1. sv. Roku 1983 Nouwen poprvé zahlédl reprodukci slavného Rembrandtova obrazu, na němž otec objímá marnotratného syna. Výjev ho naprosto uchvátil... Záhy se mu naskytla příležitost odjet do Petrohradu a strávit pár dní v tichu před originálem. Jednotlivé postavy na obraze k němu promlouvaly tak mocně, že o nich musel rozjímat po mnoho dalších let. Postupně se našel v obou synech, přičemž ale zjistil, že „ztracenější“ je ten starší, ačkoli se nikdy nevzdálil z otcova domu.
Henri J. M. Nouwen (1932-1996), katolický kněz, původem z Nizozemska, téměř dvacet let přednášel na několika amerických univerzitách včetně Harvardu. Tam se setkal s Jeanem Vanierem, zakladatelem Archy. Poté, co ji několikrát navštívil, nakonec opustil akademické prostředí a od roku 1986 žil takřka neustále s mentálně postiženými v komunitě Daybreak v Torontu.
Milujte se! Je to jeden z nejznámějších příběhů z Bible pokud ne z literatury jako takové. Ježíšovo podobenství o ztraceném nebo marnotratném synovi, který z rozmaru promrhá majetek svého otce... a se staženým ocasem se vrací, aby zjistil, že ho otec, který celou dobu trpěl, stále rád vidí. Tento příběh také inspiroval mnoho uměleckých a kulturních děl v průběhu staletí a to od známých barokních maleb po Legendu o vášni.
Ale i když jsme s příběhem dobře obeznámeni, zdá se mi, že nám uniká celá řada zajímavých prvků, které ale Ježíšovo původní publikum chápalo. Je možné, že navzdory všem těm příležitostem, když jsme ho slyšeli, je v tomto příběhu stále mnoho věcí, které na podobenství tohoto ztraceného syna nechápeme?
Kulturní a literární kontext podobenství
Popis tohoto příběhu u Lukáše 15:11-32 nám dává mnohem méně příběhu než si představujeme, zvláště díky tomu jak ho Ježíš vypráví. Vše, co je nám řečeno způsobem uvedení do děje je jen „Byl jednou jeden muž, který měl dva syny. Mladší řekl svému otci: 'Otče, dej mi můj podíl na majetku.' A tak otec mezi ně rozdělil majetek“ (L 15,11-12). V současnosti to může vypadat jako extrémně hrubé či inovativní objížďka daně z dědictví. Ale v kulturním kontextu (dob starého Izraele) to bylo zcela neobvyklé a bezprecedentní.
Opět platí, že nám v moderním kontextu uniká nesmírná ohavnost synova požadavku. Jelikož taková transakce by se udála pouze v případě, kdy by otec umíral a už by více nemohl zastávat post hlavy rodiny či rodinného obchodu, syn otci říká: „Kéž bys byl mrtvý.“ Toto bylo znovu a znovu potvrzeno těmi, kteří poprvé slyšeli tento příběh v kontextu Středního východu.
Další fascinující kulturní náhled od Kennetha Baileyho odhaluje, že pád marnotratného syna z parketového lva na skutečného chovatele zvířat nebyl nikdy zamýšlený výsledek. Občané vzdálené země, ke kterým se syn připojí, se ho ve skutečnosti chtějí svou nabídkou chovu prasat zbavit. Bailey píše: „Text nám graficky říká, že se 'nalepil' na občana této země. Tento chlapík je mezi místními známý tím, že přišel s penězi a tak se očekává, že mu zůstala nějaká sebeúcta. Slušný způsob jakým se občané Středního východu zbaví nežádoucích osob je přidělit jim úlohu o kterou ví, že ji odmítnou ... Nicméně hrdost marnotratného syna ještě není zcela zlomená a tak k údivu posluchače, pokus tohoto občana zbavit se ho, selhává. Syn přijímá práci chovatele prasat.“
Při svém vlastním pokusu získat kontrolu nad situací, která se vymkla kontrole, si sám marnotratný syn namlouvá, že stále může tvrdou prací vyhrát cestu z tohoto samotného dna. Nakonec si syn uvědomí, že ho čeká vyhladovění k smrti a je to právě toto uvědomění si a ne nějaká kajícnost či lítost, co ho žene k tomu, aby opustil farmu a odcestoval zpět do vesničky svého otce.
Správný pohled na syna a otce
Víme to díky rozdílu mezi tím, co se chystá říct (L 18-19), a co ve skutečnosti řekne, když je konfrontován soucitem a milostí svého otce (L 21). Odmítá nabídku práce služebníka, protože si najednou uvědomuje, že milost jeho otce pokrývá jakoukoli snahu propracovat si svou cestu zpět k rodině. V této kultuře bylo pro staršího muže velmi neobvyklé a ponižující, aby utíkal. Jak píše Aristoteles: „Velcí muži na veřejnosti neutíkají.“
Přesto tento otec běží - a nejen proto, že je „pohnut soucitem“. V této kultuře židovský syn, který přišel o dědictví mezi nežidy, mohl být předmětem ceremonie návratu do vesnice zvané kezazah, během níž by vesničané před jeho nohama rozbili velký hrnec a křičeli na něj, že je od nynějška vyhnán ze svého lidu. A tedy, když otec utíká, tak alespoň z části tak koná proto, aby se k němu dostal dříve, než zbytek vesnice.
Doslova běží, aby ho zachránil. Místo toho, aby ho podrobil obrovské hanbě kezazah, objímá ho a ukazuje vesnici, že jeho synovi bylo odpuštěno a pak rychle přistupuje k jeho obnově prostřednictvím obětování krmného telete - další moment, který by způsobil zatočení hlav Ježíšovu obecenstvu.
Nevíme ani čas, kdy by se „druhý“ synek objevil, ani co následovalo s ním v dalších částech příběhu. Kulturní studie však poskytují nádherný pohled do hloubky Písma a mohou nás inspirovat k hlubšímu ponoření do textu při každé příležitosti.
Interpretační pohled a další rozměry
Další pohled od Kennetha Baileyho ukazuje, že pád marnotratného syna nebyl konečným cílem - obyvatelé země, do nichž se syn dostal, ho chtějí „zbavit“ pomocí zvláštního rituálu, ale nakonec se ukáže, že milost otce zasahuje dál, než by kdokoliv očekával. To pak vede k prožitku, že milost a odpuštění se stávají klíčem k obnově rodiny - a že láska otce přesahuje i práva společnosti.
V interpretaci dalších autorů - Timothy Keller, Anselm Grün či Henri J. M. Nouwen - bývá mladší bratr považován za Ježíše, zatímco otec představuje Boha Otce; autor zde však nabízí rozdílný pohled, že otcovská láska a odpuštění mohou mít širší význam než jen alegorii na Ježíše. Pojďme tedy vidět podobenství jako komplexní obraz lidského hnutí k odpuštění a milosrdenství, který oslovuje každého z nás v různých situacích života.
Ve výsledku nám podobenství o marnotratném synu ukazuje dva extrémy: mladšího syna, který pochybí a vrací se, a staršího syna se zákonickým srdcem, který se právě tomu milosrdenství brání. Otázky zůstávají: Přijmeme-li milosrdenství, vyhasne-li náš soud nad ostatními? A dokážeme-li uvěřit v Boží odpuštění i pro ty, kteří zradili důvěru rodiny a společenství?
V kontextu Lukášova podobenství se tedy odhalují hlubší významy: Boží objetí je otevřené, milost překonává lidská pravidla a rodinou jednotu obnovuje ztracený syn, který se rozhodne přijmout odpovědnost a milost Otce.
Text vyzdvihuje, že skutečná změna nemusí být jen kajícnost či litost, ale uvědomění si, že otcovská láska nadále překračuje hranice lidského hříchu a že milost Boží je cestou, jak se znovu stát celými a začít znovu.
Podobenství tedy zůstává živé i v dnešní době, kdy se lidská mysl často soustředí na spravedlnost a zákon. Je to příběh o tom, jak Bůh miluje bezpodmínečně a jak hluboká je lidská proměna, když člověk přijme odpuštění a začne žít v radostné svobodě rodiny.
Vysvětlení marnotratného syna: Šokující pravda v Lukášovi 15
Desítky let po Ježíšově vyprávění zůstává otázka: co vše nám říká samotný Otec v podobenství? Odpověď zní: Jeho láska nemá hranice a proměňuje i ty nejtvrdší srdce na cestu domů.
tags: #bible #navrat #ztraceneho #syna