Nebo je název nevysokého kopce poblíž města Madaba v západním Jordánsku. Jeho nadmořská výška je pouhých 710 metrů. Protože však kopec leží na dohled od Mrtvého moře, jehož hladina je 430 metrů pod úrovní světového oceánu, působí vrchol Nebo poměrně impozantně.
Podle tradice na tuto horu došel starozákonní prorok Mojžíš se svými věrnými během putování z Egypta do země zaslíbené. A zde také poprvé izraelskou zemi za řekou Jordán spatřil. Následně pak na vrcholu ve věku 120 let zemřel. Podle křesťanské tradice je na vrcholu Nebo pochován, podle tradice muslimské bylo jeho tělo přeneseno přes řeku Jordán a pochován je poblíž města Jericho. Každopádně přesné místo Mojžíšova hrobu není známo. Na samotném vrcholu Nebo stojí dnes Mojžíšův památník a malá křesťanská bazilika původně ze 4. století našeho letopočtu.
V údolí severně od hory Nebo se nachází tzv. Kdo se v nějakém svém životním období zabýval luštěním křížovek, jistě si pamatuje, že se v legendě čas od času vyskytne název biblické hory. Autoři křížovek mají v oblibě zejména horu Ararat, ač znají i jiné. Pětitisícovka Ararat byla pro svět biblických časů patrně nepřekonatelně nejvyšším vrcholem.
Historické a biblické souvislosti hor v Bibli
Ve Starém zákoně najdeme o horách mnoho zmínek. Někdy je těžké rozlišit, zda se jedná o jednotlivou horu nebo celé pohoří. Jsou tu zmínky i o návrších a pahorcích. Vyvýšená místa s oblibou sloužila k uctívání pohanských bohů. Stavěly se na nich oltáře, posvátné sloupy a kůly, rostly tu posvátné stromy. Ale i Hospodin měl co do činění s horami. Na Boží hoře zvané Choréb nebo též Sinaj se Mojžíšovi a jeho lidu zjevila Hospodinova sláva v podobě ohně. Mojžíš na té hoře rozmlouval s Hospodinem. Odtud přinesl Izraelitům kamenné desky Zákona.
Když putovali z Egypta, Bůh jim sdělil, že země, kterou jim chce dát, se liší od nížinaté egyptské země, ve které byli dosud zvyklí žít a pracovat: „Země, do níž táhnete a kterou máte obsadit, je země hor a plání. Pije vodu z nebeského deště.“ (Dt 11, 11) „Pláně“ se někdy překládají jako „údolí“. Hory měly svůj význam. Například byly určeny k tomu, aby se na nich udílelo požehnání nebo prokletí - požehnání na hoře Gerizímu a zlořečení na hoře Ébalu (Dt 11,29).
Hory měly blízko k nebi. Žalmista pozvedá své oči k horám, odkud očekává Boží pomoc (Ž 121). Aramejci v době panování izraelského krále Achaba dokonce o Hospodinovi mylně soudili, že je bohem hor (a že tedy jeho moc v nížinách slábne): „Jejich bůh je bohem hor, proto nás přemohli. Kdybychom se s nimi utkali na rovině, porazíme je!“
Krásný obraz biblických hor je v žalmu 68. Šalomoun postavil první chrám na hoře Mórija. I druhý chrám byl po skončení babylónského zajetí vybudován na chrámové hoře. Samařané, jejichž národ se utvořil smísením části izraelského obyvatelstva s cizími etniky, uctívali Boha na hoře tyčící se nedaleko Jákobovy studny, u které Ježíš během své cesty Samařskem požádal o vodu neznámou ženu. Existují domněnky, že hora, o které Ježíš a Samařanka u studny rozmlouvali, je možná shodná s výše zmíněnou horou Gerizím - horou udílení požehnání, ač to v evangeliích není výslovně řečeno.
Ježíš dal Samařance najevo, že její národ se ve svém učení o Bohu mýlí, a také naznačil, že končí doba, kdy byl Bůh uctíván v chrámech a na horách: „Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě.“
Ježíš však v průběhu svého pozemského působení také vystupoval na hory (aby tam kázal - Mt 5,1, aby se tam o samotě modlil - Mt 14,23, aby tam uzdravoval a sytil zástupy - Mt 15,29).
Možná nešlo ani tak o hory v pravém slova smyslu, jen o kopce, prostě o vyvýšená místa. Hory a kopce mají na člověka jistý psychologický účinek. Jednak z nich je úžasně nádherný rozhled po okolní krajině i po nebi, což se mocně dotýká lidské duše. Jednak bývají obyčejně místem samoty, která sama o sobě vytváří dojem Boží blízkosti.
Eliáš je vyzván Bohem: „Vystup na horu a postav se před Hospodinem“ (1 Kr 19,11). Ale hora se také někdy může stát (pro svou výšku a mohutnost) symbolem pýchy. Hora je totiž pro člověka věčnou výzvou, aby ji zdolal, aby během výstupu snášel nepohodlí, riziko, zkrátka aby překonal sám sebe. Když tedy člověk namáhavě vystoupí na vysoký vrchol, někdy se mu stane, že ho posedne sebeuspokojení nebo dokonce pýcha, že to dokázal. (JÁ jsem tak skvělý, silný, vytrvalý, schopný!)
Ďábel vzal Ježíše na vysokou horu, aby v něm vyvolal dojem, že mu má celý svět ležet u nohou. Protože Ježíš byl člověkem jako my, šlo o velké pokušení. Někdy, když lidé dosáhnou vrcholu (a to i v symbolické rovině životního úspěchu), se jim nahoře tak zalíbí, že se jim pak nechce dolů. Jenže na vrcholech se nebydlí. Vystoupit na horu samo o sobě předpokládá sejít zase dolů do údolí. Jak je psáno v Dt 11,11- země, do které jdete, je země hor a plání (údolí).
Někdy se i v životě poté, co jsme dosáhli jistých výšin, ocitáme kdesi dole, hluboko, kde jsme vlastně už vůbec nechtěli být. Nejde jen o životní nezdary a komplikace. Někdy můžeme mít pocit, že jsme se ocitli ve slepé uličce, že jsme hodně dole, nebo dokonce že užuž procházíme „údolím stínu smrti“. Můžeme však věřit, že Bůh je s námi tam, kde právě jsme. Že tedy nemusíme „pozvedat své oči k horám“.
Podle Bible je hora Nebo místem, odkud měl Mojžíš spatřit zaslíbenou zemi a zemřít. Nadmořská výška je 817 m n.m. Padá do nejhlubšího suchozemského místa planety - údolí Jordánu a Mrtvého moře. Potkávají se zde dvě zemské desky a dochází zde k jejich posunům. Africká deska posouvající se na sever a Arabská deska.
Mojžíš, kříž s bronzovým hadem a Symbolika na vrcholu Nebo
Na vrcholu hory Nebo v Jordánsku se nachází umělecké dílo známé jako Památný kříž s bronzovým hadem. Toto dílo vytvořil italský sochař Giovanni Fantoni a symbolicky spojuje dva biblické příběhy: první o vzpouře lidu a hadovi, druhý o ukřižování Ježíše. Na hoře Nebo stojí Mojžíšův hrob je však neznámý a zemřel zde, podle tradicích, na konci moábských pustí.
Hora Nebo nabízí úchvatný výhled do údolí Jordánu, na Jericho a hory Judské pouště. Na vrcholu jsou odkryty zbytky kostelů ze 4. a 7. století. Na vrcholu je moderní plastika Fantoniho znázorňující symboliku bronzového hada a Ježíšova kříže.
Madaba: historické bohatství a současný význam
Madaba má dlouhou a zajímavou historii sahající až do roku 1300 př. n. l. V římské době to bylo kvetoucí provinční město, v byzantské době se stalo dokonce sídlem biskupa a zvláště v 6. století se velmi rozmohla výzdoba domů, kostelů a veřejných budov mozaikami. Mnoho z nich bylo odkryto a je součástí sbírek místního muzea. Nejznámější z nich je mozaikový panel znázorňující mapu Svaté země, který tvoří podlahu současného kostela.
Ammán je rušnou dvoumilionovou metropolí a největším jordánským městem. V biblických dobách byl znám pod názvem Rabbath Ammon, Ptolemajovci ho přejmenovali na Philadelphii. V centru města naleznete stopy po bohaté historii, ale Ammán byl na začátku 20. století pouhou vesnicí. Ammán je město postavené jako Řím na sedmi pahorcích. Naleznete zde výstavné čtvrti, vysoké budovy bank a hotelů, administrativní a nákupní centra stejně luxusní jako v evropských hlavních městech.
