, , , <ř>, <ſ>, , <ſſ>, <ſs>, , , <ť>, , , <ú>, , , , <ž>. Alografy <ſſ>, <ſs>, označovaly š, litera reprezentovala u v iniciální slovní pozici, spřežka sloužila k záznamu í. Jak je z přehledu zřejmé, Optát stanovil pro dlouhé ú ve všech slovních pozicích bez ohledu na etymologii grafém <ú>. V souladu s dobovým územ navrhoval grafickou podobu diftongu ou pomocí záznamu . Jak už bylo řečeno, bratrský pravopis byl svou povahou kompromisní - obsahoval jak prvky pravopisu diakritického, např. označování vokalické kvantity pomocí čárky, n. měkkosti pomocí háčku, tak také prvky pravopisu spřežkového, např. š se označovalo jako <ſſ> n. na konci slova jako <ſs>. Nahradil diakritickou tečku háčkem. V komentářích Optát připouští spřežkovou anebo hybridní spřežkově‑diakritickou podobu některých majuskulních alografů: Č = , Ř = , Ž = .
Ve 2. pol. 16. stol. byl tento systém podroben revizi J. Blahoslava, formulované v jeho rukopisné mluvnici Grammatica česká. Blahoslav zejména doplnil některé další alografy: (a) <ů> pro záznam dlouhého ú vzniklého monoftongizací z diftongu uo; (b) pro dlouhé í; (c) grafém pro označení fonému g; (d) znak pro tvrdé [ł] tzv. l zavřené n. s obloučkem n. s virgulkou. Blahoslav také navrhl zjednodušit spřežkovou grafiku na prosté a vyžadoval důsledně diakritickou podobu u majuskulních grafů <Č> a <Ř>. Z Blahoslavových návrhů se neprosadil alograf ; k označení /í/ bez ohledu na etymologii se nakonec ustálilo prosté .
Za další vlastnosti b.p. lze stanovit: distribuce - se řídila pravidly jako v nové č., avšak , , byly ostré sykavky; j bylo zaznamenáváno jako či ; dvojí -<ł> respektovalo původní l-ł; graf značil u‑ v iniciální pozici; v některých případech označovalo foném /w/. Distribuce iniciálního j v prézentních formách býti byla kolísající, násloví js‑ u býti vs. s‑ u auxiliařů. i ilustrují užití tvarů s významovou náplní.
Některé rozdíly v pravopisném úzu českých tisků 16. stol. lze chápat jako projevy odlišné konfesijní příslušnosti tiskárny. Mezi bratrské jevy patří jednoduché pro dlouhé í, odlišení <ł>- a zachování ie či , který se proměnil ve <í>. Bratrské tisky se koncem 16. stol. rozšířily do tiskařského úzu bez ohledu na konfesijní zaměření a sloužily jako vzor jazykové správnosti. V 17. a 18. století však došlo k rozvolnění pravidel a ústupu některých grafémů; někteří autoři proto mluví o tzv. tiskařském pravopisu. Právopros tiskařský byl výrazně variabilnější než novočeský systém a zahrnoval i alternativní zápisy pro některé fonémy, absence majuskul s diakritikou a měnící se kvantitu.
Právě do doby bratrských tisků patří rozestup mezi písařským a tiskařským územím: ad 1) písařský úzus - značně kolísavý; ad 2) tiskařský úzus - částečně či více se klonící k bratrské tradici. Oba úzy vykazují variabilitu podle funkce textu, adresáta, sazebného zázemí a oficiálnosti. Ad (1) Čejka rozlišuje rukopisné texty „pro foro interno“ a „pro foro externo“. Ad (2) Tiskařský úzus v textech vysokého stylu dodržuje bratrskou tradici, zatímco nízký styl mnohdy oslabuje dodržování pravidel.
Přehled některých grafémů bratrského (tiskařského) pravopisu 17. a 18. stol. ukazuje, že dílčí alografy byly výsledkem různých typografických variant a správní pravidla byla v tiskařském úzu často poziční. Psaní velkých písmen navazovalo na tradice pozdně středověké; ukotvilo se označování hranic syntaktických celků, nomina sacra a zvýrazněné substantiva. V Kralické bibli lze sledovat vliv latiny, který ovlivnil i syntaxi a větnou stavbu, a přihlédnutí k řeckému originálu.
Právě Kralická bible (1613) se stala jednou z nejvýznamnějších jazykových a literárních památek; její překladatelé byli humanisticky vzdělaní kazatelé Jednoty bratrské a text vycházel z arše jazykových tradic husitské i humanistické Češtiny. Po Blahoslavově smrti dílo dokončil Ondřej Štefan a jeho skupina duchovních, která měla vytvořit obsáhlý komentář a nahradit zahraniční biblické pomůcky. Bible kralická byla vydána v několika svazcích a edicích; jednosvazkové verze vznikaly později, ačkoliv vrcholní tiskaři zůstávali věrní bratrskému stylu.
Grafická podoba Šestidílky a funkce překladu odrážejí historické potřeby: centrální text v horní části a aparát s poznámkami a variantami, poznámky a concordance, indexy veršů a hřbetní shrnutí. Vydání z roku 1613 se stalo základem pozdějších exulantských edic a symbolem české národní identity. Bible kralická inspirovala i další projekty včetně Bible svatováclavské a edice pro jazykovou reformu v národním obrození.
V době rekatolizace se bratrská tištěná kultura stala cílem katolických misionářů; brachiální bibličtina přežila díky exilu a tajnému tisku, ačkoli mnoho exemplářů bylo zničeno. Památník Bible kralické a archeologické průzkumy odhalily původní typografické materiály a potvrdily význam kralické tiskárny pro moravskou i českou literární kulturu. Dnes Bible kralická patří k nejdochovanějším bratrským titulům a její jazyková stránka je ceněna jako vzor pro spisovnost a historickou češtinu.
Právě od konce 19. století je text Bible kralické předmětem vědeckého zájmu; authory jako Jaroslav Konopáska a edice faksimile Blahoslavova překladu Nového zákona z roku 1568 svědčí o trvalém vlivu. Památník Bible kralické připomíná historickou a kulturní hodnotu tohoto díla a jeho spojení s exulanty, školami a církevními institucemi. Bible kralická tak není jen překladatelským úspěchem, ale i významnou kapitolu v vývoji českého jazyka, písemnictví a národní identity.
tags:
#kralicka #bible #bratrsky #pravopis
