý grál byl spíše obyčejný pohár při Kristově Poslední večeři. Nejstarší zmínku o něm najdeme v Pavlově Prvním listu Korinťanům, který je základem svátosti eucharistie.
Pavlova slova, napsaná kolem roku 53 našeho letopočtu slyší každou neděli mnoho křesťanských věřících po celém světě: „Stejně tak po večeři vzal kalich a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku‘“ (1 Kor 11,25). Markovo, Matoušovo a Lukášovo evangelium také popisují, jak Ježíš krátce před svým ukřižováním vyzývá své učedníky, aby pili víno z kalicha jako společný rituál. (Janovo evangelium to však nezmiňuje.) Nejstarší evangelijní zprávou o Poslední večeři je Markovo evangelium, které bylo napsáno někdy po Pavlově listu, ale před zničením židovského chrámu v roce 70 našeho letopočtu. Markovo evangelium popisuje Poslední večeři, kterou Ježíš slavil se svými učedníky. Tento popis později převzali i evangelisté Matouš a Lukáš.
close Poslední večeře je zobrazena na miniatuře z evangelia Velkých slavností ze 13. století. S rozvojem a šířením křesťanství se zázračný proces, při němž se chléb a víno stávají tělem a krví Krista, vyvinul v takzvané „učení o transsubstanciaci“ nebo „přepodstatnění. Učení o transsubstanciaci se ve 12. století v křesťanské Evropě těšilo velké úctě a věřící začali uctívat i liturgické nádoby používané při svatém přijímání. V této době se také v literatuře poprvé objevují zmínky o posvátném kalichu z Poslední večeře. Tato relikvie, známá jako svatý grál, inspirovala středověké autory k vytváření příběhů o jejím tajemném umístění, strážcích a zázračné moci. Pátrání po posvátném kalichu a touha po jeho nalezení se staly základem bohaté literární tradice, která přetrvává dodnes. Vzestup relikvií close
Vzpříklad Vespasián v roce 71 našeho letopočtu nechal razit minci Judea Capta jako znamení římského triumfu nad židovskými povstalci. O osudu původního kalicha z Poslední večeře se neví, ale relikvie spojené s Ježíšem se začaly objevovat krátce poté, co římský císař Konstantin I. konvertoval ke křesťanství. Jeho matka Helena byla sama křesťankou a věřilo se, že se zasloužila o synovo obrácení. Kolem roku 325 Helena podnikla pouť do Svaté země, aby tam hledala raně křesťanské relikvie a posvátná místa. Mezi zastávkami na její cestě byl i Jeruzalém, ale město, které navštívila, se již nepodobalo tomu, v němž žil Ježíš. Římské legie město srovnaly se zemí v roce 70 našeho letopočtu po brutálním potlačení povstání v Judsku. O několik desetiletí později, Hadriána, legie město znovu zpustošily v roce 135, aby potlačily nové povstání vedené Bar Kochbou.
close Relikvie, o níž se věří, že je to svaté kopí, které probodlo Ježíšův bok, je uložena ve vídeňském Hofburgu. Pravděpodobně pochází z osmého století a je jedním z několika artefaktů nacházejících se v Evropě. Heleně se připisuje nález několika relikvií, především pravého kříže, na němž byl Ježíš ukřižován. Dalšími předměty spojenými s její poutí byly hřeb z Ukřižování a bezešvé roucho, které měl Ježíš na sobě na kříži. Helena také nalezla hrob, kde byl Ježíš pohřben, budoucí místo, kde se nachází kostel Božího hrobu, vybudovaný na římský příkaz. Od té doby budou hrát relikvie zásadní roli v křesťanské bohoslužbě, zejména ty, které souvisejí s umučením, jako je trnová koruna, svaté kopí, kterým byl probodnut Ježíšův bok, a svatá houba, kterou si Ježíš během svého utrpení svlažoval rty.
Nejnepolapitelnější ze všech předmětů spojených s Kristem je však kalich, z něhož Ježíš pil při poslední večeři. Uchazeči o kalich První zmínka o existenci skutečné relikvie grálu pochází z roku 570 v podobě anonymního cestopisu do Svaté země, který napsal muž, jehož učenci označují jako poutníka z Piacenzy. V Jeruzalémě viděl „houbu a rákos, o nichž čteme v evangeliu; z této houby jsme pili vodu. Je tam také onyxový pohár, kterému Ježíš požehnal při [poslední] večeři, a mnoho dalších divů”.
V průběhu několika následujících staletí zmínky o kalichu značně ubývaly, narůstat začaly opět ve středověké Evropě. Španělský kalich close Španělský kalich. Kalich z Valencie, který někteří považují za Svatý grál, je uložen ve složitém relikviáři nad oltářem v katedrále ve východošpanělském městě Valencia. Velký zájem o svatý grál panuje nejen v Anglii, ale také ve Španělsku, kde je kalich považovaný za grál uložen v katedrále ve Valencii. Tato země je také spojována s vyprávěním o grálu ve středověké epické básni Parzival od Wolframa von Eschenbacha. V tomto příběhu se jako místo uložení grálu uvádí hrad Anfortas, což je jméno spojené se španělským válečníkem a králem Alfonsem I. Aragonským. Valencijský grál je masivní pohár z červeného achátu z 1. století; jeho podstavec je rovněž z achátu a stříbrný pozlacený rám je ozdoben šperky a drahokamy z počátku 12. století. Zajímavostí je nápis na podstavci v kufické arabštině. Eschenbach o něm ve své básni vypráví toto: „Na kameni [Grálu] se po obvodu objevují písmena, která udávají jméno a rod každého z nich, dívky nebo chlapce, který se má vydat na tuto požehnanou cestu. Nikdo nemusí nápis vymazávat, protože jakmile si jméno přečte, zmizí mu před očima.”
Pravdou zůstává, že při pohledu z určitého úhlu nápis na Valencijském kalichu skutečně mizí. To však neznamená, že by neexistovaly další předměty, o nichž se věřilo, že jsou Svatým grálem. Stovky pohárů v kostelech, katedrálech a klášterech po celé Evropě byly v různých historických obdobích kandidáty. Mezi nejznámější patří nádoba z červeného achátu známá jako Valencijský kalich. Tento artefakt se dostal do povědomí ve středověkém Španělsku; od roku 1399 je umístěn ve valencijské katedrále, kde je k vidění dodnes.
Dalším uchazečem je Sacro Catino (Svatá mísa) - osmiboká nádoba ze zeleného skla ve tvaru připomínajícím spíše pánev než pohár na víno. Dnes je uložena v klenotnici katedrály San Lorenzo v italském Janově a údajně byla nalezena u Galilejského jezera a do Janova ji přivezli hodnostáři po první křížové výpravě ve 12. století. Studie provedené o několik století později kladou vznik mísy do doby po Kristu, i když o přesném datu vědci stále diskutují. close Sacro Catino (Posvátná mísa) - vyřezávaná nádoba smaragdové barvy, kterou někteří považují za Svatý grál - se nachází v klenotnici katedrály San Lorenzo v italském Janově.
Královská výprava Přibližně ve stejné době, kdy tyto kalichy začaly přitahovat pozornost, se nádobě začala věnovat také literatura a soustředila kolem ní epické příběhy. Svatý grál, jak se mu později začalo říkat, zaujímal místo jednoho z nejcennějších a nejžádanějších předmětů v celém křesťanstvu. Samotné slovo „grál“ je obestřeno významem a tajemstvím a má hluboké křesťanské konotace. Uvádějí se dvě etymologie tohoto slova. Jeho nejpravděpodobnějším původem je středověké latinské gradalis, což znamená „mísa“. Dalším vysvětlením je, že pochází ze starofrancouzského sang real, což znamená „královská krev“.
close Některé zdroje považují za svatý grál tento kalich, spojovaný s raně křesťanskou komunitou v Antiochii v Turecku. V průběhu následujících staletí se motivy grálu a pátrání po této relikvii vplétaly do různých příběhů, zejména těch, které se týkaly legendárního vůdce ze šestého století, který žil velmi daleko od Svaté země - Artuš, král Britů. Artušův příběh se ve velšském a anglickém folklóru objevoval po staletí, ale jeho vyprávění se začalo upevňovat v roce 1136, kdy anglický biskup Geoffrey z Monmouthu napsal téměř zcela fiktivní kroniku nazvanou Dějiny králů Británie. Již v devátém století velšský historik Nennius napsal nebo alespoň sestavil dějiny Britů, které zahrnovaly i Artuše, ale byl to Geoffrey, kdo Artuše poprvé stylizoval jako archetypálního hrdinu.
V roce 1155 Wace, anglo-normanský básník na dvoře Eleonory Akvitánské, napsal veršovanou kroniku Roman de Brut (Román o Brutovi), založenou na textu Geoffreyho z Monmouthu. Wace popsal, jak se Artuš dostal k moci díky kouzelnému meči Excaliburu a založil řád rytířů kulatého stolu. V následujících letech poskytl honosný dvůr Akvitánie úrodnou půdu pro trubadúry a písaře, kteří skládali díla o králi Artušovi, jeho rytířích a svatém grálu.
close Dáma s písmeny. Anglo-normanská básnířka Marie de France, zobrazená na miniatuře ze 13. století, pracovala na dvoře Jindřicha II. a jako první se o Artušovi zmiňuje ve své tvorbě. Koncem 12. století se nádoba stává ještě důležitějším motivem. Marie de France psala básně o Artušovi a grálu. Chrétien de Troyes napsal pět artušovských románů, včetně Percevala, příběhu o grálu. V tomto díle je rytíř Perceval podroben různým zkouškám, je grál zobrazen jako tajemná servírovací mísa. Není ani svatý, ani ještě není předmětem výpravy, ale má nadpřirozenou hodnotu a léčivou moc. Perceval hraje hlavní roli v díle Wolframa von Eschenbacha Parzival. Tato romance, napsaná kolem roku 1300, vypráví o tom, jak je rytíř po mnoha dobrodružstvích nakonec korunován králem grálu.
close Wolfram von Eschenbach se objevuje jako rytíř v této miniatuře z Codexu Manesse ze 14. století, která svatý grál často zmiňuje. Do roku 1220 se ve starofrancouzských básních, které moderní badatelé souhrnně označují jako cyklus Lancelot-Grail, ustálila řada artušovských konvencí. Vzdělaná čtenářská obec poznala dramatické prostředí artušovského světa: Avalon, kouzelný ostrov, Camelot, domov krále Artuše a jeho rytířů, a hrad Tintagel v Cornwallu, kde byl Artuš údajně počat. Tento bohatý svět se stal kulisou pro mnohá dobrodružství rytířů kulatého stolu. Putování za svatým grálem bylo do té doby také jednou z hlavních dějových linií artušovské tradice. Ale co se za tímto bájným předmětem skrývá? Slovo má původ z francouzského graal a z latinského cratalis. Údajně se má jednat i o zkomoleninu ze Sanguis Regalis - krev královská.
close Další postavy a motivy Proslulý Král Rybář-strážce grálu-je klíčovou postavou v některých verzích, kde čeká na rytíře, který ho uzdraví nebo dovede předmět k němu. Nosič kalicha Josef z Arimatie se objevuje jako důležitá figura v Percevalových i dalších textech, a to v souvislosti s tom, že uchovává kalich a krev Krista. Představa Josefova pobytu v Glastonbury a okolí, kde měl grál uschovat, se stala jedním z významných motivů, které staví Artušův svět do širšího historického a sakrálního kontextu. Shodou okolností se jedná o místo, kde měl být pohřben Artuš. Krásně vymyšlené! Ovšem tato verze má kořeny až ve 12. století, kdy ji představil Robert de Boron. K dokonalosti ji pak dovedl Thomas Malory v 15. století v jeho Le Morte d'Arthur. Představa Ježíšova kalichu inspirovala i španělské historiky Margaritu Torres a Jose Miguela Ortegu del Rio k podrobnému bádání, na jehož konci oznámili překvapivý objev. V Bazilice sv. Isidora v Leónu identifikovali svatý grál, tedy pohár z Kristovy poslední večeře. Předmět z doby kolem přelomu letopočtů se do Španělska dostal v 11. století z Jeruzaléma přes Káhiru jako dar emíra. Pohár je vyroben z onyxu, achátu a zlata, což zcela nekoresponduje s pohárem tesaře.
České legendy a evropský kontext Základy české legendy a jejich spojení s grálem a Artušovými motivy lze vnímat v kontextu širšího evropského folkloru. Na území dnešní České republiky vznikají první legendy už v 9. století, což zapříčinil příchod Konstantina a Metoděje. Právě s jejich jmény jsou spojeny první české příběhy o světcích. Konec legend je datován do sklonku 14. století. Mezi nejznámější legendy kromě již zmiňované o věrozvěstech z Velké Moravy patří ta o české světici Ludmile, nebo patronům naší země Václavovi, Prokopovi a Vojtichovi. O anglickém králi Artušovi, který jako jediný dokázal vytáhnout kouzelníkem Merlinem zabodnutý meč do kamene, je napsána celá řada legend. Wovena spojení českého folkloru s artušovskými mýty ukazuje na široký evropský rámec kolujícího symbolu grálu a ryzího rytířství.
close Závěrečné shrnutí Putování za Svatým grálem a Artušovým mečem Excalibur zůstává jedním z nejbohatších románových a folkových motivů západní tradice. Grál se stal nejen předmětem zájmu náboženským či historickým, ale i nositelem metaforické moci poznání a duchovního odhalení. Důraz na posvátný cíl, jakož i na hledání a putování, které tvoří sám podstatu lidství, se v legendách o grálu a kolem kulatého stolu opakuje napříč staletími a kontinenty.
Obrazové a multimediální doprovody
Elementy a pojmy v legendárním rámci
Grál, Kalich, Misa, Svatý kotel, Excalibur, Kulatý stůl, Avalon, Camelot, Tintagel, Josef z Arimatie, Král Rybář, Perceval, Lancelot.
| Pojem | Význam | Poznámka |
|---|---|---|
| Grál | Svatý kalich či posvátná nádoba | Metaforický symbol moci a poznání |
| Excalibur | Kouzelný meč | Podmínka k moci |
| Kulatý stůl | Rovnost rytířů | Symbolický rámec rytířství |