Po velkém schizmatu z roku 1054, kdy se pravoslaví odtrhlo od římskokatolické církve, přišlo na počátku 16. století další hluboké rozdělení Evropy. Před 500 lety - 31. října 1517 - vystoupil ve Wittenbergu augustiniánský mnich a profesor morální teologie Martin Luther s 95 tezemi, ve kterých kritizoval to, co považoval za zneužívání náboženství, především tehdejší praxi kupčení s odpustky. Spustil tím celoevropské reformní hnutí, které navždy změnilo Evropu i křesťanství. Své teze zaslal nejprve jako přílohu v dopise Albrechtovi Braniborskému, mohučskému arcibiskupovi, jako výzvu k zahájení dialogu.
Odpustky, získanými za finanční úplatu, církev tehdy nabízela možnost nahradit v životě nevykonaná pokání a vymazat tím tresty za hříchy, které by člověk musel podstoupit v očistci. Konfliktním bodem se staly odpustky, které vyhlásil papež Lev X. v roce 1515, aby získal peníze na stavbu chrámu sv. Petra v Římě. Luther žádal zastavení prodeje odpustků, jež jsou pouze falešnou zárukou spásy. „Hlasatelé odpustků bloudí, tvrdí-li, že papežské odpustky osvobozují a zachraňují člověka od všech trestů!“ napsal v jedné tezi. Proti této praxi chtěl uplatnit vlastní učení o víře, která jediná má ve věci spásy hodnotu. Prodej odpustků jako náhradu upřímného zpytování svědomí odhalil jako praxi zcela v rozporu s Biblí.
Samy teze patrně nebyly myšleny jako revoluční dokument, nýbrž jako pozvání k diskuzi. Přesto revoluci rozpoutaly. Protestantismus by se snad nikdy nestal masovým hnutím, kdyby se jeho počátek nesetkal s rozvojem knihtisku. Díky tomu se Lutherovy myšlenky rozšířily jako požár do německých zemí a původně lokální spor začal hýbat křesťanskou Evropou.
Martin Luther se původně jmenoval Luder, nové příjmení sám odvodil z řeckého „eleutherios“, což znamená „svobodný“. V dobách rekatolizace byl totiž Luther v českých zemích prezentován jako arcikacíř a z jeho jména se stala nadávka. Jako profesor teologie radikálně tepal nepravosti v církvi, na druhou stranu byl podle historiků značně netolerantní a byl též zapřisáhlým antisemitou. Luther popřel papežský primát a tvrdil, že „církev je zcela zkažená a zamořená, je příšernou změtí zhýralostí, směšností, prostopášností a rouhačství“. A tvrdil, že koncily se mohou mýlit, například ten kostnický se mýlil v Husově problému.
V papežské bule Exsurge Domine z června 1520 byl Luther obviněn z bludařství. Reformátor tuto bulu veřejně ve Wittenbergu v prosinci 1520 spálil. Na sněmu v roce 1521 měl Luther před císařem a šlechtou své učení odvolat. Cílem reformačního hnutí nebylo zakládání alternativní církve, ale proměna církve stávající. Lutherem založené hnutí se rychle šířilo zprvu po Německu a poté po celé západní a střední Evropě. Vedle kritiky stávajícího zneužívání náboženské moci nabízelo i pozitivní náboženský obsah, zejména bohoslužbu v národním jazyce namísto dosavadní latiny, prostotu a soustředění na jádro křesťanského poselství, jak mu reformátoři rozuměli.
V rámci reformace postupně vznikaly a štěpily se nové proudy a církve. Dnes je většina těchto církví opět sjednocena v Leuenberském společenství. Navzájem uznávají plné společenství a Slovo protestant pochází z latinského protestor, znamenajícího veřejně dosvědčuji. Jako „protestantes“ byla v roce 1529 označena knížata, která vyjádřila nesouhlas se zákazem reformace. Odtud se přívrženci Luthera a později také další příslušníci evangelických církví nazývají protestanté.
Následovalo čtvrtstoletí krvavých bojů. Zrovnoprávnění katolíků a luteránů nastalo až po augšburském míru v září 1555, který konfesijní rozdělení Německa potvrdil. Luther odmítal myšlenku zvláštního kněžského stavu i výsady klášterního života a odložil svůj řeholní šat. Na důkaz svého rozhodnutí se v roce 1525 ve svých dvaačtyřiceti letech oženil s Katharinou von Bora. Katharina se mu stala příkladnou manželkou a hospodyní; podle historiků její podpora umožnila Lutherově práci pokračovat.
Jako reformátor byl Luther autoritou, kterou provázely momenty arogance a sebeidentifikace s vůlí Boží. Jeho dílo zahrnovalo kritiku římského papežství a takzvaně protižidovské eseje; některé z těchto názorů jsou dnes považovány za temné stránky jeho osobnosti a mají vliv na historické antisemitismy. Luther zemřel 18. února 1546 v Eislebenu ve věku 62 let, ale jeho odkaz pokračuje v oddílech křesťanské víry a v debatách o této éře až dodnes.
Na konci 20. století a počátkem 21. století došlo k významnému ekumenickému dialogu. V roce 1999 byla ve Švédsku a následně v dalších kontextech potvrzována snaha o navázání jednoty mezi katolíky a luterány. Připomínka 500 let reformace vyvolala široké debaty o významu reformace pro moderní svět, lidskou svobodu, vzdělanost a roli svědomí. Lutherův text a jeho myšlenky pokračují v inspiraci i výzvy pro současné spiritualní a teologické diskuse.
Hlavní myšlenky a klíčové momenty
- Kritika odpustků a prodejní praxe církevní moci jako hlavní sporný bod; „falešná záruka spásy“.
- Zásadní teologické pojmy: sola scriptura, sola fide, sola gratia.
- Vznik a šíření reformátorského hnutí díky tisku a geografickému rozšíření; rozštěpení církve na protestantské proudy.
- Konflikt s papežskou autoritou, exkomunikace a spálení odpustkové buly; obrácení směřující k reformovanému, nikoli nové církvi.
- Manželství jako součást reformace a ecclesiola in ecclesia; Katharina von Bora jako klíčový pilíř Lutherova domácího a církevního života.
- Do dnešních dnů rezonuje otázka vlivu reformace na moderní společnost, vzdělanost a mezináboženský dialog.
