V 6. století př. n. l. se Novobabylonská říše nacházela na vrcholu rozmachu. Zatímco ve střední Evropě ještě existovaly tzv. Do dějin se zapsal výrazným písmem: Kromě toho, že při četných vojenských výpadech významně rozšířil hranice svého impéria, také během čtyř dekád na trůnu zásadně proměnil město Babylon. Po vzoru svého otce dal panovník postavit či rekonstruovat množství paláců i zikkuratů a zřejmě právě on nechal vybudovat visuté zahrady Semiramidiny, jeden ze starověkých divů světa (viz Babylonský div).
„Král vesmíru“, jak ho titulovali poddaní, stvrdil svou svrchovanou moc v roce 587 př. n. l. Trosky města Babylon, jež se kdysi rozkládalo na obou břik Eufratu, leží nedaleko dnešní irácké Hilly. V době největšího rozmachu ho obývalo asi 150 tisíc lidí, což z něj v polovině 1. tisíciletí př. n. l. činilo nejlidnatější sídlo planety. Obávaný válečník Nebukadnesar nechtěl podcenit bezpečnost, a proto hned na počátku své vlády nařídil okolo Babylonu postavit dodatečné opevnění.
Pohled na město obehnané dvojitou zdí z mohutných kvádrů, z jehož centra se zdvihal stupňovitý zikkurat boha Marduka, nenechával nepřátele na pochybách - s kým mají tu čest - a ve vyslancích podrobených národů vyvolával úžas, přesně jak měli stavitelé v úmyslu. Masivní zeď obepínala starou čtvrť, předměstská sídliště i rozlehlá předpolí a severně od města za ní na dvaadvacetimetrové podezdívce stálo panovníkovo letní sídlo. V jeho blízkosti pak roku 575 př. n. l. Vstup do města ve skutečnosti umožňovalo hned osm podobných bran, tato se však jako jediná dochovala. Vedla skrz ni hlavní ulice zvaná Procesní cesta, jež se každoročně stávala dějištěm řady slavnostních průvodů u příležitosti náboženských obřadů či oslavy nového roku a ústila u Mardukova zikkuratu.
Ruiny dvanáctimetrové brány, jakož i drtivou většinu pozůstatků někdejšího Babylonu objevil na počátku minulého století tým německého archeologa Roberta Koldewaye. Na rozdíl od značně amatérských pokusů o generaci staršího Heinricha Schliemanna, který během vykopávek Tróji zničil značnou část archeologických důkazů, postupoval Koldewey s kolegy mnohem profesionálněji. Opatrnost a důkladnost si přitom mohl dovolit, neboť měl k dispozici finance Německé orientální společnosti a používal relativně moderní techniku.
Koldeweyova práce se jeví ještě úžasnější, když uvážíme, jak málo měl informací. První topografickou mapu Babylonu zakreslil roku 1815 Claudius Rich, britský starožitník a znalec staré Asýrie. Zbylý zdroj vědomostí představovaly až do konce 19. století pouze zápisy antického historika Herodota. „Otec dějepisu“ město sám navštívil v polovině 5. století př. n. l., tedy asi sto let po vládě Nebukadnesara II., a věnoval mu osm kapitol prvního dílu svých Dějin. Babylon si v době jeho návštěvy uchovával přibližně stejnou podobu jako za vlády mocného krále a historik jej označil za největší i nejkrásnější město známého světa.
Údajně ho obklopovaly hradby 86 kilometrů dlouhé a 22 metrů vysoké, zahrnující na sto bronzových bran. Mezi jejich jednotlivými pásy pak prý zůstávalo dost prostoru, aby se tam otočilo koňské šestispřeží. Není divu, že pozdější učenci považovali Herodotovo líčení za značně přehnané. Pro srovnání: Ještě v 19. století měl Londýn se dvěma miliony obyvatel asi poloviční obvod než popisované babylonské hradby. Teprve když Koldewey se svými dělníky odhalil hned tři řady hradeb z pálených i nepálených cihl, ukázalo se, že Herodotos nijak nepřeháněl.
Archeolog nicméně na základě vykopávek poněkud upřesnil rozměry opevnění: Babylon obklopovaly tři hradební pásy, z nichž první dosahoval šířky sedmi metrů, zatímco druhý a třetí měřily 7,8 a 3,3 metru. Prostor mezi vnějšími dvěma ovšem vyplňovala hlína, takže zdánlivě působily jako jeden. Vojtěch Zamarovský vypočítal přibližné množství materiálu, který si vybudování tak kolosálního opevnění vyžádalo: Při odhadované výšce 22 metrů by jen na vnější hradbu padly až čtyři miliardy cihel dnešních rozměrů. Nutno však podotknout, že díky vojenským výpadům měl Nebukadnesar pracovní síly víc než dost.
Postupně si podmanil v podstatě celý úrodný půlměsíc, takže jeho moc sahala od Perského zálivu až k Jeruzalému, a ze všech podrobených území dal přivléct otroky. Dojem z monumentálního pásu zdí táhnoucích se na desítky kilometrů ještě umocňovaly bohaté dekorace. Jednalo se o modré a zlaté glazury s ornamenty a reliéfy zvířat, zejména lvů, gazel a draků, ale také válečníků se zbraněmi. Právě úlomky zmíněných kachlů přitom Koldeweye při prvních obhlídkách lokality velmi zaujaly a po prozkoumání v Berlíně mu napověděly, kde kopat - vybral si jednoduše místo s nejvyšší koncentrací lesku a třpytu.
Od impozantní Ištařiny brány se čtyřmi věžemi vedla směrem k hlavnímu chrámu v centru města neméně velkolepá cesta, určená pro procesí k uctění boha Marduka. Vznikla v místě přirozené rokle, jejíž vyzděné srázy lemovaly ničím nepřerušované hradby, vysoké sedm meterů a opatřené věžemi i cimbuřím. Uprostřed ulici dláždily velké kamenné desky a po okrajích červené dlaždice.
Archeologové už od počátku plánovali přesunout nalezené artefakty do Německa, třebaže jim nepatřily. Například z celkových 120 vlysů zdobených lvy, jež lemovaly Procesní ulici, jich z místa odvezli 118. Keramické úlomky Ištařiny brány badatelé složitě očíslovali, obalili slámou a ukryli je v sudech na uhlí. V Pergamonském muzeu v německé metropoli potom od roku 1928 probíhala náročná rekonstrukce, dodnes považovaná za jednu z nejsložitějších v dějinách archeologie. Ve speciálně navržené peci vypálili dělníci úplně nové cihly, tak aby se podobaly svým historickým protějškům, načež je pokryli dovezenými úlomky, které předtím pečlivě vyčistili a poskládali. Mravenčí práce vyžadovala, aby se fragmenty nejprve vytřídily podle barev a následně podle motivů. Z těch, které k sobě nějak pasovaly, pak archeologové zkoušeli vytvořit obrazec. V Berlíně se ovšem ocitla pouze část původní konstrukce. Různé kusy stavby - zejména sochy lvů, draků a býků - putovaly do muzejních institucí po celém světě a dnes jsou k vidění od Istanbulu přes Toronto až po Paříž. Irácká vláda opakovaně marně žádala Berlín o navrácení brány, jež se tak stala ukázkovým příkladem v debatě o repatriaci artefaktů do oblastí postižených válkou. Německá strana argumentuje, že v zemi původu hrozí hmotnému dědictví značné riziko.
Ve starém Babyloně se měl údajně nacházet i jeden ze sedmi starověkých divů světa, visuté zahrady Semiramidiny. Legendární královna Šammuramat vládlila městu na přelomu 8. a 9. století př. n. l. coby regentka za nezletilého syna. Dle Herodota přitom nechala podél Eufratu zbudovat honosná nábřeží, a právě ta se možná stala základem legendy o úžasných zahradách. Existenci zahrad se však nepodařilo nikdy dokázat.
Třebaže archeolog Robert Koldewey tvrdil, že nalezl jejich základy, nedochovaly se žádné babylonské texty, které by je zmiňovaly. Jedno z možných vysvětlení zní, že legenda ve skutečnosti hovoří o dobře zdokumentovaných zahradách v asyrském Ninive poblíž dnešního Mosulu, jež nechal vybudovat král Sinacherib v 7. století př. n. l.
Co možná nevíte . ▪ Chrámové služby byly financovány z daní, především z povinných desátků. Peníze se však získávaly i z jiných druhů daní. Například při stavbě svatyně nařídil Jehova Mojžíšovi, aby každý zapsaný Izraelita dal půl stříbrného šekelu jako „příspěvek Jehovovi“. Zdá se, že se stalo zvykem, aby každý Žid dával určitou pevnou částku jako roční chrámovou daň. O této dani mluvil Ježíš, když vybídl Petra, aby zaplatil mincí, kterou najde v ústech ryby. Před několika lety byly dvě stříbrné mince, kterými se platila chrámová daň, nalezeny v Jeruzalémě. Jedna z nich byla objevena v odvodňovacím kanálu z prvního století a zjistilo se, že byla ražena v Tyru roku 22 n. l. Na líci tohoto šekelu je vyobrazena hlava Melkarta neboli Baala, hlavního tyrského božstva, a na rubu orel sedící na lodní prímě. Druhá mince byla nalezena v sutinách odvezených z Chrámové hory v Jeruzalémě a je datována do prvního roku židovské vzpoury proti Římu, tedy 66-67 n. l. Je na ní zobrazení kalichu a tří granátových jablek a také nápisy „půl šekelu“ a „svatý Jeruzalém“. Profesor Gabriel Barkaj o této minci řekl, že „vykazuje známky poškození ohněm, pravděpodobně tím, který v roce 70 n. l.“
Historikové připisují Nebukadnecarovi vybudování chrámů, paláců, městských zdí a honosných visutých zahrad. K hlavnímu chrámu v centru Babylónu patřila věžovitá stavba, takzvaný zikkurat, která byla zřejmě vysoká přes 70 metrů. Kniha Babylon-City of Wonders však říká, že „nejslavnějšími [Nebukadnecarovými] projekty byly třída Procesí a Ištařina brána“. Třídu Procesí, která vedla skrz Ištařinu bránu, lemovaly reliéfy kráčejících lvů. O samotné bráně, impozantním vstupu do Babylónu, citovaná kniha říká: „Na temně modrých glazovaných cihlách byly stovky reliéfů kráčejících býků a draků. Na počátku 20. století archeologové odkryli tisíce úlomků z třídy Procesí i Ištařiny brány.“
Ištarina brána: Odhalování záhad úžasného babylonského monumentu Jsme v Pergamon Museum v Berlíně a jedním z nejúžasnějších předmětů, který tu mají, vlastně to není předmět, je to městská brána. Kolem starověkého města Babylonu bylo osm dvojitých bran, které tvořily část městské zdi. Je obrovská. Silný dojem nedělá jen na nás, dělala ho na všechny a byla prohlášena jedním z divů světa. Nabukadnezar podle biblického příběhu nastoupil na trůn a začal přestavbu už tehdy starobylého města Babylonu. Toto město má kořeny už ve 3. tisíciletí před Kristem, ale zásadním politickým centrem se stalo až za krále Chammurapiho v 18. století př. n. l. Město zůstalo osídlené, ale významu znovu dosáhlo až v 6. století za Nabukadnezara II. a jeho otce. A to, co tu vidíme, je část ohromné stavební akce, kterou podnikl právě Nabukadnezar II. Nabukadnezara známe z Bible, z knihy Danielovy. Byl to vládce Babylonu, který dobyl a zničil chrám v Jeruzalémě a který je zodpovědný za vyhnání Židů. Evidentně byl velmi mocný. Dokázal se pustit do tak rozsáhlé stavební akce. Postavil a posílil 18 km dlouhé opevnění kolem Babylonu, zrekonstruoval velký babylonský zikkurat, na jehož vrcholu byl Mardukův chrám a který je zřejmě zdrojem příběhu o babylonské věži. Nechal postavit paláce a tuto neobyčejnou bránu. A visuté zahrady, které byly také považovány za jeden z divů světa.
Takže město Babylon mělo osm dvojitých bran. Tta, na kterou se díváme, byla jedna z nich a vlastně je to ta menší část dvojité brány, ta druhá brána by byla ještě větší, pokud si to lze vůbec představit. Ve skutečnosti by byla tak velká, že muzeum by ji nemohlo vystavit ani v tomto ohromném prostoru. Tato brána, která se samozřejmě otevírala jen pro přátelsky smýšlející návštěvníky, je na konci procesní cesty lemované překrásnými lvy, kteří jasně znázorňují hrdost a sílu Nabukadnezarovy vlády. Lvi, které podél procesní cesty vidíme, představují Ištar, jednu z babylonských bohyní, bohyni války a moudrosti a sexuality. Jsou pozdviženi do úrovně očí a jsou trochu menší než v životní velikosti, ale i tak jsou docela velcí. A jsou děsiví. Jejich tlamy jsou otevřené, jak divoce řvou. Lvi dokážou vrčet a vztekat se, že? Ano, ale skutečnost, že jsou umístěni takto pravidelně, naznačuje, jako by byli trénováni nebo pod kontrolou samotného krále Nabukadnezara. Ta podoba lva je nádherná a fajáns reliéfní sochu umocňuje. Kromě lvů tu jsou i další dva druhy zvířat, které zdobí bránu a oba mají za účel budit stejně divoký dojem, jako lvi. Jde o druh starověkého býka, kterému se říkalo auroch. Ti byli opravdu zuřiví. A s řadou těchto aurochů se pak střídá druh mezopotámského draka, což je bestie složená z jiných divokých zvířat. Má přední tlapy lva, hlavu a krk hada, zadní nohy budou pravděpodobně orlí. A jejich ocasy mají štíří ostén. Tito draci bývají spojováni s Mardukem, božským patronem města, a Nabukadnezar se s Mardukem přímo ztotožňoval. Aurochové, to byli ti býci, jsou spojováni s bohem Adadem, tedy bohem bouřek, úrodnosti půdy a sklizně. Všechna tato zvířata odkazují na ochranu města, ale také na jeho zaopatření. Jsou to divoká zvířata, ale zároveň jsou znázorněna velmi pravidelně podél procesí a na věži a na klenutí brány, takže je tu symetrie, smysl pro řád, ve způsobu, jakým jsou znázorněni.
Jedním z nejpodivuhodnějších aspektů těchto věží a brány jako takové, je ta barva. Je to vyprahlé místo, kde slunce silně svítí, kde je opravdu vedro, a umíte si představit, jak fantastické by byly ty odstíny modré a zelené, ne v kontextu muzea, ale na kraji pouště. V Mezopotánii to byl realmente problém, jak víte, Egypťané dokázali stavět své velké pyramidy a další monumenty z místního kamene, který byl všude kolem, to ale v Mezopotánii neměli. To bylo opravdu říční údolí. Babylon byl na březích Eufratu, vlastně Eufrat přímo protíná město. Když chtěli Mezopotáňci stavět, tak používali cihly, vyrobené z jílu z říčního koryta. Té sytá modrá na povrchu brány je fajáns, jedná se o techniku známou už ve starém Egyptě a dalších částech starověkého světa. Používá mědi k vytvoření té modři, tohle je krásný příklad. Takže brána je masivní, srašlivá, zároveň okrasná a nádherně zbarvená. Žádný div, že na ni byl Nabukadnesar tak pyšný a napsal na stranu nápis.
„Já, Nabukadnesar, jsem položil základy brány až do úrovně podzemních vod a nechal je postavit z čistého modrého kamene; na zdech vnitřní plochy brány jsou býci a draci a tak jsem je zkrášlil přepychovou honosností k úžasu celého lidstva.“ A jsme v úžasu i o dva a půl tisíc let později. Nabukadnesar znal své místo v historii a opravdu psal nápisy na své nové budovy, které nejen označovaly jejich smysl a jeho jako patrona, ale také žádaly budoucí panovníky k jejich údržbě. Je to jako kdyby věděl, že říše vznikají a mizí. A že dokázal promluvit skrz dějiny, až do naší doby, kdy vládce Mezopotámie, dnešního Iráku, na ně dává pozor. Saddám Husajn dokonce začal s přestavbou některých částí Babylónu, postavil si vlastní palác pár set metrů od Ištařiny brány a začal rekonstruovat další části města, což bylo zastaveno nedávnými vojenskými zásahy proti němu; samozřejmě byl nakonec sesazen a zabit. A co to znamenalo, obnovit toto legendární město? Saddám Husajn ho rekonstruoval ne pro Nabukadnezara, ale pro své vlastní politické ambice.