Fyzická stavba člověka či zvířete. Hebrejské slovo gewi·jahʹ znamená tělo - živé (1Mo 47:18) i mrtvé. Hebrejské slovo neve·lahʹ pochází z kořenného slovesa na·velʹ („usychat“; Ža 1:3) a je překládáno jako ‚mrtvé tělo‘ či ‚mrtvola‘. Hebrejské slovo pro maso, ba·sarʹ, může znamenat celé tělo. (Srovnej Ža 16:9.) Obvyklé řecké slovo pro „tělo“ je soʹma (Mt 5:29), ale ve Skutcích 19:12 je jako „tělo“ přeloženo řecké slovo chros, které doslova znamená „kůže“. Řecké slovo ptoʹma, které pochází z kořenného slovesa piʹpto (padnout), se vztahuje na padlé tělo neboli ‚mrtvolu‘. (Mt 14:12)
Hebrejské slovo ba·sarʹ a řecké slovo sarx se vztahují především na měkké části fyzického těla, ať těla lidského, zvířecího, ptačího nebo rybího; konkrétněji se vztahuje na části tvořené především svaly a tukem. Bible poukazuje na to, že maso různých druhů živých tvorů je různé. (1Ko 15:39) To zjistili i vědci - povšimli si, že chemické složení a buněčná struktura masa lidského, zvířecího, ptačího a rybího se velmi liší. Různé druhy fyzických těl jsou tvořeny různými druhy masa a oživeny životní silou. Všechna těla i jejich život existují zásluhou Jehovy Boha, Stvořitele. V Bibli je popisován jako „Jehova, Bůh duchů [včetně životní síly] všech druhů těla“. (4Mo 27:16; srovnej 1Mo 6:17.)
Bůh říká, že duše (život) tělesného tvora je v jeho krvi. (3Mo 17:11-14) Původně bylo člověku dáno za potravu rostlinstvo a plody, nikoli maso. Jedení lidského masa Bible zmiňuje v souvislosti s prokletím od Boha. Izraelité tím byli znechuceni, protože člověka to přirozeně odpuzuje. (5Mo 28:53-57; 2Kr 6:28-30) Izraelité nesměli jíst ani zvíře roztrhané divokou šelmou, ani takové, které pošlo samo. To by bylo odporné, a maso by navíc nebylo řádně vykrváceno. (5Mo 12:23-25; 3Mo 7:27) Vedoucí sbor raného křesťanského sboru tento zákaz formuloval znovu; zakázal jíst zardoušená nebo nevykrvácená zvířata. (Sk 15:19-29)
Když křesťané jedli maso, bylo to v pořádku, ale apoštol Pavel poukázal na to, že maso není pro člověka absolutně nezbytnou potravou. Řekl totiž, že pokud by to, že jí maso, bylo pro druhé křesťany kamenem klopýtání, „již nikdy nebude jíst žádné maso“. Masité tělo dané člověku mělo být považováno za nedotknutelné. Člověk neměl úmyslně trápit nebo týrat ani tělo své, ani tělo někoho jiného.
Spřízněnost. Výraz „tělo“ vyjadřuje spřízněnost. Eva byla pro Adama tím nejspřízněnějším tvorem, protože byla, jak řekl, ‚kost z jeho kostí a tělo z jeho těla‘. (1Mo 2:23; viz také 1Mo 29:14; 37:27; 2Sa 5:1.) O blízkém vztahu muže a jeho manželky Bůh učinil důrazné prohlášení: „Stanou se jedním tělem.“ (1Mo 2:24; Mt 19:5, 6) Pavel nazývá Ježíše tím, „jenž podle těla pocházel z Davidova semene“.
Člověk, lidstvo, tělesné stvoření. Maso tvoří viditelné, hmatatelné části těla, a proto je hebrejské slovo ba·sarʹ (doslova „maso“) používáno v obecném smyslu na celé tělo. (3Mo 17:14; 1Kr 21:27; 2Kr 4:34) Řecké slovo sarx (maso) je použito také na osobu, jednotlivce - člověka z masa. (Ří 7:18; Kol 2:1, 5) Všechno lidstvo, zvlášť z hlediska Boha, Ducha, je označeno za „tělo“ (doslova „maso“) (1Mo 6:12; Iz 66:16; Lk 3:6), a někdy je tímto výrazem myšleno i všechno živočišné stvoření. (1Mo 7:16, 21) Bible často staví do protikladu tělo a Boha, Ducha, a tím zdůrazňuje hlavně relativní bezvýznamnost člověka. (1Mo 6:3; 2Pa 32:8; Ža 56:4) Nicméně Jehova ve svém vyvýšeném postavení tuto bezvýznamnost uznává a bere v úvahu.
Jedná s člověkem s mimořádnou milující laskavostí a milosrdnou trpělivostí. Slovo „maso“ se může vztahovat také na určitou část těla, zvlášť na mužský pohlavní orgán.
Duchovní těla. Kromě fyzických těl, která jsou viditelná a hmatatelná, jsou také těla duchovní, neviditelná lidským očím a zcela nevnímatelná lidskými smysly. Apoštol Pavel prohlásil, že „jestliže je hmotné tělo, je také duchovní“. (1Ko 15:44) To dosvědčil apoštol Petr, když řekl osobám lidské, tělesné přirozenosti, které byly povolány, aby byly spoludědici s Kristem, že se mají stát podílníky na „božské přirozenosti“, totiž na duchovním životě v neviditelných nebesích. (2Pe 1:4) To vyžaduje změnu organismu, protože „tělo a krev nemohou zdědit Boží království, ani porušenost nezdědí neporušenost“. (1Ko 15:50-54)
Těla duchovních bytostí (Boha, Krista a andělů) jsou slavná. „Boha nikdy nikdo nespatřil.“ (1Ja 4:12) Člověk nemůže vidět Boha a žít. (2Mo 33:20) Když apoštol Pavel jen zahlédl zjevení Ježíše Krista po Ježíšově vzkříšení, padl na zem a byl oslepen jasem. K tomu, aby znovu získal zrak, bylo potřeba zázraku. (Sk 9:3-5, 17, 18; 26:13, 14)
Podobně i andělé jsou mnohem mocnější než lidé. (2Pe 2:11) Jsou nádherní, zářiví, a takto se objevili i ve fyzických zjeveních. (Mt 28:2-4; Lk 2:9) Zrak těchto duchovních Božích synů je natolik silný, že mohou vidět a snést záři Všemohoucího Boha. My svýma fyzickými očima nemůžeme Boha vidět, a tak Bůh používá jisté antropomorfní výrazy, aby nám pomohl pochopit a ocenit některé skutečnosti, které se ho týkají.
Bible o něm mluví, jako by měl oči (Ža 34:15; Heb 4:13), paže (Job 40:9; Jan 12:38), nohy (Ža 18:9; Ze 14:4), srdce (1Mo 8:21; Př 27:11), ruce (2Mo 3:20; Ří 10:21), prsty (2Mo 31:18; Lk 11:20), nos, chřípí (Ez 8:17; 2Mo 15:8) či uši (1Sa 8:21; Ža 10:17). Nelze předpokládat, že Bůh tyto orgány, jak je známe, doslova má.
Apoštol Jan, který měl naději na nebeský život, svým spoludědicům nebeského života řekl: „Milovaní, nyní jsme Božími dětmi, ale až dosud nebylo učiněno zjevným, čím budeme. My víme, jakmile bude učiněn zjevným, že budeme jako on, protože ho uvidíme, právě takového, jaký je.“ (1Ja 3:2)
Jejich tělo bude stejné jako ‚slavné tělo‘ Ježíše Krista (Fil 3:21), který je „obrazem neviditelného Boha“, „odleskem jeho slávy a přesným znázorněním samotné jeho bytosti“. (Kol 1:15; Heb 1:3)
Dostanou tedy těla, která jsou neporušitelná, protože pomazaní křesťané mají nesmrtelnost, a tak se odlišují od těch, kdo jsou smrtelní - od andělů obecně i od lidí.
Kristovo tělo z masa. Ježíš, který byl „Slovo“ Boží a byl „z nebe“, odložil svou duchovní přirozenost a ‚stal se tělem‘. (Jan 1:1; 1Ko 15:47; Fil 2:5-8; Jan 1:14; 1Ti 3:16) Když se Ježíš narodil jako člověk, nebyl žádným duchem, který na sebe pouze vzal podobu tělesného člověka, jak to v minulosti udělali andělé. (1Mo 18:1-3; 19:1; Joz 5:13-15)
To dosvědčuje apoštol Jan, který říká, že antikrist je ten, kdo popírá, že Ježíš Kristus přišel „v těle“. (1Ja 4:2, 3) Kvůli tomu, aby poskytlo výkupné za lidstvo a tak pomohlo těm, kdo budou jeho druhové v nebeském povolání, se Slovo stalo tělem, narodilo se jako člověk. Nebylo to žádné vtělení. Bible nám říká: „Protože jsou tedy ‚malé děti‘ podílníky na krvi a těle, on se také podobně podílel na týchž věcech.“ (Heb 2:14-16)
O jeho pobytu na zemi se mluvilo jako o ‚dnech jeho těla‘. (Heb 5:7) „Chléb, který dám, je mé tělo ve prospěch života světa,“ řekl Ježíš. Dále řekl, že ti, kdo doufají, že zůstanou ve spojení s ním, musí ‚jíst jeho tělo a pít jeho krev‘.
Někteří lidé nepochopili, že jeho slova mají duchovní, symbolický význam. Domnívali se, že mluví o kanibalismu, a byli tím otřeseni. K tomu, aby Ježíš mohl být ‚posledním Adamem‘ a ‚odpovídajícím výkupným za všechny [lidi]‘, muselo jeho masité tělo být skutečné lidské tělo - nemohlo jít pouze o vtělení. (1Ti 2:5, 6; Mt 20:28)
Muselo být dokonalé, protože mělo být obětováno, aby bylo předloženo Jehovovi Bohu jako výkupní cena. (1Pe 1:18, 19; Heb 9:14) Žádný nedokonalý člověk by potřebnou cenu nemohl poskytnout. Během své pozemské služby Ježíš sice věděl, že bude usmrcen jako výkupní oběť, ale přesto jeho tělo ‚přebývalo v naději‘. (Sk 2:26, 31)
Když křesťané jedli maso, bylo to v pořádku, ale apoštol Pavel poukázal na to, že maso není pro člověka absolutně nezbytnou potravou.
Ježíš Nazaretský 1 1977 CZ dabing Tom HomeCinema
Ostatně jeho oběť byla vyvolená jako výkupné pro lidi a jeho tělo bylo zaplaceno. (1Pe 1:18, 19; Heb 9:14)
Ježíšovo tělo mohlo být zhmotněno v různých masitých tělech podle potřeby, aby učedníkům poskytl viditelný, hmatatelný doklad o svém vzkříšení. (Jan 20:13-17, 25-27; 21:1, 4)
Apoštol Pavel vnímá tělo jako dar, o který je třeba pečovat s úctou, stejně jako Kristus pečuje o svou církev. Přesto se dnes setkáváme s hlubokou neúctou k tělu - ať už v podobě přehnaného hodnocení vzhledu, nebo jeho odmítání.„Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev.“ (Ef 5,29)
Nejprve ke kontextu: Apoštol psal úplně o něčem jiném než o vztahu člověka ke svému tělu. Psal mužům, bratřím v Kristu, kteří patrně měli problémy s prokazováním lásky a úcty vůči svým manželkám. A když to chtěl chlapům vysvětlit, vytasil zajímavý argument: „Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo…“
Vždyť každému člověku nesmírně záleží na vlastním těle, soucítí s ním, chrání je, dává mu, co je třeba. Anebo snad to někdo z vás má se svým tělem jinak? Pak už jen apoštol přidal známé slovo z 1. Mojžíšovy (2,25) o tom, že muž se v pravou chvíli odloučí od rodičů, přilne či přilepí se ke své ženě a stanou se jediným tělem.
Proto péče o manželku má být stejně samozřejmá jako péče o mé vlastní ruce, nohy, břicho, krk nebo záda.„Své tělo nemá v nenávisti nikdo…“ Bezděky nám tím apoštol prozradil něco o sobě, o vztahu k sobě: zdá se, že on své tělo měl opravdu rád.
Tento postoj pro něj byla danost, hodnota, o které vůbec nebylo třeba diskutovat, natož zdůvodňovat či obhajovat. Pozitivní vztah k vlastnímu tělu je dobrá věc. A navíc je to příhodný stavební kámen pro budování pevného manželství.
Našli bychom i jiné pasáže. Opakovaně Pavel napsal, že není dobré řídit se a rozhodovat „podle těla“, že daleko lepší je žít „podle ducha“ (např. Ří 8,13). Takové citáty by nás však zavanuly jiným směrem a k jiným tématům, než je můj vztah k sobě a k vlastnímu tělu.
Písmáci též znají ještě jiné Pavlovo slovo: „Ranami nutím své tělo ke kázni…“ (1Kor 9,27). Tato pasáž však dokazuje, že apoštol měl ke svému tělu pozitivní vztah.
Křesťan by si měl vážit těla, které mu Bůh dal, a měl by milovat sám sebe do té míry, aby se o své tělo řádně staral a mohl ho předkládat Bohu v přijatelné, posvátné službě. (Ří 12:1)
To znamená být rozumný, tedy poskytovat tělu potravu a jiné nezbytné věci a také udržovat ho v čistotě. Jiné typy péče jsou však ještě důležitější. K tomu patří duchovně smýšlet, hledat Boží Království a Boží spravedlnost a jednat z mravního hlediska přímě.
Ten, kdo je pomazaným členem křesťanského sboru, Kristova těla, a dopouští se smilstva, odnímá Kristův úd a činí jej údem nevěstky. Každý takový křesťan, který se dopouští smilstva, se mravně poskvrňuje a také „hřeší proti svému vlastnímu [masitému] tělu“.
Uvádí se v nebezpečí, že bude odstraněn z…