The Church of Our Lady before Týn is located in Old Town Prague, near Old Town Square. Its construction took place from the mid-14th to the early 16th century. It was built from sandstone and shellstone and is artistically significant both for its architecture and its preserved furnishings. A predecessor to the church originated in the 12th century and was connected with the development of the Týn Court; in 1135, it was entrusted to the Vyšehrad Chapter. The current building was created in the mid-14th century with the help of Master Matthias of Arras and Peter Parler, and is characterized by a Gothic style with a pair of 80-meter-high towers. The church was taken over by the Reformed side and, after the Battle of White Mountain, passed to Catholics, with symbols of Utraquism being removed. In the 17th and 19th centuries, the church was damaged by fires and subsequently modified in the Baroque style.
V čase Karla IV. byla budována gotická bazilika, jejíž dokončení se protáhlo až do 16. století. Týnský chrám byl od 14. století jedním ze čtyř staroměstských farních kostelů s bohatými farníky, soustředěnými okolo Staroměstského náměstí. Dá se předpokládat, že už v době gotiky stály v kostele varhany. Zprávy máme ale až o renesančním nástroji Albrechta Rudnera, postaveném roku 1574, který sloužil téměř 100 let. V roce 1670 byla vybudována na západní straně kostela nová kruchta, kterou navrhl Giovanni Domenico Orsi, a bylo rozhodnuto o postavení nových varhan. Jejich vytvoření bylo zadáno Hansi Heinrichu Mundtovi, rodákovi z Kolína nad Rýnem, který v mládí přišel do Prahy a vyučil se umění varhanářskému u Hieronyma Artmanna. Usadil se v Čechách a postavil nástroje v Praze u sv. Tomáše a sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, ve Vyšším Brodě, Plasích (dnes v Kralovicích), Štolmíři nebo Velvarech. Jedinou výjimkou jsou varhany v Týně, zachované shodou příznivých okolností do dnešní doby.
Dostavěny byly v roce 1673. Jejich dva manuály byly rozděleny do dvou částí - hlavní stroj a pedál do středu kruchty, zadní positiv na zábradlí kůru. Tehdejší kolaudační komisi se zvuk varhan zdál poněkud slabý a doporučila přidat do hlavního stroje 16stopový rejstřík, v pedálu změnit kvintu 3´ na 6´ a přidat jazýčkový osmistopový hlas. Vznikly tak velké dvoumanuálové varhany s 29 rejstříky. Naprostá spokojenost byla vyslovena s prospektem varhan, který velmi stylově koresponduje s architekturou hlavního oltáře z roku 1749. Píšťaly byly zhotoveny v manuálech z dubového dřeva a kovové z nejlepšího cínu až z 83 %, kombinovaného s olovem a mědí. Velmi kvalitní materiál způsobil, že píšťaly se uchovaly přes 300 let ve znamenitém stavu. V roce 1679 vznikl v chrámu požár, Mundt již v Praze nebyl a nutná oprava poškozených varhan byla objednána u jiného varhanáře.
V létech 1821-23 pražský varhanář Josef Gartner přesadil hlavní varhanní skříň kvůli získání většího prostoru na kůru pro účinkující hudebníky o 2,40 m dozadu a přeladil nástroj o dva půltóny níž. Určitým atakem mohla být změna vkusu v 19. století, kdy tehdejší varhaníci v osmdesátých letech a znovu roku 1903 navrhovali změny rejstříkové dispozice, ke kterým naštěstí z finančních důvodů nedošlo. Další nebezpečí hrozilo za I. světové války, kdy rekvírování kovových píšťal k válečným účelům na výrobu děl poškodilo mnohé varhany. Totéž se opakovalo za II. světové války. Týnské varhany prošly oběma obdobími bez úhony, jen jejich technické zařízení, traktura, jevilo známky značného opotřebení a volalo po opravě. Proto byla na konci devadesátých let minulého století naplánována generální oprava varhan, financovaná Spolkovou republikou Německo, provedená firmou Johannes Klais z Bonnu a jejím oddělením restaurování historických varhan za vedení Dr. Hanse-Wolfganga Theobalda. V roce 1998 byly celé varhany odvezeny do Bonnu.
Všechny píšťaly, které byly jinak v mimořádně dobrém stavu, byly prohlédny a očištěny, technické komponenty a jejich funkce prošly obnovou. Na kůru týnského kostela zůstal pouze prázdný varhanní prospekt, restaurovaný našimi odborníky a financovaný českou stranou. V roce 2000 byly Mundtovy varhany, ponechané ve verzi Josefa Gartnera z roku 1823, znovu nainstalovány na kůru. Význam hudební tradice týnského kůru a jeho varhaníků byl v renesanci i baroku nepopiratelný. O jejich činnosti máme řadu písemných podkladů. Víme, že na tomto prestižním místě byli varhaníci lépe placení než v ostatních farnostech a měli mnohdy univerzitní vzdělání.
Ke kuriozitám patří zpráva, že roku 1608 byl uměleckými závistníky utopen týnský varhaník Jan. V téže době působil v Týnském kostele i známý skladatel Valerius Otto, který patrně doprováděl německé luteránské bohoslužby. Od roku 1691 po dlouhých 50 let působil na nových varhánách Tomáš Baltazar Janovka, autor prvního hudebního slovníku 18. století vydaného roku 1701 - „Klíč k pokladu velkého umění hudebního“. Jeho nástupcem byl Josef Ferdinand Norbert Seger, vynikající varhaník, jeden z nejvýznamnějších skladatelů 18. století.
Když se v roce 2000 uvedly Mundtovy varhany znovu do provozu, Společnost pro duchovní hudbu začala v rámci každoročního Svatováclavského festivalu pořádat v září skromné polední půlhodinové varhanní koncerty se stylovými programy, které ale po několika letech bez náhrady skončily. Také Mezinárodní hudební festival Pražské jaro využil jejich zvuku při uspořádání koncertů specialistů na barokní hudbu. Harald Vogel a Luigi Ferdinando Tagliavini rozezněli varhany a využili všech jejich zvukových možností. Od té doby už nějaký čas uplynul a Mundtův nástroj čeká na další využití.
Kostel Panny Marie před Týnem (též kostel Matky Boží před Týnem, Týnský chrám) se nachází na Starém Městě pražském před Týnem, v blízkosti Staroměstského náměstí. Jeho stavba probíhala od poloviny 14. století do prvních desetiletí 16. století. Patří mezi umělecky nejvýznamnější pražské kostely, a to jak po stránce architektonické, tak svým dochovaným vnitřním mobiliářem. Jeho západní průčelí obrácené k náměstí tvoří jednu z nejznámějších dominant Prahy. Stavebním materiálem použitým při stavbě Týnského kostela byl především pískovec, který se používal pro detaily a pro armování opěráků. Nejslavnější románský předchůdce dnešního kostela vznikl v souvislosti s rozvojem nedalekého Týnského dvora v průběhu 12. století, první písemná zmínka se váže k roku 1135.
Ve věži je doložen zvon roku 1310, kdy sehrál roli v rámci obsazení Prahy Janem Lucemburským. Část věže se dochovala až do roku 1894 jako tzv. kaple sv. Ludmily. Po dokončení kostela se vyřešil smírem také dlouho trvající spor mezi Vyšehradskou kapitulou a zástupci farnosti o patronátní právo. V polovině 14. století zahájili farníci, kteří patřili mezi nejbohatší městský patriciát, za podpory významných měšťanských rodin z jiných farních obvodů novostavbu vrcholně gotické trojlodní baziliky, která se stala hlavním staroměstským kostelem. Na druhého jmenovaného ukazují kružby oken hlavní lodi a zejména okno východního průčelí o výšce 28 m. Dále je v českém prostředí nebývale velkolepě sochařsky zpracovaný severní portál s pašijovým cyklem v tympanonu a sedile v závěrech obou bočních lodí.
Týnský kostel byl situován nedaleko jeho nového hlavního sídla Královského dvora, mohl jej tedy osobně navštěvovat. Novostavba začala sloužit svému účelu okolo roku 1380, kdy došlo také k přenesení oltářů z původního raně gotického kostela. Před vypuknutím husitských bouří byly dostavěny tři lodě, není však jisté, zda byla hlavní loď zaklenuta. V husitských dobách se chrám stal jedním z předních kostelů strany podobojí. Po husitských válkách měla být stavba dokončena a zastřešena, ale dřevo na krov mělo být použito na stavbu šibenic pro Jana Roháče z Dubé a jeho 50 druhů, popravených na příkaz císaře Zikmunda.
Roku 1670 dokončil architekt Giovanni Domenico Orsi novou varhanní kruchtu. Roku 1679 kostel postihl požár. Klenba hlavní lodi a presbytáře musely být nahrazeny barokní klenbou. Během úprav v puristickém duchu ve druhé polovině 19. století byla odstraněna omítka z fasády. Do farního obvodu patří také kostel sv. Havla a kostel sv. Haštala. Ve druhé polovině 20. století byl Týnský chrám proslulý dlouholetým působením faráře Jiřího Reinsberga (1946-1993).
Počínaje 70. léty 20. století započala stavební oprava chrámu, která probíhala pomalu a fakticky skončila až roku 1995, načež začala renovace mobiliáře. Tým architektury chrámu se stal historickou součástí pražských dějin a osudů celé české země, a nejviditelnějším znamením se stal právě chrámový štít. Socha krále Jiřího a kalich ve výklenku byly po Bílé hoře odstraněny. Tragická bitva na Bílé hoře byla mezníkem i tady. Chrám je architektonicky a historicky jedním z nejvýznamnějších gotických památek Prahy a jeho interiér zůstal bohatě vybaven barokními díly, zatímco některé raně gotické fragmenty se dochovaly dodnes.
V Týnském chrámu se nacházejí mimo jiné gotický oltář Křtu Páně, renesanční oltář, Týnská kalvárie a další díla Karla Škréty a Matěje Rejska. Mezi další významná díla patří Tycho de Braheho hrob a vzácný deskový obraz Rynecké Madony ze 14. století. V interiéru se nachází také gotická božská kalvárie a cínová křtitelnice z roku 1414, nejstarší a největší v Praze. Napočítáme tu dvacet oltářů, z nichž pět má obrazy od Karla Škréty. Nejcennějším je renesanční oltář Křtu Páně a vzácná sochařská díla, která dodnes působí mimořádně impozantně.
Již před vznikem chrámu se na tomto místě nacházel oltář sv. Lukáše, nahrazený Madonou od Karla Škréty. Dnes je chrám jedním z nejnavštěvovanějších míst Prahy, který spojuje bohaté historické vrstvy s živou duchovní tradicí a kulturními akcemi.
Současnost a význam Mundtových varhan
Vedle bohaté historie chrámu je třeba zmínit i výjimečnost Mundtových varhan, které se zachovaly dodnes a jsou výraznou ukázkou jihoněmeckého varhanářství 17. století. Mundtovy varhany byly postaveny v roce 1673 a jejich provoznost je zachována až po současnost díky pečlivé rekonstrukci a restaurování.
Vzkříšené varhany - Klášter nad Dědinou Václav Uhlíř - varhany Jakub Hrubý - baryton
V průběhu let prošly varhany významnými opravami a restauracemi, ale jejich jádro zůstalo zachováno, což umožňuje jejich využití pro interpretaci jihoněmecké barokní školy, italských barokních skladatelů a rakouských a českých mistrů 18. století. Z tohoto důvodu jsou Týnské varhany jedním z nejdůležitějších hudebních nástrojů tohoto období v Praze.
Význam hudební tradice týnského kůru byl v renesanci i baroku nepopiratelný, a o jejich činnosti máme řadu písemných podkladů. Ke kuriozitám patří zpráva, že roku 1608 byl utopen týnský varhaník Jan.
Více než jen architektura; Týnský chrám představuje dynamické spojení historie, umění a duchovní tradice, které je dodnes živé a inspiruje návštěvníky i koncertní publikum.