Hereze (z řec. hairesis - výběr, volba) Popírání nebo zpochybňování oficiální doktríny křesťanské církve. Křesťanství přeznačilo původně neutrální termín, označující příslušnost k určité filozofické nebo náboženské škole, ve smyslu záměrného odchýlení od oficiální věrouky či dokonce jejího odmítání. Pojem h. je tak v křesťanství komplementární s protikladným pojmem ortodoxie. Pokusy církve vyrovnat se s různými křesťanskými proudy, které byly nahlíženy jako hereze, mnohdy zásadně přispěly k formulaci ortodoxních stanovisek. Dichotomie ortodoxie a hereze ovšem předpokládala existenci centrální věroučné autority vybavené nejen teologickým zázemím, ale také dostatečným mocenským postavením k jeho prosazování jako dogmatu.
Církev jako strážkyně ortodoxie hledala oporu především v kánonu Bible a postupně budovaném monarchickém episkopátu (biskup) v čele s papežem jako nejvyšším pozemským garantem pravověrnosti. V pozdějším období se staly hlavním nástrojem vymezení ortodoxie a oddělení hereze od církevní koncily. Již v prvních staletích své existence se církev musela vyrovnat s řadou herezí, které ohrožovaly její vnitřní integritu (doketismus, gnosticismus, montanismus, nestorianismus, arianismus, monofyzitismus, pelagianismus, donatismus aj.) a při jejich nápravě se mnohdy uchylovala i k užití mocenských prostředků, teologicky zdůvodněným především Augustinem.
Hnutí katarů, které s novou silou nastolilo problém hereze, chápané v dobovém kontextu synonymně s kacírstvím, dalo podnět k vytvoření inkvizice jako nástroje účinnějšího boje s herezí a současně prosazování imperiálního modelu církve, spojeného se zvláště s papežem Inocencem III. Vystoupení reformace sice rozlomilo katolickou jednotu západní církve, avšak obě strany konfliktu, římská církev i protestantismus, v podstatě setrvaly na středověkém pojetí hereze, které bránilo přiznat druhé straně teologický status církve. Ekumenismus 20. století otevřel cestu k dialogu a postupnému sbližování rozdílných stanovisek.
Podle součtěkanonického práva římské katolické církve (Codex Iuris Canonici) je hereze (blud) vymezena jako tvrdošíjné popírání (denegatio) nebo zpochybňování (dubitatio) dogmatu po přijetí křtu (can. 751), které je trestáno exkomunikací (can. 1364). Autor se zabývá hlavně bohatou historií této severoafrické země. Stručný přehled dějin včetně chronologického výčtu nejdůležitějších historických dat do roku 2015, informace o historických městech, o architektonických památkách, o přírodě a marockém horopodářství.
Poutavé vyprávění australského spisovatele přibližuje dlouho tajemné a nepřístupné krajiny v povodí Nilu, které byly z izolace vytrženy třemi nepříliš významnými vojenskými střetnutími v posledních letech 18. a 19. století. Kniha je historickou analýzou dramatického vývoje v severní Africe, který započal uvolněním politických a ekonomických poměrů po roce 1988. Lexikon zemí poskytuje obsáhlý pohled na země světa a pojednává o dějinách, politice a zeměpise stejně jako o přírodních krásách, obyvatelstvu a kultuře.
Autorská publikace, která vznikla z cest autorů po Alžírsku, popisuje zkušenosti z nezávislosti a následných časů. Doplňující práce objasňuje jen některé příčiny peripetií alžírské revoluce a vývoj v západoafrickém regionu. Země omývaná Atlantikem a Středozemním mořem byla v historických dobách ovládána Kartaginci, Římem, Vandaly, Byzantinci, Berbery, Arabemi, Francouzi a Španěly. Obývali ji polyteisté, křesťané, židé a muslimové.
Autor ukazuje povahu bitev a průběh kampaní v letech 1940-1943, popisuje strategické úvahy a dojmy těch, kdo v nich bojovali. Reportáž popisuje průběh zoologické expedice severní Afrikou. Autor byl zoolog Prácheňského muzea v Písku a zúčastnil se expedice Marokem v roce 1997. Tato kniha je mou první prací od nástupu na nadační katedru religionistiky na Otagské univerzitě a vyjde v roce, kdy univerzita slaví 125. výročí založení.
Analýza započala i reflexe akademických kruhů o inkulturaci a identitách afrických křesťanů. Hledání autonomie má mnoho praktických důsledků: starší církve bývají rozpolcené mezi potřebou chudoby a touhou po skutečné nezávislosti. Prorocké církve se vyznačují soběstačností a často se jejich identity odlišují od misijních církví. Afrika klade důraz na přizpůsobení křesťanství kulturním kontextům, ale zároveň vznikají rizika synkretismu, kdy významná teologická centra mohou ztrácet jádro víry.
V Jihoafrické republice je chudoba do značné míry synonymem pro černošství a rozdělení mezi bohatými a chudými křesťany se odráží i ve středně velkých státech. Radikální teologie osvobození či kontextuální teologie je rozvinutá v některých regionech, ale chybí ji jinde. Dialog mezi západními misionáři a africkými křesťany vstoupil do nové etapy, kdy je třeba rozlišovat mezi jádrem víry a kulturními projevy, které jej obklopují.
Anglikáni 20. století pokračují v modlitbách podle historických textů, ale jejich vztah k moderním institucím se vyvíjí. Afričtí křesťané často volili první možnost a odstraňovali obrazy tradičních bohů, avšak existuje etický a teologický problém, zda tradiční božstva skutečně existují nebo jsou iluzí. Pro misijní kruhy 19. století byli duchové tradičního náboženství často skutečnými démony. Moderní afrikanisté vnímají tento postoj jako projev bílé rétoriky, ale duchovní svět jiných zůstává pro některé důležitý a živý.
Milino, katolický arcibiskup Lusaky, akceptoval svět duchů a nabízel uzdravování a exorcismus jako součást katolické praxe, čímž ukázal cestu inkulturace do hlavního proudu církve. Někteří afričtí křesťané usilují o integraci tradičních vír s křesťanskou tradicí, což vytváří paralelní náboženské světy v rámci jednoho člověka. Nigerijský radikál Tai Solarin poukazuje na vzor, kdy prarodičovské duchy bývají aktivní při civilním životě rodiny.
Celá diskuse odráží širší debatu o slaďování historických nároků křesťanství s respektem k jiným náboženským tradicím. Náboženské významy se mění a erodují v čase i napříč kulturami. Tento dynamický proces ukazuje, že identita a ortodoxie nejsou statické, ale kontinuálně se vyvíjejí tváří v tvář sociálním a kulturním změnám.
Klíčové souvislosti
Historie křesťanství v Africe ukazuje, že expanze byla dramatická a vedla k pojímání různých forem víry, které někdy působily jako synkretismus. Zprávy o afrických církvích a jejich inkulturaci ilustrují, jak složitý a rozmanitý je obraz křesťanství v regionu. Důležité je vnímat, že debata o ortodoxii a synkretičnosti není jen teologická, ale také sociální a kulturní.
