Kostel Panny Marie před Týnem, též nazývaný Týnský chrám, stojí na Starém Městě pražském poblíž Staroměstského náměstí a je hlavním chrámem tohoto historického sídla. Dnešní architektura vznikla v polovině 14. století a byla dokončována až do prvních desetiletí 16. století, kdy dosáhla vrcholu vrcholné gotiky. Na stavbě se prokazatelně podíleli členové dvorské huti Parléřovy a následně i ateliér Matyáše z Arrasu a Petra Parléře; jejich vliv je patrný zejména na kružbách oken hlavní lodi a na věží severního portálu.
Jsou to nejen architektonické, ale i umělecké výtvory, které chrámu dodávají mimořádnou hodnotu. Severní portál s pašijovým cyklem v tympanonu patří k nejcennějším gotickým dílům, zatímco kružby oken hlavní lodi a monumentalita západního průčelí tvoří typickou dominantu Prahy. Pískovec použitý při stavbě slouží i pro detaily a armování opěráků, čímž je zajištěn pevný charakter celé stavby.
Historie kostela sahá ještě do románského období; první písemná zmínka o předchůdci dnešního chrámu pochází z roku 1135 a souvisí s rozvojem nedalekého Týnského dvora. V té době již chrám nese zasvěcení Panně Marii a jeho péči spravovala Vyšehradská kapitula. Na přelomu 13. a 14. století byla stavba nahrazena raně gotickou trojlodní bazilikou s kryptou pod polygonálně uzavřeným presbytářem a jednou věží v západním průčelí; věž se dočkala doloženého zvonu z roku 1310, a část prvotní věže přežila až do roku 1894 jako kaple sv. Ludmily.
Novostavba, která se stala hlavním staroměstským kostelem, začala sloužit okolo roku 1380 a zahrnovala již tehdy oltáře z původního raně gotického kostela. Před husitskými bouřemi byla dokončena trojlodní bazilika o třech lodních polích, a postupně ji ovlivnili významní mistři Matyáš z Arrasu a Petr Parléř. Stavební vývoj kolem chrámu pokračoval i v období husitských válek; v té době se do čela komunity dostal Jan Rokycana, který byl později pohřben ve sakristii a jehož myšlenky ovlivnily další vývoj chrámu.
Po Bílé hoře chrám převzal katolický tábor; mezi roku 1621 a 1623 došlo k nákladné rekonstrukci, při níž byly utrakvistické symboly odstraněny - kalich a socha Jiřího z Poděbrad skončily pod rouškou tajného nápřahu. Na štítu byly nahrazeny duší katolickou Madonou a dalším prvkem. Z roku 1649 pochází hlavní oltář s Nanebevzetím Panny Marie od Karla Škréty a ve stejném období byl dokončen i baldachýn nad hrobkou biskupa Augustina Luciana z Mirandoly. Barokní obrození se promítlo i do architektury; po požáru v roce 1679 byla hlavní loď i presbytář zaklenuty barokně a klenby doplnily lunety.
Severní věž byla dokončena roku 1511 a jižní věž v roce 1511; během 17. a 18. století chrám obohatily i další barokní a rokokové prvky. V interiéru dominuje bohatý mobiliář, většina z něj je však barokní; dochovalo se také několik původních gotických prvků, například cínová křtitelnice z roku 1414 - nejstarší vPraze, a kamenná kazatelna. Z dochovaného gotického vybavení stojí za zmínku také baldachýn z 2. poloviny 15. století od Matěje Rejska, jehož původní význam spočíval nad hrobkou biskupa Augustina Luciana z Mirandoly.
Interiér Týnského chrámu je bohatý na díla barokních mistrů: oltáře s bohatou plastikou, sochy Jana Jiřího Bendla a Františka Ignáce Weisse, malířská díla Karla Škréty a mnoho dalších tvoří složitou mozaiku sakrálního umění. Ze staršího období pochází také Týnská madona a Kalvárie z doby kolem roku 1420. Do dnešních dnů si chrám uchovává významné památky i mimo interiér, včetně gotických a renesančních prvků a unikátního náhrobního kamene Tycha de Brahe z roku 1601, který je situován u prvního jižního pilíře hlavní lodi.
Po druhé světové válce zůstal Týnský chrám významným duchovním místem; mušle sponem promlouvaly o pokoncilních reformách a liturgických textech, a to díky práci faráře Jiřího Reinsberga, který zde působil od roku 1946 až do svého penzionování. V 70. letech 20. století probíhala rozsáhlá stavební oprava a obnova mobiliáře; z vývoje mezi lety 1973 a 1995 pochází řada významných stavebních a restaurátorských prací, včetně znovunosazení některých prvků do původního ruchu a rekonstrukcí štítu.
Nyní chrám patří mezi nejvýznamnější pražské památky a byl vyhlášen národní kulturní památkou; těží z bohaté historie, která úzce souvisí s historií Starého Města a s privátním i veřejným životem Prahy v průběhu staletí. Kromě samotné architektury a sochařského bohatství je Týnský chrám známý také díky bohaté galerii náhrobků, z nichž nejvýznamnější patří Tycho de Brahe a další monumentální epitafy. Dnes je chrám i nadále aktivním místem bohoslužeb a kulturních akcí, které odrážejí jeho historickou kontinuitu až po současnost.
Klíčové prvky a významné díla
- Gotický severní portál s pašijovým cyklem v tympanonu - jedno z nejcennějších děl českého gotického sochařství.
- Hlavní portál a kružby oken hlavní lodi - ukazující mimořádný architektonický a umělecký význam.
- Křtitelnice z roku 1414 - nejstarší v Praze, vyrobená Václavem z rohů a doplněná víkem v roce 1846.
- Kazatelna a baldachýn z roku 1493 od Matěje Rejska - původně nad hrobkou Augustina Luciana z Mirandoly.
- Týnská madona a Kalvárie ze 14. a 15. století - významná díla renesanční a gotické tradice.
- Varhany z let 1670-1673 od Jana J. Mundta - jedny z nejstarších dochovaných v Praze.
- Náhrobky a epitafy z období renesance a baroka, včetně náhrobku Tycha de Brahe z roku 1601.
Ve stávající době je mobiliář chrámu převážně barokní, avšak dochovaly se i klíčové gotické a renesanční prvky, které dokumentují dlouhou a složitou historii misijního, politického a kulturního života Prahy. Týnský chrám je tedy nejen architektonickým skvostem, ale i svědkem proměn evropské sakrální architektury a městských dějin.