Staré indiánské přísloví říká: "Nikoho nesuď, pokud jsi nechodil dva týdny v jeho mokasínech!" Tato slova můžeme použít jako výstrahu pro naše setkávání se s nemocnými. Zpravidla "nechodíme v jejich mokasínech", mnohdy jsme je ani nikdy neobuli, a tak si musíme někdy pracně uvědomovat, že nemocný, hlavně vážně nemocný člověk, se dívá téměř na vše z poněkud jiného zorného úhlu, než člověk zdravý.
Neznamená to jednoduché rozdělení, podle kterého musí být zdravý člověk šťastný a nemocný člověk nešťastný. Takový předpoklad je bludný. Ale znamená to, že zdravý se musí snažit situaci nemocného pochopit - což není totéž, jako ve všem s ním souhlasit!
Rozhodně si nemá příliš rychle myslet, že o tom, jak se nemocný cítí a o tom, co má nemocný dělat, ví vše tak dobře, jako nemocný sám, nebo, že to snad ví lépe. Nemocný člověk, je-li založením aktivní bojovník, vidí zpravidla v nemoci nepřítele, kterým, pokud to půjde, se pokusí pohrdat a nebrat ho vážně, nebo se kterým se chce utkat a zvítězit nad ním v čase co možná nejkratším.
Zpravidla odmítá myšlenku, že by také mohl, nebo spíš musel, žít s nemocí v jakémsi "trvalém svazku", a že by se tedy měl naučit s ní vycházet. Naopak povaha lítostivá nebo pasivní bude přijímat nemoc především jako křivdu (případně spravedlivý trest), bude se ptát, za co si nemoc zasloužila, bude mít tendenci se nemoci poddat. V obou popsaných případech jde především o počáteční stádia nemoci.
Tato počáteční stádia nejsou nikdy trvalá; trvá-li nemoc déle, prochází obvykle nemocný různými stádii která jsou charakterizována různým postojem k nemoci. Ne každý člověk vždy uvádí svou závažnou nemoc do vztahu k Bohu, jsou lidé, jejichž životní postoj bychom mohli označit za stoický. Takový člověk se příliš neptá proč trpí a kde se nemoc vzala, spíš se ptá, jak ji má čelit, jak jí co nejlépe přestát. Těmto lidem se ovšem pomáhá snadněji.
Shrnme: pohled konkrétního nemocného na jeho nemoc nás má zajímat a měli bychom se mu snažit porozumět. Sami bychom stav nemocného neměli ani banalizovat, ani dramatizovat.
- Empatie a naslouchání - naslouchat bez soudu a rychlého vyřešení problému.
- Respekt k tempu uzdravování - uznání, že proces hojení je individuální.
- Podpora bez patronizování - nabídnout pomoc, která respektuje důstojnost nemocného.
- Rozpoznání různých postojů - chápat, že nemocný může přistupovat k nemoci různými způsoby, od aktivního boje po pasivní vyčkávání.
- Vyhýbat se zjednodšením - nebyt’ přesvědčen, že zdraví znamená štěstí a nemoc vždy neštěstí.
V praxi to znamená, že pastorace nemocného vyžaduje citlivost a uvážlivost. Zdraví lidé by měli vstupovat do kontaktu s nemocnými s respektem k jejich zkušenostem a s jasným cílem - pomoci nemocnému najít cestu, která odpovídá jeho aktuálnímu stavu a životnímu záměru. To neznamená souhlas s každým rozhodnutím, ale snahu porozumět motivacím a potřebám nemocného v daném okamžiku.
