Dům Štěstí ze 13. století je bývalý kanovnický dům se zahradou a zajímavou otevřenou kaplí. Později spojen s druhým kanovnickým domem tzv. Vikárkou, též ze 13. století. V místě byly objeveny nálezy z Velkomoravské doby. Na rušné třídě 1. máje stojí tzv. Dům Štěstí. Jeho historie sahá do osídlování čtvrti Předhradí, která se vyvíjela ve 13. století kolem bývalého přemyslovského hradu a dnešního dómu sv. Václava. V minulosti patřil mezi četné kanovnické domy, což ovlivnilo jeho podobu. Jedna jeho strana navazuje na městskou hradbu a zřejmě byl i součástí jedné z tehdejších bran.
Dnes jde o třípodlažní budovu, dole se zachovalými klenbami, dvě podlaží mají dochované malované trámové stropy. Po straně domu je zahrada s bývalou konírnou a v terase kaple. Ta vystupuje z vikářské zahrady, přímo do hlavní třídy. Má zcela nezvyklou podobu, jedná se o otevřenou kapli s několika vnitřními vchody do dnes nebytových prostor. Původně byl dům propojen s druhým vikářským domem (dnes pension), který stojí na rohu Wurmovy ulice, již zmíněnou zahradou.
K tomuto domu jsou první písemné zmínky z roku 1522 a vážou se k převodu královského majetku na město. V roce 1671 je prodán církvi a stává se domkem vikářským. Církevní přestavby zasáhly do barokní podoby sídla, kdy hlavně v 19. století došlo k značné stavební úpravě. V tzv. Vikárce bydlel i P. Ignát Wurm (1825-1911) - od r. Tento bývalý dvojdům s kaplí je státem chráněnou památkou. V jeho prostorách probíhá od r. Ivo Rozehnal, 10.6. Areál bývalých lázní je situován na samotě SV od jádra obce Roztěž. Na J straně areálu stojí budova bývalých lázní (hostinec), na S straně kaple P. Marie Pomocné s terasou a přístupem k prameni (J od kaple), na V straně bývalá hájovna. Kamenná kašna je umístěna při můstku mezi areálem kaple a areálem bývalé lázeňské budovy.
Předmětem ochrany je kaple P. Marie Pomocné (st.p.33), terasa a krytý přístup k prameni, socha klečícího anděla (na p.p.267/1), bývalá lázeňská budova čp. 18 (st.p.30), bývalá hájovna čp. 19 (na st.p.32), kamenná kašna (na p.p.268/1), můstek I., II., III. Součástí našeho města je řada drobných památek, které jsou z povahy svého umístění skryté, téměř zapomenuté a veřejnosti nepřístupné. Dobře utajenou barokní stavbou je také tzv. Heymannova kaple, která se nachází ve dvoře domu č. p. 44 v Havířské ulici. I mnozí duchcovští rodáci tuto kapličku neznají, nebo dosud neměli možnost ji navštívit. Stavebníkem této drobné, avšak velmi malebné stavby, byl kněz Jan Kryštof Heymann, významná postava barokního Duchcova a zpovědník Jana Bedřicha z Valdštejna. Malou soukromou kapli Heymann nechal vystavět pro své potřeby patrně na sklonku 17. st. přímo v zahradě svého domu. Kaple byla v nedávné době nákladem města Duchcova obnovena, včetně výpravně dekorativně pojednané fasády. Muzeum města Duchcova Vás zve na komentovanou prohlídku kaple, při které se seznámíte s její historií, památkovou hodnotou i okolnostmi rekonstrukce její fasády. Zájemci o prohlídku se setkají dne 14. 5. v 16:00 v Havířské ulici u domu č. p.
Moderní interpretace baroka: dům s kaplí v Kamenné Lhotě
Zajímavá a do detailu promyšlená novostavba vyrostla přímo v barokní zahradě v Kamenné Lhotě v jižních Čechách. Zahrada původně náležela sousednímu zámku. Právě zde zkomponoval Oskar Nedbal slavnou operetu Polská krev. Architekt Jan Žaloudek vysvětluje, že filozofii domu vystihují tři slova: inspirace, rekreace, kontemplace. Společně se svojí ženou - kunsthistoričkou a spisovatelkou Jolantou Trojak dlouho toužili po místě, kde se člověk může otevřít krajině nebo se ponořit do sebe a zregenerovat tak svoje tělesné a duševní síly. „Je to místo, které nevybízí pouze k odpočinku, ale je také zdrojem inspirace a kreativity,“ uvedl Jan Žaloudek.
Formálně inspirací pro návrh nevšedního jihočeského bydlení byla kaple jakožto sakrální stavba, která ve vesnici Kamenná Lhota chybí. Do výsledné podoby se promítl i fakt, že samotný stavební pozemek je kulturní památkou. Návrh respektuje tradiční podélnou formu domu se sedlovou střechou a zapadá do podoby místních hospodářských objektů. Když je potřeba, prosklené plochy zmizí za stínícími panely. Hlavním výrazovým prostředkem stavby je perforované zdivo s otvory pro prostup světla a vzduchu, které lze nalézt v okolních historických objektech, uvedl architekt. Nosnou konstrukci tvoří keramické zateplené zdivo v kombinaci s železobetonovými prvky. „Bílá štuková omítka fasády zase svým odstínem a strukturou navazuje na okolní stavby. Střešní krytinu tvoří pálené keramické tašky. Dřevěné stínící panely jsou z nabílené české jedle a smrku,“ popsal.
Život v domě bezprostředně navazuje na pohyb denního světla. Zaklenutá nikav severním štítupřináší světlo do ložnice, koupelny a technického zázemí a svým tvarem odkazuje na zakřivené linie blízkého barokního zámku. Z ložnice a hlavního společenského prostoru, ze kterých se otevírá panoramatický výhled do ovocné zahrady, lze pozorovat Slunce, Měsíc i další planety a hvězdy. Západní fasáda s nikou hlavního vstupu je uzavřena pohledům od vesnice. Jižní fasáda s perforovaným štítovým zdivem a kruhovým oknem propojuje s dvorem a ruinou stodoly. Díky velkorysým prostupným otvorům interiér domu plynule přechází do exteriéru dřevěných teras, bujné vegetace a chladivých historických zdí.
Promyšlená je tu i práce se světlem. „Prostup denního světla do interiéru je možné v průběhu dne regulovat pomocí bílých stínících panelů,“ uvedl Jan Žaloudek. Lze tak během krátké doby dosáhnout až magicky intimní atmosféry, kdy si stále částečně prostupující světlo hraje se stíny. Tak trochu jako v kapli či kostele. Také pro interiér byly inspirací sakrální stavby. „Parafrází chrámové architektury je například dvoumetrové kruhové okno prorážející jižní štít domu,“ uvedl architekt. Dřevěná kuchyně s ostrůvkem z indické žuly shivakashi evokuje oltářní menzu. V domě je také jídelna s dubovým stolem a židlemi, na nějž ze zdi shlíží řezba Madonny z počátku 19. století. „Naproti je umístěna relaxační část s dlouhou pohovkou nabízející výhledy jak do krajiny, tak do dvora. Pohovku rámuje tapisérie z nebarvené ovčí vlny,“ popsal.
Interiér a kunstní díla
Za vnějším tradičním tvarem domu se skrývá originální interiér. V kontrastu k bílému vnějšku, je dům uvnitř teplý a oblý. Dům jako takový má dvě podlaží. Ve spodní části domu se vedle hlavní místnosti nachází i koupelna, toaleta, technická místnost a jedna z ložnic. Horní patro je koncipované jako samostatný apartmán s ložnicí, koupelnou a ateliérem. Interiér plný zajímavého a hodnotného umění. Rodina žijící v domě je velkým příznivcem umění, a tak se nelze divit tomu, že řada zajímavých děl z období od české moderny až po současnost je vkusně a stylově rozmístěna po celém domě.
Ve vstupní chodbě návštěvníky uvítá dřevěná ceremoniální maska z afrického Gabonu. V hlavní místnosti se kromě jiného vyjímá africká stolička vyřezaná z jednoho kusu dřeva a autorská keramika Martina Hanuše. Ložnici zdobí japonské panneau z 19. století spolu s velkoformátovým obrazem Antonie Stanové a sochařské objekty Michala Janigy. V patře se na travertinových podstavcích vyjímají kamenné sochy Vandy Hvízdalové. Ložnici a podkroví osvětlují sochařské lampy Akari designéra Isama Noguchi. Nedílnou součástí domu je i rozsáhlá sbírka knih o umění. A to vše se nachází na zastavěné ploše 180 metrů čtverečních.
Heymannova kaple v Duchcově a její skrytá zahradní kapsa představují klíčový příklad propojení sakrálního a obytného prostoru v městském prostředí. Prohlídky kaple a její historie jsou součástí místní kulturní nabídky a památkové péče.