Kapitolou s názvem Sjití s hory Olivetské a s vyprávěním o Betanii se čerpá z různých textových pramenů a jejich popisů; zmiňuje se dům Šimonův, obrácení se k Betfaji, fíkův trh a další historické a duchovní souvislosti spojené s Ježíšem a jeho učedníky. V Betánii, místě zmiňovaném v aramejštině jako „dům přechodu“, žili lidé, kteří měli k Ježíšovi zvláštní vztah a hostili ho při jeho návštěvách v Jeruzalémě a okolí. Jordánci toto místo nazývají al-Maghtas, “místo křtu”, a v dávných dobách bylo považováno za významné centrum biblických událostí.
Návštěvy Ježíše v Betánii a zejména hostiny v Šimonově domě se stávají centrálními momenty vyprávění; u stolu v jedné z těchto hostin došlo k výraznému skutku Marie, která pomazala Ježíše drahým olejem, čímž vyjádřila hlubokou vděčnost a lásku, a podle některých výkladů i připravenost na jeho pohřbení. Učedníci, včetně Jidáše, reagovali na Mariin čin různými výpady a podněty k podezření a podezřelým výrokům; Jidáš kritizoval plýtvání a obvinil Marii z sobecké motivace, avšak Ježíš její čin ocenil a ukázal, že má na mysli hlubší význam; „Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále.“
Šimon z Betanie byl považován za Ježíše učedníka, ale byl to i muž s chalupářskou pýchou a hledáním Mesiasova původu; Ježíš ho uzdravil z malomocenství a tím si ho získal. Příběh dále ukazuje, jak Marie, která projevila svou oddanost, zároveň čelila posuzování a snižování od Jidáše a ostatních učedníků; Ježíš postupně objasňuje význam jejího činu a potvrzuje, že Marie svou vírou a láskou ukazuje poutníkům cestu k pochopení pravé hodnoty darů pro Boží Království.
V textu se objevují i historické a geografické identifikace Betánie: místa, která byla známá v různých epochách, zahrnují také ruiny byzantského Rhotoriova kláštera a mozaikové podlahy s řeckými nápisy; v okolí vyvěrají prameny a vodní nádrže umožňující křtění; oblast byla spojována s poutníky již od 6. století, kdy vedla poutní cesta z Jeruzaléma a Jericha na horu Nebó. Po nástupu islámu putovali poutníci méně často, ale tradiční popisy z 11. století poskytují podrobný obraz kostelů v Betánii; křížové výpravy a historické změny v krajině dále formovaly tuto oblast.
Marie, Lazar a Ježíš zůstávají v centru vyprávění; Lazar byl vzkříšen, a to vyvolalo rozruch mezi obyvateli Jeruzaléma; v době hostiny v Šimonově domě Marie pomazala Ježíše, aby vyjádřila svou víru a lásku; Ježíš hovoří o své blížící se smrti a vyjadřuje úctu k Mariině činu, která se zasloužila o hluboké duchovní poselství pro učedníky i pro čtenáře tohoto příběhu.
Podobně jako u dalších postav je i zde důraz na motivy jednání - Jidášův skeptický a sobecký postoj k Mariinu daru byl kontrastem k Mariině upřímnosti a oddanosti. Ježíš používá sousední podobenství o dvou dlužnících, aby ukázal, jak se posuzuje skutečná míra lásky a milosti a jak jsou pohnutky lidí vnímány; v jeho očích je Marie příkladem vyjádření opravdové pokory a lásky k Spasiteli, zatímco Jidáš ztělesňuje zaslepenost a záchvěv pýchy.
Další kapitoly ukazují, jak učedníci postupně chápou význam Mariina činu a jak jejich vlastní postoj k Ježíšovi roste v souladu s narůstajícím vědomím o blízkosti Ježíše k utrpení a křtu. Ježíšova uzdravení a jeho výrok o věčném poselství připomínají, že Blížící se události mají hlubší smysl a že krása Mariina gesta se stane součástí křesťanské tradice po celém světě.
V mezičase se v textu objevují dodatečné poznámky o původu jména Betánie a o názvech místa v různých jazycích; betánský příběh tak protkává historické, teologické a kulturní vrstvy, které vedou k pochopení významu Ježíšovy návštěvy a Marieina daru v kontextu biblického vyprávění i současné spirituality.
