Nabízím osobní i on-line konzultace. Mgr. Vendula Glancová (1968) vystudovala Evangelickou teologickou fakultu UK. Absolvovala čtyřletý psychoterapeutický výcvik v Gestalt terapii, je členkou České asociace pro psychoterapii. Působí jako evangelická farářka, vězeňská kaplanka a terapeutka.
„S čím se na mne můžete obracet: S jakoukoli situací, se kterou si nevíte rady a je vám těžko. Když cítíte, že se děje ve vašem životě něco, co byste rádi změnili a nevíte přesně, kudy do toho. Když hledáte klidné místo, kde se budete moci projevit takoví, jací jste, aniž by to kdokolik hodnotil nebo posuzoval. Když se cítíte sami. Když máte pocit, že už nemůžete dál. Když máte strach. Když chcete udělat něco, co cítíte, že potřebujete nebo musíte udělat vzhledem ke svému vlastnímu já - a bojíte se, že se to setká s odmítnutím okolí. Když jste v krizi a potřebujete pevný bod. Když se chcete posunout dál. Kdykoli potřebujete a kdykoli vás napadne.“
Vendula Glancová (56) je farářka Českobratrské církve evangelické, vězeňská kaplanka ve Věznici Příbram a psychoterapeutka. Jak žije ve svých třech náročných pomáhajících profesích? Jaké to je, nazkoušet ve vězení muzikál? A co podle ní křesťanství nabízí současnému člověku?
Trvalé propojení tří profesí a jejich hranice
Máte hned tři pomáhající profese. Studium teologie jsem končila diplomkou o komunitních společenstvích. Tento prvek je v evangelické církvi posílený, to mě zajímalo. Během studií jsem se seznámila s psycholožkou Alenou Halamovou a ta mi vyprávěla, že se jí oběsil kamarád, katolický kněz, protože nezvládl psychickou zátěž své profese. Na její impuls jsem nastoupila do psychoterapeutického výcviku v Gestalt terapii, pro svou vlastní přípravu na náročné povolání, nechtěla jsem být terapeutka. To bylo ještě v 90. letech, kdy psychologie byla na teologické fakultě zakázaný pojem. Když jsem končila studium teologie, prošla jsem pastoračním seminářem zaměřeným na pastoraci v armádě, nemocnicích, ve vězeních a v dalších podobných prostředích. Přednášel tam farář Miloslav Vašina o vězeňském kaplanství takovým způsobem, že jsem se rozhodla: Chci to dělat. A dělám to už dvacet let.
Ve vězení v Příbrami, kde jsem nyní kaplankou, pak chyběl člověk do terapeutického týmu na specializovaném oddělení pro závislé. Tak jsem se nakonec začala věnovat i psychoterapii ve vězení a v soukromé praxi. Je však nutné ty profese oddělovat. Překryv je tam, kde se v psychoterapii dotkneme spirituality. Ne každý psychoterapeut má svou spirituální rovinu obsazenou nějakou kultivovanou náboženskou zkušeností a mám klienty, jimž při terapeutickém rozhovoru pomáhá, že jsem věřící, křesťansky orientovaná bytost.
Eticky a prakticky: naslouchání a propojení rolí
Farářka, kaplanka i psychoterapeutka naslouchá druhým. To vaše tři poslání spojuje? Pořád máme zažité, že farář nám vysvětlí, jak máme žít. Tento přístup je ale už dávno passé, to bychom mohli kostely zavřít. Je potřeba v rozhovoru naslouchat, ne dávat rady - to se nedělá v psychoterapii a dělat by to podle mne neměl ani farář. Je potřeba vyslechnout, co člověka trápí, a pokud se zeptá, tak mu odpovědět. Pokud má farář obstát ve své profesi a společenské roli, musí naslouchat světu a společnosti, ve které žije, zajímat se o to, čím se lidé trápí, co řeší, čím žijí, na co se dotazují, a umět to propojit s biblickým příběhem. Zajímá mě nejen to, čím se trápí evangelička, jež ke mně chodí každou neděli na bohoslužbu, ale co trápí tamhletu mámu v parku, kluka, jenž je na drogách, tátu manažera v korporátu, který zjistí, že je mu padesát, má v sobě obrovské prázdno a hluboké spirituální otázky. Bible ke mně pořád mluví, jsou v ní odpovědi, proto mě farářská práce drží a nechci být jen terapeutka.
Důraz na štěstí a vývoj společnosti
„V jednom rozhovoru jste řekla, že lidé primárně nehledají boha, ale štěstí, harmonický život.“ - „Platí to stále?“ Platí. Klasická otázka křesťana je: Jak mám žít, abych se po smrti dostal do nebe, aby to se mnou na věčnosti dobře dopadlo? To je základní hřiště křesťanství. Jsem teoložka a farářka, ale i obyčejná máma od tří dětí. A vidím to spíš tak, že nechceme páchat to, čemu se říká hřích, nikoliv proto, abychom se dostali do nebe, ale proto, že se to prostě nedělá, že chceme být na druhé lidi i na sebe hodní. Kulturně a civilizačně to máme pod kůží, není pravda, že jde svět k horšímu. Lidstvo se vyvíjí k lepšímu, naše děti nechtějí páchat ekologický hřích ne proto, aby se dostaly do nebe, ale protože mají rády svět a chtějí, aby to na něm bylo hezké.
Historie a současnost Hvozdnice: inspirace a komunita
Od roku 2006 působíte na faře ve Hvozdnici, kde dříve pracoval jako farář Sváťa Karásek, hudebník, signatář Charty 77, disident. Vnímáte ho jako inspiraci? Do Hvozdnice jsem měla jít, už když jsem v roce 1998 jako farářka začínala. Bylo to blízko Prahy, kde pracoval můj tehdejší manžel, to byl hlavní důvod, a Sváťa mi fandil. Šla jsem nakonec do Brandýsa nad Labem, ale stejně jsem na Hvozdnici skončila. Boží cesty bych vůbec nepodceňovala, něco si nás zkrátka vybere. Obdivovala jsem hlavně jeho způsob práce, otevřenost, schopnost mluvit s každým. I já to zažívám nejen ve vězení, kde skončí kluci, kteří původně fetovali někde v parku - umím se domluvit s lidmi, s nimiž ostatní mluvit neumí nebo se jich tak trochu bojí.
Váš někdejší zájem o komunity byl prozíravý, dnes je to zásadní téma. Jak se vám daří své ideje na Hvozdnici aplikovat? Hvozdnická farnost je možná nejmenší v celé naší církvi, ale celou dobu, co tam jsem, se kolem nabalují lidé, kteří nejsou standardními členy církve. Kolem fary je poměrně košatá komunita. Nemůžeme očekávat, že pořád bude fungovat kostel jako místo, kam lidé každou neděli přijdou na bohoslužbu. To se mění, lidé žijí ve větší svobodě, křesťanský kostel je pro ně jedno z témat v široké nabídce. Na mé práci je dobrodružné umět je upoutat, aby se vrátili, aby je místo a komunita oslovily.
Info o Taizé a komunitních projektech
TAIZÉ SETKÁNÍ: 1x měsíčně, zpravidla 3. pátek v měsíci, nejbližší 22. 5. Centrum bylo otevřeno 6. 6. 2010. Jedná se o ojedinělou spolupráci církve a veřejnosti při vytváření občanské společnosti a rozvoji regionu. Zveme Vás na půdu - přijďte k nám na víkend nebo na prázdniny! Od ledna 2022 naplno zahájil svou činnost na faře ve Hvozdnici nový skautský oddíl Svatopluk.
Hvozdnice, Davle, Sloup, Štěchovice, Masečín, Hradištko, Bojanovice, Bratřínov, Bojov, Čisovice, Rymaně, Mníšek pod Brdy, Řitka, Líšnice, Klínec, Trnová, Jíloviště, Slapy, Buš, Čím, Porostliny, Nové Dvory, Kytín, Nový Knín, Sudovice, Korkyně, Malá Hraštice, Malá Lečice, Velká Lečice, Senešnice, Stříbrná Lhota, Zahořany, Nová Ves pod Pleší. Místní evangelický sbor byl založen na konci 20. let 20. století řídícím učitelem Bezděkem. Farní budova byla vystavěna ve stylu moderny v letech 1929-30 podle projektu významného českého architekta B. Kozáka. V období mezi válkami čítal sbor na 1200 živých duší. Po nástupu komunismu se začal zmenšovat, až jej na konci 60. let tvořilo několik málo členů. V lednu 1968 nastoupil na Hvozdnici jako diakon tehdy ještě nedostudovaný student bohosloví Svatopluk Karásek, pozdější významná postava českého undergroundu, evangelický farář a pozdější senátor, který zde vytvořil živé společenství lidí. Po krátké době, v r. 1970, musel ale z politických důvodů odejít. Poté zde ještě krátce působila vikářka Daniela Brodská, ale od r. 1972 sbor de facto přestal existovat. Ve farním bytě bydleli studenti bohosloví a laičtí správcové domu. V roce 2006 bylo farářské místo na Hvozdnici znovu řádně obsazeno farářkou Vendulou Kalusovou.
Máte fotografie, vzpomínky nebo jiné zajímavosti? Napište nám! Hledáte duchovní vzpruhu? K dispozici je půda se 2 místnostmi na spaní a centrální místností vhodnou pro večerní programy, hry aj. Pohodlně se zde vyspí 14 lidí, při větším uskrovnění i více. Na půdě je sprcha s teplou vodou a WC. Nutné je přivézt si s sebou vlastní spacáky a přezutí. Při společných pobytech se vaří v kuchyni v přízemí, která je vybavena veškerým nádobím. Při špatném počasí lze využívat modlitebnu. Od 1. V objektu není možný pobyt s domácími zvířaty (psy), děkujeme vám za pochopení. Sleva za brigádnickou pomoc např.
