První období třicetileté války (1618-1648) se nazývá válka česká (1618-1620) a jeho vývoj byl úzce spjat s osudem českých zemí pod habsburskou vládou. Podnětem k vypuknutí bylo pražské defenestrace z 23. května 1618, která se stala signálem českých protestantských stavů k otevřenému střetu s absolutistickou a rekatolizační politikou císařské říše.
Tehdy šlo o zhodnocení, zda se starší stavovská monarchie promění v modernější monarchii absolutistickou, či snad v oligarchickou republiku polského typu; možnosti parlamentní monarchie se vzhledem k ekonomickému a kulturnímu zaostávání českých zemí vyhýbaly. Vrcholem protihabsburského vystoupení se stala volba Friedricha V. Falckého českým králem 26. srpna 1619. Obě strany konfliktu - vzbouření čeští stavové i císařský dvůr ve Vídni - začaly verbovat vojáky a shánět spojence.
Počátek stavovského povstání vypadal nadějně: brzy se k nim připojilo Slezsko a Lužice a podporu vyjádřily i některé další evropské státy. Jeden z velitelů stavovských vojsk, Jindřich Matyáš Thurn, zaznamenal několik válečných úspěchů, a dokonce dvakrát oblehl Vídeň. Brzy však docházely peníze a zahraniční podpora nebyla tolik výrazná, jak se očekávalo.
Rozhodující obrat nastal poté, co se novému císaři Ferdinandovi II. Štýrskému podařilo získat spojenectví Maxmiliána I. Bavorského. Katolická liga získala pevné spojení, což umožnilo vládu proti Čechám: 20. září 1620 vpadla spojená císařsko-ligistická vojska Maxmiliána Bavorského a Karla Bonaventury Buquoye o síle přibližně 28 000 mužů do Čech a postupovala z Nových Hradů přes České Budějovice směrem na Písek.
Dobytí Písku otevřelo cestu k Plzni, a tak se české stavovské vojsko čítající kolem 20 000 mužů muselo přesunout z jižní Moravy přes Jindřichův Hradec na Tábor. Dne 29. září 1620 dorazili do Milevska; císařsko-ligistické vojsko dobylo téhož dne Písek, kde vyvraždili všechny muže, které dopadli. Po krátkém střetnutí u Rokycan vyvrcholilo povstání porážkou v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620.
Na místě boje u Starého Smolivce stojí od září 2011 pomník připomínající padlé. Pomník vznikl zásluhou Karla Kabátníka; není však zapsán v Centrální evidenci válečných hrobů (CEVH). Dle zákona o válečných hrobech a pietních místech č. 122/2004 naplňuje pomník u Starého Smolivce svým charakterem náležitosti pietního místa. Aby se stal i de jure pietním místem, musel by jeho vlastník podat písemnou žádost o zápis.
Historický rámec a význam střetu u Starého Smolivce
Bitva u Starého Smolivce byla jednou z klíčových epizod období, kdy stavovské síly čelily převaze císařsko-ligistických vojsk. V samotném průběhu boje došlo k úpornému boji a k zablokování některých zásadních tras, což mělo za následek omezení postupu stavovských jednotek.
V ústním podání se traduje, že voda v rybníce pod Vraždou zbarvila krev raněných, kteří zde hledali útočiště. Po smrti přední linie se vozy, které byly již zablokovány, mohly pohybovat jen po jednom, což výrazně zkomplikovalo manévrovatelnost stavu. Následný postup císařsko-ligistických vojsk vedl k obležení a nakonec k odchodu přes Plzeň a Prahu, čímž se situace stáhla do definitivní porážky českých stavů na Bílé hoře.
Klíčové momenty a důsledky
- Pražská defenestrace jako spouštěcí moment vzpoury.
- Společenské a politické změny po bitvě u Bílé hory v roce 1620.
- Role Bavorského Maxmiliána I. a Buquoye v decisivním obratu války.
- Symbolický význam pomníku u Starého Smolivce pro paměť místních obyvatel.
