Bible (z řeč. τὰ βιβλíα ta biblia - knihy, svitky) je soubor starověkých textů, které křesťanství a zčásti i judaismus považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto se nazývá také Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo. Přezdívá se jí také Kniha knih.
Nejstarší části Starého zákona vznikaly pravděpodobně mezi 9. a 12. stoletím před naším letopočtem, avšak bible jako celek, jak ji známe dnes, je výsledkem dlouhého procesu kanonizace. Výběr i uspořádání jednotlivých knih nebylo kritické, dokud se psaly na samostatné svitky, kdežto ve vázané knize (kodexu) už muselo být přesně určeno. Vznik pevného kánonu židovské bible se obvykle klade do počátku 2. století. Nejstarší doklad kánonu Nového zákona je patrně tzv. Muratoriho fragment, jehož text se klade do počátku 3. století. Oficiální křesťanský kánon snad vyhlásil z podnětu císaře Konstantina I. tzv. nikajský ekumenický koncil.
Struktura a původ Písma
Bible je nejpřekládanější a nejvydávanější kniha; první Gutenbergovo vydání z roku 1452 je první tištěnou knihou na Západě. Kumránský svitek s textem knihy Izajáš pochází z 2. století př. n. l. a řecká majuskulní bible (Vatikánský kodex) a Wulfilova bible v gótštině ilustrují rozmanitost rukopisů. Slovo „bible“ pochází z řeckého biblia, knihy - množné číslo od neutra το βιβλίον, a hebrejské slovo tóra bylo přeloženo do řečtiny jako diathéké a latinsky jako testamentum.
Antické knihy měly podobu svitku a jejich řecké označení pochází ze slova byblos (papyrus). Hebrejské tóra, Proroky a Spisy tvoří dohromady Tanach. Židovští učenci usilovali o jednotný masoretský text Tanachu, který přidává samohlásky. Septuaginta - řecký překlad Starého zákona - byl zásadní pro křesťany, protože z něj vycházely rané překlady Nového zákona. Židovský (palestinský) kánon byl definován v Jabne kolem roku 92, zatímco křesťanský kánon se ustálil až v průběhu 4. století; protestantský kánon vycházel z palestinského, katolický z alexandrijského a byl formálně potvrzen na tridentském koncilu v 16. století jako součást deuterokanonických knih.
Rozdělení a obsah knih
Starý zákon (Stará smlouva) čerpá z pět knih Mojžíšových - Tóry, Proroků a Spisů; v křesťanské tradici se často dělí na pět knih Mojžíšových, knihy prorocké a dějepisné a mudroslovné knihy. Základem je Pentateuch - pět knih Mojžíšových, vyprávějící stvoření, exodus, putování a desatero. Prorocké spisy zahrnují větší a menší proroky; dějepisné knihy mapují historické události od doby vstupu do Země zaslíbené až po babylonský exil. Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecného charakteru, poučné texty a písně.
Nový zákon (Nová smlouva) vznikal během prvních dvou století našeho letopočtu a popisuje život a učení Ježíše z Nazareta a počátky církve. Nejvýznamnější částí jsou evangelia, která vyprávějí o Ježíšově životě, působení, smrti a zmrtvýchvstání; navazují Skutky apoštolů a epištoly (dopisy apoštolů). Příběhy Starého zákona se odehrávají v Mezopotámii, Egyptě, Asýrii a Babylonii; Nový zákon se odehrává v Judsku, Egyptě a po cestách po jižní a východní Evropě.
Jazyky, překlady a kánony
V hebrejské bible má Tanach tři oddíly: Tóra, Prorocy a Spisy. Originální text existoval hebrejsky, s částmi v aramejštině (Daniel, Ezdráš). Židé vytvářeli masoretský text s diakritikou. V době přelomu letopočtu se začala překládat do řečtiny; Septuaginta byla klíčová pro křesťany. Křesťanské tradice uvádějí kánon podle různých křesťanských tradic: palestinský (židovský) kánon, katolický, pravoslavný a protestantský. Deuterokanonické knihy jsou součástí katolického, nikoli židovského či některých protestantských kánonů. V moderní standardní literatuře jsou kapitoly a verše tradičně rozděleny na kapitoly podle Langtona a verše podle Stephanuse. Parafráze a komentáře často existují, ale základní text setrvává v různých verzích.
Historické a jazykové prostředí Bible významně ovlivnilo západní kulturu: její tematika ovlivňovala výtvarné dílo, literaturu a další kulturní formy. Dnes se vydávání Bible soustřeďuje na organizace jako Mezinárodní biblická společnost (IBS) a Wycliffovi překladatelé (WBT), které vydávají Bible ve více než 600 jazycích pro 127 zemí. Existují také parafrázovaná vydání a komentovaná vydání s misijním záměrem.
Česká překladatelská tradice má své kořeny v překladech ze 14. století a vrcholí Bible kralickou (1579-1594, revize 1613), která je významným dílem české a slovanské kultury. Ve 20. století reprezentuje český ekumenický překlad (1961-1979). Překlady z původních jazyků patří mezi klíčové projekty reformací a nástupců: Lutherova německá bible, Kalvínova Ženevská bible, italský Diodati, anglická King James Bible a další. V 21. století přibývají moderní digitální nástroje a srovnávací vydání pro rychlou orientaci v textech.
Bible není obyčejná kniha. Je to „Kniha knih“ - ve skutečnosti malá knihovna, která v sobě skrývá všechen poklad i základ lidské zkušenosti - knihy obsahující historické zprávy i nádherná přirovnání, obrazy o stvoření světa i o jeho konci, žalozpěvy, radostné žalmy i milostné písně, příběhy plné zoufalství i naděje, pochybností, povzbuzení i nového začátku. To, co ji odlišuje od všech ostatních knih, je však skutečnost, že všechna její vyprávění se týkají Božího jednání.
- Název a původ slova Bible, kánon a rozdíly mezi židovským a křesťanským výběrem knih.
- Struktura Starého a Nového zákona a hlavní tematické linie.
- Historie překladů a vliv Bible na kulturu a jazyk.
How and when was the canon of the Bible put together? | GotQuestions.org
Různorodé překlady a jejich význam pro liturgii a teologii ilustrují, jak Bible funguje jako živý text mezi různými tradicemi. V dnešním čase se znovu potvrzuje význam jazykových a teologických studií pro pochopení a používání Písma v různých kulturách.