Athanasia oder Gründe für die Unsterblichkeit der Seele z roku 1827 je nadmíru aktuální právě dnes, kdy chybějí v celé společnosti vodítka k pochopení nejen sebe samých, ale i světa okolo. Žijeme v době, která je nejméně zmocněná k tomu, aby rozuměla sobě samé, protože, jak řekl někde politický filozof Leo Strauss, velká míra politické svobody má paradoxně za následek velkou bezmoc. Bolzanova Athanasia patří k žánru konzolační či útěšné literatury, jejímž hlavním představitelem je Boëthiova kniha Útěcha z filozofie. Jde ale i o filozofickou práci, v níž se velký vědec a filozof Bernard Bolzano vyrovnává s otázkou nesmrtelnosti, otázkou, jíž se zabýval mezi mnoha jinými Platón ve svém Faidónovi.
Vedle Vlastního životu jde o jedno z nejintimnějších Bolzanových děl, protože právě v Athanasii rezonuje bolest Bolzanovy velké mecenášky Anny Hoffmannové nad ztrátou její šestnáctileté dcery Karolíny. Velkostatek Josefa a Anny Hoffmannových Těchobuz u Pacova poskytl Bernardu Bolzanovi potřebný azyl pro práci na Vědosloví a dalších (matematických) spisech. Jazyk Bolzanovy knihy Athanasia je šťastně dvojlomný, neboť vedle osobního, útěšného tónu zde zaznívá i jazyk objektivismu 19. století.
Ve své práci Bolzano zkoumá základní otázku: Bude náš život pokračovat i po smrti, a v jaké podobě? Osvícenecký objektivista a realista je přesvědčen, že duše je vskutku nesmrtelná, a dílo samotné je pokusem o co možná nejpřesvědčivější představení důvodů k této víře. Bůh, člověk, jeho lidská duše a také příroda jsou pro Bolzana nepochybné skutečnosti.
V textech Athanasia se objevuje klíčová myšlenka, že nesmrtelnost duše není jen náboženským postulátem, ale rozumným závěrem vycházejícím z pozorování světa a lidského poznání. Bolzano propojuje teoretické argumenty s osobní zkušeností a bolestí, která se podle něj může stát motivací k hledání trvalého dobra i po konci fyzického života.
Proto Athanasia zůstává nadčasovým dialogem mezi osobní empirií a univerzálním stanoviskem o podstatě bytí. Kniha tak nejen odpovídá na starou otázku o nesmrtelnosti, ale i ukazuje, jak se v ní zrcadlí životní příběh autora a jeho významné okruhy inspirací, mezi nimiž stojí i osudy Anny Hoffmannové a její dcery Karolíny.
Celistvě lze Athanasia chápat jako syntézu filozofie a literatura, kde Bolzano klade důraz na racionální zdůvodnění víry v nesmrtelnost a zároveň uznává lidské utrpení a touhu po smíření. Důraz na objektivismus a jasné argumenty doplňuje jazyk, který je současně útěšný i rigorózní, což dává dílu dvojí tvář - osobní a vědeckou.
- Duše jako mávavý most mezi světem smyslů a světem idejí, kde nesmrtelnost vyplývá z konzistence poznání a morální důslednosti.
- Racionální základ víry v nesmrtelnost, který stojí na pozorovatelných faktech a logických extrapolacích.
- Útěcha skrze rozum: bolest a ztráta mohou být pojaty jako motivy pro hlubší pochopení bytí a jeho trvalých hodnot.
- Vztažení k Platónově Faidónovi jako kulturní tradici, která zkoumá problém věčného života a duše.
Bolzano tedy v Athanasii vytváří obraz světa, v němž Bůh, duše a příroda tvoří neoddělitelný rámec reality. Text zůstává relevantní i dnes tím, že nabízí intelektuálně vyvážené a lidsky citlivé argumenty pro naději na pokračování života po smrti.