Ábel - je postava z biblické knihy Genesis. Podle legendy to byl druhý syn Adama a Evy a mladší bratr Kaina. Byl pastýřem ovcí. Událost znázorňuje všeobecnou povahu lidské situace mezi lidmi - bratry, která vede až k bratrovraždě. Kainovi je odmítnuta jeho oběť a Ábel představuje spravedlivého. Bratrovraždu můžeme vysvětlit více způsoby. Ábel je první mučedník vůbec. Vychází z konfliktu mezi mladistvými, která může odpovídat kultuře zemědělců se starším nomádským způsobem života. Může být také konfliktem mezi vegetariánem a člověkem, který chce obětovat zvířata.
Abijám - pocházel z rodu Davidova, byl synem krále Rechabeáma a Abšalómovy dcery Maaky. Záznamy o matce se ale různí - snad se její jméno vyslovovalo Michaia a byla Abšalómovou vnučkou, dcerou Uríela z Gibeje. Abijáš vládl pouze 3 roky. Vedl válku s Izraelským králem Jarobeámem I., jeho početnější armádu porazil a zvětšil své území o několik měst. Navzdory svému jménu pokračoval ve špatné náboženské politice svého otce a pisateli Bible je za to kárán: „…jeho srdce nebylo cele při Hospodinu…“ (1. Královská 15,3).
Abrahám - (původně Abram) je praotcem Izraele. Jeho příběh je popsán v Bibli, Gn 11-25. Abrahám je líčen jako vzor člověka, který spoléhá na Boží zaslíbení. Od příběhu Abraháma se odvozuje vyvolení Izraele a jeho domácí právo na Kanaán. Všechna tři hlavní monoteistická náboženství, judaismus, křesťanství a islám, se hlásí k Abrahámovi, Arabové i Židé se považují za jeho potomky. Abrahám je prvním biblickým patriarchou (po něm následují Izák a Jákob) a praotec izraelského národa. Narodil se v mezopotámském městě Ur cca 2000 let před n.l. Byl nejstarší ze tří synů Táre (jeho bratry byli Náchor a Háran). Abram a jeho o deset let mladší žena Sarai měli společného otce. Když bylo Abramovi 75 let, vyzval ho Bůh, aby opustil svého otce a odešel do země Kanaán, kterou se rozhodl dát jeho potomkům. Abram uposlechl a společně se svým synovcem Lotem vstoupil do země, kterou obývaly národy vzešlé z Kanaána, syna Cháma, syna Noema. Posléze se Abram oddělil od Lota a usídlil se v Hebronu. Manželství se Sarai však bylo stále bezdětné. Na radu své manželky zplodil Abram ve svých 86 letech svého prvního syna Izmaela, jehož matkou byla služka Sarai jménem Hagar. V době, kdy Abramovi bylo 99 let, Bůh potvrdil platnost své smlouvy a zavázal se rozmnožit Abramovo potomstvo, které vzejde ze Sarai. Na znamení platnosti změnil jejich jména na Abrahám (otec mnohých národů) a Sára. Známý je především příběh obětování Izáka. Izák byl Abrahámův jediný syn, který se narodil jeho manželce Sáře, když bylo Abrahamovi sto let. Bůh mu poručil, aby ho obětoval, a Abrahám, zcela v důvěře v Boha, šel oběť vykonat. Po smrti Sáry (127 let) pojal Abraham za manželku Ceturu, která mu porodila ještě dalších šest synů. Abrahám zemřel ve 175 letech v Hebronu, kde byl pochován v rodinné hrobce vedle své první ženy Sáry.
Adam - hebrejské slovo, které má dvojí význam: “člověk” a “muž”, ale též “ze země vzatý”. Představa “prvního” člověka z hlíny, oživeného dechem Božím, se vyskytovala už v předkřesťanských mytologiích v Mezopotámii. Křesťanský výklad pojmu jako smrtelný, muž, praotec, vychovatel lidstva, ztělesnění čisté ideje člověka a praotec Ježíše se používal téměř ve všech interpretacích Starého i Nového zákona, ať už z hlediska dějin spásy nebo z přístupů k nauce o dědičném hříchu. V této souvislosti představuje osoba Adama s jeho manželkou Evou počátek dějin lidstva.
Achab patřil k nejvýznamnějším králům Severního Izraele. Byl druhým králem z Omríovy dynastie. Jeho manželkou byla fénická princezna Jezábel, která v Izraeli podporovala kult Baala. Starozákonní postava, král severního Izraele, vládl 874 - 852 př. Kr. Achazjáš nazývaný též Joachaz, pocházel z rodu Davidova, byl synem krále Jórama a Atalji, dcery izraelského krále Achaba. Jako jediný z bratří přežil drancování Jeruzaléma Araby, ke kterému došlo za vlády jeho otce a na jeruzalémský trůn usedl ve svých 22 letech. Pod vlivem královny matky se zúčastnil tažení svého strýce, severoizraelského krále Jórama proti aramejskému Chazaelovi do Rámotu v Gileádu. Tam byl Jóram raněn, stáhl se do Jizreelu, kde byl ale i s Achazjášem zabit izraelským vojevůdcem Jehúem. Při tomto převratu byla část judské královské rodiny vyvražděna a dílo zkázy dokonala Achazjášova matka Atalja, když se rozhodla vyhubit královské potomstvo a sama se ujmout trůnu. Bible Achazjášovu krátkou vládu popisuje slovy: „…jeho matka mu radila k svévolnostem. Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích…“. Starozákonní postava, šestý král Judského království, vládl 842 př. n. l. Achijáš Šíloský je jedním ze starozákonních proroků. Řadí se mezi nepíšící proroky. Zmiňuje se o něm 1. kniha královská 11,29-39 a 14,1-18. Achijáš působil za života krále Šalomouna a izraelského krále Jarobeáma I., tedy v druhé polovině 10. století př. Achijáš měl co do činění s prvním izraelským králem Jarobeámem I. Nejprve mu ještě za života krále Šalomouna prorokoval, že se stane králem nad deseti z izraelských kmenů, které Bůh odebere Davidovu rodu a dá jemu. Když se pak tak stalo, Jarobeám začal být Bohu nevěrný a uctíval modly. Později, když Jarobeámovi onemocněl syn a on k prorokovi poslal svou ženu, aby se Achijáše vyptala na to, co se se synem stane, promluvil Bůh skrze proroka Achijáše a odsoudil Jarobeámovo jednání.
Ámos - je jeden z malých proroků Starého zákona, řazený mezi Jóela a Abdijáše. Jediné informace, které se o něm dochovaly, jsou ty, které se nacházejí ve stejnojmenné knize Ámos. Ámos bývá pokládán za prvního z tzv. „píšících proroků“. V časovém spektru se řadí mezi tzv. předexilní proroky. Podle zmíněné biblické knihy pocházel Ámos z jižního království, tj. z Judska, ale působil na severu, v Izraeli. Působil za vlády judského krále Uzijáše a v době, kdy v Izraeli vládl Jeroboám II., tj. v polovině 8. stol. př. Kr. Kniha také říká, že byl z „tekójských drobopravců“, avšak termín „drobopravec“ je nejasný. Dále o něm tvrdí, že se „zabýval dobytkem“ (pastýř? majitel stád?) a sykomorami. Jeho sociální postavení též není vyjasněno. Ámos žil v době posledního většího vzmachu severního království. Ve svém kázání se soustřeďuje především proti sociálnímu útisku, vykořisťování a proti opouštění víry a kultu jediného Boha Izraele. Vyzývá Izrael k prosazování práva a spravedlnosti a k očistě kultu.
Áron - pocházel z kmene Levi, byl bratrem Mojžíše, jeho otec se jmenoval Amram, matka Jochebed a sestra Miriam. Ása byl třetím králem Judského království. Vládl asi v letech 911-870 př. Kr. Pocházel z rodu Davidova, byl synem a nástupcem krále Abijáše. Byl horlivým náboženským reformátorem - odstraňoval ze země pohanské modly a kultickou prostituci (sodomářství) a obnovil bohoslužbu Hospodinu. Dokonce zbavil královnu matku (svou babičku Maaku) jejího oficiálního postavení, protože podporovala kult Ašéry. Kolem roku 897 napadl Judsko s velikým etiopským a libyjským vojskem Núbijec Zerach a byl Ásou v bitvě u Maréši na hlavu poražen. Ohrožován králem severních izraelských kmenů Bašou, uzavřel vojenské spojenectví s damašským Ben-Hadadem I. a rozšířil své území dále na sever (města Mispa a Geba). Vládl Judskému království 41 let. Za vlády Ásy působili v Judsku proroci Azarjáš a Chananí.
David - nastoupil po Saulovi, jež byl z trůnu sesazen pro své chování a neposlušnost vůči Hospodinu. Je představován jako spravedlivý panovník - nikoli však dokonalý - stejně jako uznávaný válečník, básník a hudebník (je tradičně uznávaný jako autor mnoha žalmů). Jeho život a vláda je v Bibli zaznamenaná v První a Druhé knize Samuelově a První knize královské.
Eliáš - starozákonní prorok 9. století př. Kr. (hebr. Elíšá) bojoval za králů AchaBa a Achazjáše v severní říši Izraele proti kanaánskému bohu Baalovi. Jméno Eliáš znamená “Mým Bohem je Jahve”, vyjadřuje program výlučné uctívání Jahveho; Eliáš neustupuje ani před tvrdými opatřeními. O jeho životě a působení zpravuje bible (1. kniha Královská 17 až 2. kniha Královská 2). Eliáš je největším prorokem severní říše; byl vzat v ohnivém voze do nebe. V Novém zákoně se zjeví spolu s Mojžíšem při Ježíšově proměnění na Hoře Tábor (Marek 9,2-13). Proroka Eliáše považují karmelitáni spolu s Pannou Marií za svého hlavního patrona.
Ezechiel - prorok a kněz zmiňovaný v hebrejské bibli. Narodil se nejspíše v kněžské rodině. Po porážce Jeruzaléma Nabukadnezarem je spolu s ostatními odveden do exilu. Žije zde samotářský život u průplavu Kébar nedaleko Babylóna. Zde se mu dostane vidění. Jeho dílo je značně barevné až místy nesrozumitelné, ale oblíbené. Podobně jako Izajáš či Jeremjáš pokládá porážku a vysídlení za trest Boha. Známým Ezechielovým viděním je scéna, kdy ho Bůh zavedl do údolí plného kostí a řekl: “Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?” Později je Bůh oživil a stali se z nich lidé. Scéna má více výkladů - od interpretace jako vzestupu pokořeného Židovského národa po obrazu všemohoucího Boha. Exil byl zlomovým místem v jejich historii; většina Židů se už nikdy nevrátila do zaslíbené země a ti co se vrátili, museli udržovat svou náboženskou identitu i bez chrámů. Exil ukázal základy jejich kultury a vedl k reorganizaci náboženské praxe a písařů, kteří zapsali a uchovali staré tradice.
Filip - byl jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů. V seznamech apoštolů je vždy uváděn na pátém místě (Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,14; Sk 1,13). Ačkoli Filip byl hebrejského původu, jeho jméno je řecké; znamená “milovník koní”. Pocházel z Betsaidy, byl rybář a pravděpodobně učedníkem Jana Křtitele. Při veřejném působení Ježíše Filip vyhledal Natanaela a řekl mu: “Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.” Natanael k tomu reagoval skepsí, ale Filip jej vybídl, aby šel a podíval se. Ježíš označil Natanaela za pravého Izraelitu a vysoce cenil Bartolomějovu ušlechtilost a spravedlnost. Filip byl tedy chápán jako klíčový spoj mezi Ježíšem a následníky a jeho činnost v textu svědčí o kulturní otevřenosti té doby.
Lában - starozákonní postava. Lában byl syn Betúela a bratr Rebeky, otec Ley a Ráchel; jméno znamená „Bílý“ a zdůrazňuje údajný modlářský charakter nositele. Jeho charakter je často spojován s prospěchářstvím. Lában podvedl Jákoba při svatbě, tvrdíc, že dá Ráchel, avšak tajně podstrčil Leu a donutil Jákoba pracovat ještě sedm let navíc. Když Jákob požádal o svobodu, Lában trval na tom, aby Jákob zůstal, protože Hospodin požehnal Jákobovi. Genesis 29-32 popisuje tento složitý rodinný příběh a vztahy tchána a zetě.
