Starý Zákon klade základ pro učení a příhody nalezené v Novém Zákoně. Bible je progresivní zjevení. Když přeskočíte první polovinu jakékoli dobré knihy a pokusíte se číst konec, bude to pro vás dost komplikované pochopit postavy, zápletky a konec. Kdybychom měli jenom Nový Zákon a četli evangelia, nevěděli bychom proč Židé očekávají Mesiáše (Krále Spasitele). Bez Starého Zákona bychom nepochopili proč tento Mesiáš přišel (viz Izaiáše 53), a nemohli bychom rozpoznat Ježíše z Nazareta jako Mesiáše skrze mnoho detailních proroctví, které byli o Něm uvedeny, např. Bez Starého Zákona bychom nepochopili Židovské zvyky, které jsou mimochodem zmíněny v Novém Zákoně. Nepochopili bychom zvrhlost farizeů když překrucovali Boží zákon - přidáním jejich tradicí. Nepochopili bychom proč byl Ježíš tak rozzloben když očišťoval chrámové nádvoří. Nepochopili bychom že můžeme využít stejné moudrosti kterou použil Kristus v Jeho mnohých odpovědích Jeho protivníkům. Evangelia Nového Zákona a Skutky apostolů zaznamenávají mnoho z naplnění proroctví které byli zaznamenané stovky let předtím ve Starém Zákoně.
V okolnostech Ježíšova narození, života, zázraků, smrti a zmrtvychvstání jak jsou nalezeny v Evangeliích - nacházíme v nich vyplnění starozákonních proroctví, které se týkají prvního příchodu Mesiáše. Jsou to tyto detaily, které potvrzují Ježíšovo tvrzení že on je slíbeným Kristem. Dokonce i proroctví v Novém Zákoně (mnohé z nich jsou v Zjevení) jsou postavené ne předchozích proroctvích v Starozákonních knihách. Tyto novozákonné proroctví se týkají událostí kolem druhého příchodu Krista. Také, protože zjevení v Písmu je progresivní, Nový Zákon zaostřuje na učení, na které Starý Zákon jenom narážel.
Kniha Židům popisuje že Ježíš je opravdový Velekněz a jak Jeho jediná oběť nahrazuje všechny předchozí oběti, které byli pouhé náčrty. Starý Zákon dává Zákon, který má dvě části: přikázání a požehnání/prokletí, které je výsledkem poslušnosti nebo neposlušnosti těmto příkázáním. Starý Zákon popisuje obětní systém, který dal Bůh Izraelitům aby dočasně přikryl jejich hříchy. Nový Zákon upřesňuje že tento systém naráží na Kristovu oběť skrze kterou jedinou nacházíme spásu (Skutky 4:12; Židům 10:4-10).
Starý Zákon si je vědom ztraceného ráje; Nový Zákon ukazuje jak byl ráj pro lidstvo získán zpět skrze posledního Adama (Krista) a jak bude jedného dne obnoven. Starý Zákon prohlašuje že člověk byl skrze hřích oddělen od Boha (Genesis 3. kapitola), a Nový Zákon prohlašuje že člověk teď může být obnoven v jeho vztahu s Bohem (Římanům, kapitoly 3-6). Starý Zákon předpověděl život Mesiáše. Bez Starého Zákona bychom nepochopili sliby které Bůh teprve splní židovskému národu. Jako výsledek bychom pořádně nepochopili, že období soužení je obdobím sedmi let, ve kterých On bude konkrétně pracovat s Židovským národem, který Ho při Jeho prvním příchodu odmítl, ale který ho přijme při Jeho druhém příchodu. Nepochopili bychom jak se Kristovo budoucí 1000-leté panování shoduje se slibmi Židům, anebo jaké místo v něm mají pohané.
Shrnuto, Starý Zákon klade základ pro, a byl zamýšlen připravit Izraelity na příchod Mesiáše, který by se obětoval za hříchy celého světa (1 Janova 2:2). Nový Zákon sdílí život Ježíše Krista a potom se ohlíží zpět na to, co On udělal a jak máme reagovat na Jeho dar věčného života a žít naše životy s vděčností za vše co pro nás On udělal (Římanům 12). Oba Zákony zjevují stejného svatého, milosrdného a spravedlivého Boha, který musí odsoudit hřích, ale který si přeje přinést k sobě padlé lidské plemeno hříšníků skrze odpuštění možné jenom skrze Kristovu smírnou oběť. V obou Zákonech Bůh se nám odhaluje a říká jak k Němu máme přijít skrze Ježíše Krista.
Historie a hermeneutika: spojení Starého a Nového zákona
27. 9. Mluvil o starém zákoně, to znamená, že všechno v něm platí. Další dotaz mám ohledně svěcení svátečního dne. Mám kolegyni, která mi tvrdí, že ne. Je pravda, že v katolické církvi se po staletí v liturgii používal spíše Nový zákon (NZ) jako naplnění starého (SZ), takže se starému nevěnovala dostatečná pozornost. Od II. Vatikánského koncilu však dostal SZ pevné místo i v liturgii Slova během mše svaté.
Křesťanství je jednoznačně postaveno na dědictví židovství, zkušenosti, kterou měli židé s Bohem. Tato cenná zkušenost je v Bibli a křesťané se jí učí rozumět (speciálně SZ) ve světle Ježíše Krista, kterého židovství jako náboženství nepřijalo, i když z něj Ježíš plně vychází.
Co se týká dne svátečního, je důležité vědět, že právě toto je shrnuto v křesťanství tak, aby vynikl neopakovatelný moment Ježíšova vzkříšení, který změnil celé dějiny světa (proto se také od Ježíšova narození datuje nový letopočet). Den odpočinku, který židé ustanovili na sobotu se v křesťanství spojuje se vzkříšením tj. první den po sobotě (podle Janova evangelia) tedy nedělí, vaskresenie. Pokud jsou církve, jako jsou Adventisté vázáni na sobotu je to i proto, že role Ježíše jako Boha a Spasitele je chápána trochu odlišněji a nemá takovou úlohu jako v jiných křesťanských církvích. Proto je také církev adventistů na hraně mezi křesťanskou církví a jiným náboženstvím.
Jestliže vezmeme do rukou některé vydání celé bible, zjistíme velmi snadno, že Starý zákon je asi čtyřikrát objemnější než Nový zákon. Zároveň víme, že starozákonní látka je obsažena i v novozákonních spisech.
Začněme s čísly. David Stern, americký překladatel Nového zákona do angličtiny, zprůhlednil svůj překlad tím, že tučnými písmeny označil všechny starozákonní verše, poloviny veršů, slovní spojení nebo i jednotlivá slova, která měla ve starozákonních textech důležitou funkci a která v textech Nového zákona našla svou novou zvěstnou úlohu. Stern uvádí, že 484 starozákonních pasáží je na stránkách Nového zákona citováno 695 krát.
Zjistíme snadno, že nejvíce starozákonních pasáží je převzato z pěti knih Mojžíšových - mezi nimi nejvíce z Páté knihy Mojžíšovy. Mezi prorockými knihami je nejvíce pasáží převzato z Izaiáše - velmi mnoho starozákonních pasáží pochází v Novém zákoně z knihy Žalmů. Naproti tomu nejméně často jsou citovány Druhá kniha královská, kniha Soudců, Jonáš a Nahum. Některé knihy nejsou citovány vůbec, jako například Rut, Ester, Jeremjášův Pláč, Kazatel, Píseň písní a jiné.
Tato čísla nám dávají jasný obraz o známosti, důležitosti a častosti používání starozákonních knih v době prvního století, kdy žil Ježíš, jeho učedníci i apoštol Pavel.
Proč je nejvíce pasáží z pěti knih Mojžíšových? Odpověď je jednoduchá. Všechny liturgické texty, které se v synagoze četly po celý rok, pocházely právě z pěti knih Mojžíšových. Proč Izaiáš? Protože právě texty tohoto proroka byly čteny nejčastěji jako druhé čtení v liturgickém roce synagogy. A proč žalmy? Porque žalmy sloužily jako každodenní liturgické texty - modlitby, zpěvy a chvály, které byly v chrámu zpívány a recitovány.
Markovo evangelium a typologie starozákonních textů
Počet starozákonních pasáží v Novém zákoně je vysoký. Nutí nás to, abychom vybrali jen jeden spis a ukázali si na něm, jak autor zařadil starozákonní látku do kompozice celého textu a co tím sledoval. Nejlépe tomuto účelu poslouží Markovo evangelium, které pravděpodobně posloužilo jako předloha evangeliím podle Matouše a Lukáše. Český ekumenický překlad uvádí na všech stránkách při dolním okraji k jednotlivým veršům textu řadu odkazů na další biblické knihy Starého i Nového zákona, které jsou přístupné každému čtenáři bible, a proto z nich vyjděme i my.
Napíšeme-li na list papíru pod sebe ty verše z Markova evangelia, ke kterým Český ekumenický překlad připojuje starozákonní odkazy, dospějeme k zajímavému údaji: je jich jedna sedmina z celého Markova evangelia! Tedy dost high-levý údaj o tom, že Marek dobře znal starozákonní knihy a že pro kompozici svého evangelia použil jejich slovník, obraty, myšlenky a představy.
První tři verše Markova evangelia jsou vlastně citací starozákonních textů. Marek zahajuje svou kompozici citacemi veršů, které připisuje Izaiášovi. Zjistíme však, že Izaiáš je autorem pouze druhého citátu (Mk 1,3), zatímco první citát je převzat z proroka Malachiáše (Mk 1,2).
O čem verše vypovídají? Každý z obou starozákonních veršů má své domovské místo ve větším celku textu, jehož obsahem je spoluvytvářen i obsah jednotlivého verše. U Malachiáše (3,1) čteme: „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu.“ Řečeno jinými slovy: Bůh před svým příchodem, posledním a definitivním, vítězným a soudícím, pošle posla, aby dokončil, co nevykonaly dlouhé generace kněží před ním - aby obrátil mysl a srdce izraelského lidu k Bohu - pokáním, obětí a dodržováním Mojžíšových přikázání.
V rabínské tradici, kterou znal také Marek, je zmíněným Božím poslem Eliáš (Mal 3,23). On, a spolu s ním Mojžíš, bude o krůček předcházet Mesiáše, než nastane den Božího příchodu. Eliáš má mezi proroky a ostatními starozákonními postavami výjimečné postavení.
Jak je tomu s druhým citátem? Izaiáš řekl: „Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu. Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“ Ten volající hlas patří Bohu a jeho slova jsou určena izraelskému lidu, který byl Babylóňany přesídlen z Judska k městu Bábel na břehu řeky Eufrat.
Ve Markově evangeliu je ztotožnění Jana Křtitele s Eliášem klíčovým vyznáním, které dává počátek příchodu Mesiáše, jenž byl očekáván podle svědectví Ježíšových učedníků a současníků. Marek použil starozákonní verše jako rámec pro svou zvěst o Ježíši.
Další skupiny starozákonních pasáží v Novém zákoně
Další skupina starozákonních pasáží v Novém zákoně jsou verše, které spojuje těsné pojítko osobního vyznání a které na původním místě ve Starém zákoně ukazují na postavu Mesiáše a předznamenávají jeho vlastnosti, skutky a situace. Některé verše se opírají o právní výrok ze zákoníku v pěti knihách Mojžíšových.
Díky této podobnosti může jeden verš objasnit verš druhý. Společným motivem obou je smlouva, jejíž výjimečný, převratný význam je zviditelněn krví. Krev má v orientálním myšlení hodnotu života. Čteme-li oba verše pozorněji, zjistíme, že jsou mezi nimi i nepatrné rozdíly.
Ve Druhé knize Mojžíšově uzavírá prostřednictvím Mojžíše smlouvu s izraelským lidem Hospodin a každý ze shromážděných takřka okusí její vlhkost a barvu, každý se jí dotkne, každý je jí pokropen. Je to krev obětních býčků.
V Markově evangeliu uzavírá smlouvu Ježíš během večeře, při které se jí velikonoční beránek. Učedníci rozumějí dobře této skutečnosti. Vědí, jak mají přijímat jeho slova a nepohoršují se nad nimi. Vědí, že za pozření krve by podle Mojžíšova zákona byli ukamenováni.
Dalším příkladem může být porovnání textu ze Třetí knihy Mojžíšovy (Lv 24,16) - kde čteme: Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje. Jak host, tak domorodec zemře, jestliže bude lát Božímu Jménu - s textem Markova evangelia (14,64): Slyšeli jste rouhání. Co o tom soudíte?
V tomto verši se skrytě zrcadlí právní výrok, který znali a uznávali přítomní členové soudní rady, přísedící i Marek. Týkal se rozsudku za znevážení Božího jména, za rouhání. Rozsudek právní moci v procesu s Ježíšem se tedy opět musel opřít o autoritu Zákona.
Jako odpověď na otázku proč byl Ježíš odsouzen, je třeba vidět, že ve svém vyznání spojil své mesiášství a Mesiášovo vzkříšení. Věty Já jsem a uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými představovaly pro Židy novou představu mesiáše, kterou nemohli přijmout.
Pro dnešní čtenáře tak završujeme výklad a uzavíráme část o ohlasech Starého zákona v Novém. Jistě by bylo možné pokračovat ještě dlouhé hodiny, neboť vybrané verše z celkových 695 v celém Novém zákoně sloužily jen jako úvod k dnešnímu tématu.
Shrnutí a praktický závěr pro čtení Písma
Jestliže jste během vysílání zjistili, že Novému zákonu nelze porozumět bez znalosti Starého, neboť mnoho z jeho zvěstného a myšlenkového bohatství nám zůstane skryté, pak tento výklad splnil svůj účel. Humorná parafráze Starého zákona vypráví biblické příběhy od stvoření Adama a Evy až po osudy starozákonných proroků. Námět díla vychází z Knihy soudců, která je součástí Starého Zákona. Děj se odehrává více než 1000 let př.n.l. Hlavním hrdinou je Jefta, jeho otcem je galádský soudce a jeho matka je Ammonithka, proto je Jefta bastard.
1. Eduard Petiška nám v Příbězích starého Izraele předkládá ve čtrnácti kapitolách starozákonní židovský výklad dějin izraelského národa. První z pěti románů o biblických ženách, které řešily problémy, jimž čelíme i my v naší době. Ženy, které často žily na hraně, měly odvahu, riskovaly.
Je židovská bible, Starý zákon, něčím více než jen historickou relikvií, které vzdáváme zdvořilou úctu, protože je zřídlem tří velkých západních náboženství? Rachab to zistila, keď ju ako pätnásťročnú predal na prostitúciu jediný muž, ktorého ľúbila a dôverovala mu - jej otec.
Dílo těchto autorů doznalo v mnoha zemích nesporných úspěchů. Historický román s biblickou tématikou, který zachycuje úsek ze slavných dějin židovského národa s Abrahámem jako hlavní postavou v čele.
Rozvíjí se tu příběh založený na faktech ze Starého Zákona. Jonaš. Jedna z nejpodivnějsich postav cele Bible. Jake tajemstvi jeho příběh skryva?
Jak rozumět dramatickým zvratům na jeho dobrodružné cestě do zámoří? Jozef a jeho bratia I. Príbehy Jákobove (1933), Mladý Jozef (1934).
Prvá a druhá časť slávnej tetralógie o Josefovi Egyptskom, ktorého jeho závistliví bratia predali do Egypta. Autoři věnují tuto knihu monsignoru.
První ucelené české vydání snad nejpopulárnější verze Bible v komiksovém zpracování na světě. Od roku 1978 vychází ve stále nových vydáních a jazykových mutacích.
Za námět pro svou novelu si chorvatský autor vybral apokryfní příběh Starého Zákona o Juditě, která se stala hrdinkou a legendou, když zachránila židovské město Betúlie před vojskem asyrského krále Nabuchodonozora.
"Budete-li mít doma jenom jednu knihu poezie, měla by to být Píseň písní", říká Daniel Raus, autor nové varianty Písně Šalamounovy.
#2 Výklad Bible: autorita Starý zákon vs. Nový zákon
Teologické modely vztahu Starého a Nového zákona
Ve vztahu mezi Starým a Novým zákonem lze rozlišit tři modely: příslib - naplnění (předobraz - uskutečnění), včlenění - nahrazení a opozice - kontrapoziční.
1. První model je příslib - naplnění, resp. předobraz - uskutečnění. Zahrnuje momenty Kristova života, smrti a oslavení, které prvotní církev chápala jako naplnění přímých mesiánských proroctví.
2. Druhý model nazýváme včlenění - nahrazení. Izrael je nahrazen církví; titul Kyrios, který v LXX náležel Jahvemu, přechází na Ježíše Krista. Pavel v Římanům 9-11 rozvíjí dvě myšlenkové linie: víra Abraháma a obraz olivového stromu.
3. Třetí model - modelo opozice nebo kontrapoziční. Mt 5 ukazuje novou spravedlnost a kontrast vůči legalismu; Zákon byl vychovatelem ke Kristu, který končí; a kněžství Kristovo vyžaduje nový zákon srdce. Janova Apokalypsa pak ukazuje reinterpretaci starozákonních textů ve světle Krista.
Podle těchto modelů křesťané chápou SZ jako předzvěst Krista a NZ jako naplnění, které přináší duchovní realitu. SZ nebyl odstraněn; byl naplněn a vyvrcholen.
Vztah Starého a Nového zákona v praxi studia Písma
Praktické poznámky pro čtení Písma dnes zahrnují uznání that starozákonní texty mají primární význam pro pochopení Kristova mesiášského poslání. Když čteme NZ, často si uvědomujeme, že texty a motivy odkazují na SZ a že jejich naplněná realita stojí v popředí křesťanského vyznání.
tags: #odkazy #stareho #zakona #na #znovuzrozeni