Bazilika di San Nicola in Carcere Úžasné na této bazilice je, že na zbytky antických staveb nemusíte chodit do podzemí, jako u jiných staveb, ale stačí se podívat na exteriér budovy. Sloupy antických chrámů jsou jak na jižní , tak i na severní straně stavebně začleněny do baziliky. Tři chrámy - Jana [1], Junony Sospity a Spes (Naděje), postavené v Římě na Forum Holitorium, z nichž u dvou je dosud patrná část zvyšované struktury, byly znovu využity pro stavbu kostela St Nicolo in Carcere, sv. Mikuláše nazývaného „v žaláři“, který byl zasvěcen uvnitř prostředního chrámu Junony sv. Mikuláši, biskupu z Myry. Kostel byl zasvěcen díky početné řecké komunitě žijící v oblasti.
V architektuře pozdní antiky se jedná o velmi výjimečný přerod tří antických chrámů do nového, křesťanského kostela. Pozn.:1 - Janus, římský bůh počátku všech věcí, ochránce dveří a bran. Původní tři antické chrámy a bazilika. A=chrám boha Iana, B=chrám zasvěcený bohyni Spes (Naději) a uprostřed je největší chrám Junony Sospitě (Spasitelce). Jižní dórský chrám, pravděpodobně zasvěcený Spes, Naději, byl nejmenší (25x11m), postavený v první punské válce (konzulem Aulem Atiliem Calatinem) a později několikrát přestavovaný a 6 jeho sloupů i s částí architrávu je začleněno do levé boční stěny baziliky. Upravovaný byl v antice několikrát, například Germanikem v roce 17 n. l. a naposledy císařem Hadrianem (nápis CIL VI, 978).
Uprostřed se nachází největší ze tří (34x15m), věnovaný Junoně Sospitě (Spasitelce) [2], z uvedených chrámů postavený nejpozději, ve 2. stol. př. n. l. v letech 197 až 194 Corneliem Cethegem (politikem s velmi špatným morálním kreditem) a to peripterální v iónském stylu se 6 sloupy vpředu, 2 vzadu a 11 sloupy po stranách. Nejsevernější chrám je nejlépe dochovaný, stál na levé straně kostela (26x15m). Z něj pochází druhá řada 7 iónských sloupů vkomponovaných do kostela a další dva sloupy stojí volně. Peripterální chrám bez zadní kolonády (sine postico). Vpředu stálo ve dvou řadách 12 sloupů. Byl postavený Gaiem Duiliem [3], prvním velkým římským námořním velitelem na počest boha Jana v období republiky v roce 260 př. n. l. a několikrát jej upravovali v době Augusta (Tiberiem v roce 17 n. l.) a Hadriana.
Pozn.:2 - Junona Sospita byla v Římě ochránkyní porodů. Kult pocházel z latinského města Lanuvium a s etruským vlivem. Lanuvium bylo obzvláště známé svým bohatým a velmi uctívaným chrámem Juny Sospesové (Livius 8,14; Cic. Nat. D. 1,83; Fin. 2,63), od kterého si Octavianus v roce 31 př. n. l. půjčil peníze a jehož majetek sahal až k pobřeží Středozemního moře.
3 - Gaius Duilius, římský generál a státník. Dosáhl prvního námořního vítězství Římanů nad Kartaginci ve slavné bitvě u Myl v roce 260 př. n. První křesťanský kostel byl postaven na tomto místě pravděpodobně v 6. století na základě dvou nápisů připisovaných této době a obsahujících věnování učiněná majordomem (maiordomus) Anastasiem, pravděpodobně významnou osobností uvnitř stále mocnější papežské kurie.
Nicméně samotné označení „v žaláři“ se zdá naznačovat využití chrámu Jana jako vězeňské budovy, což bylo během pontifikátu Hadriana I. (pontifikát 772-795), jehož biografie uvádí budovu jako městské vězení, zatímco vykonávání soudních procesů probíhalo na přilehlém území, obsazeném velkou sochou elephas erbarius, a jenž je podle ní nazýván elephantem. [4] Ve skutečnosti byly „celly“ s největší pravděpodobností skladiště směnárníků.
Pozn.:4 - Elephas erbarius (travní slon nebo rostlinný slon) byla slavná pozlacená bronzová socha slona ve starověkém Římě, která se nacházela v oblasti Fora Holitoria (Zeleninový trh) poblíž dnešního náměstí Piazza Montanara. Sloužil jako významný orientační bod a je zmíněn v regionálních katalozích 8. V Liber Pontificalis je u hesla „Život Hadriana“ potvrzena přestavba celé oblasti zahrnující místo zvané ad elephantem a tři chrámy, způsobená celkovou změnou funkce těchto prostor pro účely spojené s výkonem a aplikací spravedlnosti.
V 8. století je tato přestavba tedy již dokončena, možná již delší dobu, ale bohužel neexistují přímé důkazy, které by svědčily o období přeměny těchto staveb. Zdá se totiž, že existuje přibližně stoletá mezera mezi opuštěním soudních dvorů a věznic klasického období během první poloviny 7. století (nacházejících se u comitia a chrámu Tellus) a prvním známým zmíněním nového soudu a vězení na Foru Holitorium během 8. století.
V časných odpoledních hodinách 28. listopadu navštíví papež Lev XIV. město Iznik, aby se zastavil u baziliky sv. Neofita, dějiště I. nicejského koncilu. Ruiny pradávné bazilika se v nedávné době vynořily z vod jezera. Hlavním cílem papežské cesty do Turecka je připomínka 1700. výročí Nicejského koncilu přímo v jeho dějišti, v Izniku, jak se dnes nazývá starověká Nikája, Nicea. Na toto místo svolal císař Konstantin v roce 325 koncil, na kterém se sešlo tři sta biskupů z Východu.
Římského biskupa přivítá v těchto historických místech konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I. Město İznik se rozkládá na východním břehu jezera, západní část jeho hradeb vystupuje přímo z vody jako hráz z cihel a kamene. Čtyři hlavní brány - İstanbul, Yenişehir, Lefke a Göl - vyznačovaly kdysi hlavní komunikace a obvod hradeb, dlouhých asi pět kilometrů, střežilo přes sto věží.
Na klidné hladině jezera, jen pár metrů od břehu, se teprve před nedávném vynořily ruiny pozdně antické stavby baziliky sv. Neofita. Město, založené v helénistickém období bylo obnoveno Lýsimachem, jedním z diadochů - nástupců - Alexandra Velikého, který jej pojmenoval po své manželce Nicea. Pro křesťanskou civilizaci se stalo synonymem dvou významných koncilů: I. nicejský koncil v roce 325 definoval hlavní články víry, tak jak je dodnes zůstáváme a II. nicejský koncil, který probíhal v roce 787 v tamní bazilice Hagia Sophia, zastavil ikonoklastické hnutí - a není velkou nadsázkou, řekneme-li, že pro příští generace garantoval rozvoj křesťanského umění a zachránil umění předešlých dob.
Římské divadlo, nekropole na okraji města a keramické dílny z osmanské doby dosud vypovídají o dlouhé historii města. V novověku se Iznik proslavil díky výrobě glazovaných dlaždic, charakteristických artefaktů osmanské kultury. Město bylo od nepaměti křižovatkou cest. Topografické studie ukázaly, že tudy vedly trasy využívané už od pravěku. Milníky z císařské doby a skalní nápisy potvrzují kontinuitu cest a význam města jako klíčové spojnice mezi vnitrozemím Anatolie a přístavy zajišťujícími komunikaci se Středozemím. Bazilika sv. Bazilika sv.
V roce 2014 archeolog Mustafa Şahin z univerzity Bursa Uludağ na základě analýzy leteckých snímků jezera identifikoval pravidelný tvar trojlodní baziliky, asi padesát metrů od břehu a několik metrů pod hladinou jezera. Stavba, jejíž ruiny jsou dnes dobře čitelné, byla založena kolem roku 390 na místě spojovaném s mučednickou smrtí sv. Neofita, popraveného v roce 303 za Diokleciánova pronásledování.
Podle typu rozšířeného v pozdní antice má trojlodní půdorys s výrazně širší hlavní lodí, orientaci východ-západ, je dlouhá 41,32 metrů a široká 18,61 metrů, hlavní loď je zakončena půlkruhovou apsidou, vepsanou z venku do polygonu. Archeologové se domnívají, že na místě stálo rovněž martyrium, vystavěné přímo nad místem Neofitova mučednictví a při bazilice bylo také baptisterium, jak nasvědčuje přívod vody do drobného prostoru na jižní straně baziliky.
Město zažilo již ve 4. století dvě ničivá zemětřesení, v letech 358 a 368. Pro kostel se však stalo osudným až zemětřesení v roce 740. V následujících stoletích postupné zvyšování hladiny jezera baziliku zaplavilo. Patrně díky tomu se také její půdorys zachoval až do dnešních dnů. Od roku 2015 podvodní archeologický výzkum dokumentoval zdivo, fragmenty podlahy a liturgické prvky, a bojoval s omezeními způsobenými jezerní vegetací.
Archeologické nálezy z baziliky sv. Pod presbytářem byly objeveny pohřební dary, které pomáhají rámcově datovat baziliku. Mince císařů Valenta a Valentiniána II. dokládají existenci stavby na konci 4. století. Mezi nejstaršími nálezy se objevují materiály, které naznačují možnou přítomnost předchozího pohanského místa kultu - pravděpodobně svatyně zasvěcené Apollónovi -, na které později vyrostla křesťanská bazilika. Existuje rovněž zmínka z roku 183, která pohanský chrám na tomto místě připisuje architektovi Baktyanusovi.
Některé pozdně byzantské prameny situují za nicejské hradby také „Kostel Otců“, což vede badatele k jeho možné identifikaci s bazilikou sv. Neofita. Nedávný pokles hladiny jezera umožňuje nové výzkumy a odkrývá další časti budov. Místní úřady zahájily projekt rekvalifikace místa, takže bazilika není už jen pouhým ponořeným archeologickým objektem, ale stavbou jasně čitelného půdorysu.
28. National Geographic 2. 6. 2025 clock 7 minut Letos v květnu uplynulo 1700 let od svolání pravděpodobně nejdůležitějšího a nejvlivnějšího koncilu v křesťanských dějinách. Po tři měsíce roku 325 n. l. shromáždil císař Konstantin stovky biskupů z celé říše v Nikaji na severním pobřeží dnešního Turecka. Výsledné vyznání víry - Nikajské vyznání - bylo prvním oficiálním prohlášením křesťanské víry a dodnes zůstává základem pro křesťany po celém světě.
Navštivte nedělní školu nebo křesťanský kostel téměř jakékoliv denominace a setkáte se s principy odvozenými z Nikajského vyznání. Debata Úkol sněmu byl obrovský: stanovit správnou křesťanskou doktrínu, určit datum Velikonoc, definovat biskupské jurisdikce a vytvořit protokoly pro řešení místních schizmat a nesouhlas.
Nejnaléhavější záležitostí projednávanou na tomto shromáždění však bylo učení Aria, významného presbytera z Alexandrie, který se dostal do konfliktu se svým biskupem, Alexandrem z Alexandria. Arius zastával názor, že „byla doba, kdy Ježíš nebyl“ - krátký, prvotní okamžik, ve kterém Syn ještě neexistoval.
Císař zasahuje: Konstantin odhlasoval proti Ariovi a vytvořil Nikajské vyznání víry. Výsledek: shromáždění rozhodlo proti Ariovi a vytvořilo formální teologické prohlášení: Nikajské vyznání víry.
Ztracený kostel a objevy pod vodou: V roce 2018 bylo objeveno pod vodou podrobný obrys baziliky. Archeologové identifikovali trojlodní půdorys, délku 41,32 m a šířku 18,61 m, apsidu i možné baptisterium. Ruiny byly zničeny zemětřesením v roce 740 a postupně zaplaveny vodou jezera.
Nicejský koncil za 5 minut
Vitruvius a vliv na renesanci: Vitruvius, autor Deseti knih o architektuře, ovlivnil renesanční architekturu a myšlení o proporcích těla a staveb. Jeho dílo bylo objeveno Poggiem Bracciolinem roku 1414, čímž se do architektury vrátila teoretická hloubka a standardy proporcí.
Vitruviusova De architectura ovlivnila renesanční sloh tím, že mu poskytla teoretický základ, zavedla proporce, řád a harmonii jako měřítka krásy, propojila architekturu s lidským tělem a matematikou, vytvořila jazyk architektonických forem, který se stal normou na staletí.