York (Británie) - Vedení anglikánské církve dnes drtivou většinou schválilo biskupské svěcení žen v Anglii. S konečnou platností o tom rozhodli v hlasování delegáti generálního synodu církve. Schválení předcházela téměř pětihodinová debata. Tento historický krok tamní anglikány silně rozděluje a někteří dokonce hodlají církev opustit.
První biskupkou anglikánské církve v Británii by se mohla stát Rose Hudson-Wilkinová. „Vždy říkám, že věřím v zázraky. A zázrakem nemyslím něco, co jen tak spadlo z nebe. Církev se otázkou toho umožnit ženám zapojit se do jejího vedení zabývá už dlouhá léta,“ říká Rose. Rodačka z Jamajky je velkou bojovnicí za změnu úlohy žen v rámci anglikánské církve. A nebojí se ji otevřeně kritizovat - za odpor vůči sňatkům homosexuálů nebo rigidní postupy. „Přichází čas, kdy si musíme uvědomit, co církvi nebo světu chybí. Jsou to nadání a schopnosti, které přinášejí ženy,“ dodává kněží.
„Může být žena otcem?“ - Zeptala by se zřejmě velká část konzervativních odpůrců. Ta nejhlasitější kritička je možná trochu překvapivě také žena. Chce, aby církev striktně následovala bibli. „Kanonické právo bude říkat, že ženy biskupky jsou otcové. To změnit nemůžeme a pro mě je moc obtížné to přijmout. Rose, můžete být mnoho věcí, ale otcem podle mě ne,“ vzkazuje nastávající biskupce Susie Leafeová.
Před dvěma lety jí dal synod za pravdu. Ženy biskupky těsně odmítl. Dnes se sešel ve stejné podobě, několik dřívějších konzervativců ale změnilo názor. A výsledek byl jednoznačný - navíc hladce překročil požadovanou dvoutřetinovou většinu. Ruku pro ženy biskupky zvedlo 351 členů, proti bylo 72 a deset se zdrželo hlasování. Diskuse o biskupském svěcení žen vedla před lety málem k rozštěpení anglikánské církve, která v Anglii zahrnuje kolem 27 milionů pokřtěných věřících.
Ve světě pak mají církve anglikánského společenství kolem 80 milionů členů a působí ve více než 160 zemích. Anglikánskou církev založil v 16. století král Jindřich VIII., aby se mohl rozvést s Kateřinou Aragonskou a vzít si Annu Boleynovou, když mu papež rozvod zakázal. Anglikánství je stále nejčastěji spojováno s anglikánskou církví, avšak anglikánské církve existují v mnoha částech světa.
Anglikánská církev je v Anglii státní církví, v jejímž čele stojí panovník. Text schválený synodem proto musí ještě získat souhlas královny Alžběty II., což se ale považuje za formalitu. Biskupky slouží již v anglikánské církvi například v Austrálii, na Novém Zélandu, v Kanadě a ve Spojených státech. V Británii se nyní očekává, že první biskupka začne působit nejpozději začátkem příštího roku. Tvrdě proti svěcení žen jsou naopak anglikánské církve v Africe.
Odejdou kritici ženského svěcení? Otevřeně proti potvrzení žen jako biskupů v Anglii bylo ještě nedávno silné křídlo v církvi, které má teologické námitky a domnívá se, že to odporuje bibli. Jeden z tradicionalistů, biskup z Fulhamu John Broadhurst, v roce 2010 předpověděl, že během tří let opustí anglikánskou církev stovky kněží a mnoho laiků. Podle jeho názoru mnozí „odejdou hodně rychle do Říma“. Narážel tak na rozhodnutí papeže Benedikta XVI., který v říjnu 2009 nabídl anglikánům nespokojeným s ženskými kněžími a s liberálním přístupem k homosexuálům, že mohou konvertovat ke katolicismu a zachovat si některé své tradice a liturgii.
V listopadu 2010 pět anglikánských biskupů oznámilo, že kvůli znepokojení nad vývojem v anglikánské církvi přestupují ke katolicismu. Vatikán jejich konverzi potvrdil. Obavy z masového přechodu anglikánů ke katolíkům se ale v posledních letech nenaplnily. Anglikánská církev je dnes přítomná v Anglii, Skotsku (Skotská episkopální církev) a Walesu (Církev ve Walesu) a jedná se o státní církev v klasickém smyslu.
Anglikánská církev se skládá ze dvou církevních provincií, Canterbury a Yorku, které obsahují celkem 43 diecézí. Anglikánská církev tradičně vidí své počátky v příchodu křesťanství do Anglie (počátky kolem roku 200), avšak skutečně samostatná anglikánská církev vznikla až schizmatem s římskokatolickou církví vyvolaným Jindřichem VIII. Počátek schizmatu leží v nesouhlasu papeže Klimenta VII. s anulací manželství Jindřicha VIII. s Kateřinou Aragonskou, o níž Jindřich zažádal roku 1527. Po počátečních neúspěších reagoval roku 1529 anglický král útokem na duchovní moc papeže, nechal schválit zákon o svrchovanosti (Act of Supremacy) a vyžadoval vysokou pokutu od anglických kněží za údajnou nelegitimitu jejich úřadu a žádal po nich uznání coby ochránce a nejvyšší hlavy.
Roku 1533 byl uzákoněn zákaz možnosti odvolání anglického kléru i laiků do Říma ve věcech manželství; po oddělení od Říma zůstávala církev za Jindřicha ve velké míře katolická. Panovník si nadále udržoval titul Defensor fidei. Během reformace došlo k obrazoborectví a k velkým změnám liturgie až za vlády Edvarda VI., kdy vznikla Book of Common Prayer. Po Mariině smrti nastoupila Alžběta I., která obnovila částečné odloučení od Říma a anglikánská církev se definitivně odtrhla od Říma roku 1559.
V průběhu 17. a 18. století probíhaly výrazné změny, které vyústily ve vznik různých proudů v rámci anglikánské církve - High Church a Low Church. Počátkem 19. století došlo k rozvoji metodistické tradice a reformám v rámci církevní struktury. Po roce 1931 byla formálně uznána plná svátostnost s Utrecht- Bonnskou smlouvou a existuje široká pluralita liturgických a teologických směrů.
Roku 1992 a následně v dalších letech se objevila diskutovaná otázka svěcení žen do kněžského a biskupského úřadu napříč různými provinciemi. V Austrálii a v dalších částech světa došlo k různým modelům přijímání žen do svěcení, ačkoliv v některých regionech odpůrci svěcení žen nadále prosazovali tradiční opatření.
Anglikánské společenství má čtyři tzv. nástroje jednoty: Lambethskou konferenci a další mechanismy, které zajišťují jednotu, aniž by arcibiskup Canterbury měl přímou autoritu nad všemi provinciemi. Zjednodušeně lze říci, že hlavou anglikánské církve bývá obvykle arcibiskup z Canterbury, avšak v žádném případě není tato role srovnatelná s papežskou autoritou; archiepiskopové spolu se svými kolegy a nástroji spolupůsobí v rámci struktury Anglikánského společenství.
- Historie a vznik Anglikánské církve spojené s činy Jindřicha VIII. a reformací.
- Schválení svěcení žen a jeho dopady na jednotu společenství v různých regionech.
- Role krále v Anglikánské církvi a rozdíl mezi světovou provincií a státní podporou.
- Různé proudy uvnitř církve: High Church a Low Church, postavy a debaty kolem svěcení žen a postavení žen v řeholi.
- Současný stav anglikánského svěcení žen po britském a mezinárodním kontextu.
Na závěr textu lze připomenout, že Anglikánská církev se vždy považuje za účastníka reformních i katolických tradic, a že její vnitřní dynamika odráží široké spektrum názorů napříč kontinenty.
tags: #australska #anglikanska #cirkev