Emil Kapaun byl americký katolický kněz s českými kořeny, který v roce 1951 zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji. Jeho služba ale zachránila mnoho ostatních zajatců před smrtí. Prezident Barack Obama ho posmrtně vyznamenal Medailí cti, nejvyšším vojenským vyznamenáním, a v církvi započal proces jeho blahořečení.
Kapaun nebyl světec z kýčovitého obrázku. Vojáci ho měli rádi, byl to obyčejný chlap jako oni. Dělal obyčejné věci. A protože se zajatci nikdy nekoupali, byl i on špinavý a zapáchal. Poručík Mike Dowe říkával, že Kapaun zachránil stovky životů, ale ne tím, že by „levitoval půl metru nad zemí“, ale proto, že dělal praktické věci jako ohřívání vody k pití a chytání vší - úkoly, které vypadají jako malé, ale pro vyhladovělé a nemocné zajatce měly obrovský význam.
Zima 1951 a tábor smrti v Pyoktongu
V zimě roku 1951, kdy v zajateckém táboře Pyoktong klesly teploty na dvacet, třicet a dokonce i čtyřicet stupňů pod nulou, každý den umírali vojáci vyhladověním, na zápal plic i proto, že to vzdali. Zemřít bylo snazší než žít. Z Pyoktongu se tak stal tábor smrti. Během onoho zimy zemřelo v Pyoktongu na 1300 mužů z celkového počtu tří až čtyř tisíc zajatců. Vojáky ničilo dlouhodobé hladovění, což vedlo i k nejrůznějším nemocem.
Každé ráno ale zajatci viděli otce Kapauna, jak dělá něco praktického. Někdy je v pět hodin ráno probudily rány; to vousatý kněz ve špinavé uniformě vyklepával kus kovu kamenem, který svíral v dlani. Kapaun totiž posbíral kousky střešního plechu z vybombardovaných chýší a nyní z nich vyráběl jakési kastroly na vaření vody. Nádoby zhotovil tak zkušeně, že v podstatě netekly. Časně ráno Kapaun vždy natahal dříví, zapálil oheň a na něj postavil jednu ze svých podomácku vyrobených pánví, naplněných sněhem. Když voda začala vřít, hodil do ní pár sušených bobů. „Horká káva!“ volal pak na své druhy. Tím, že vodu přiváděl k varu, ji zbavoval bakterií a tak pravděpodobně zachránil mnoho životů.
Kapaun se také tuto zimu zranil. Při sekání dříví mu do oka vlítla tříska a měl pak v něm infekci. Kapaun rozdával věci, které našel nebo vyrobil, vše, co měl - dokonce i kusy svého oděvu a porce ze svého přídělu. Když už neměl co rozdávat, dával požehnání. Jednou nesl Kapaun dvě kožená vědra na klacku, který měl hozený přes ramena. Potkal ho voják MacGhee a poprosil ho, aby mu dal napít. „Je mi líto, Davide,“ řekl mu kněz, „nemám žádnou vodu, pouze lásku Ježíše Krista.“
V šíření naděje a bohoslužby v táboře
I když bylo těžké vyklouznout z důstojnického tábora a i když mu docházely síly, chodil i nadále obyčejným vojákům dodávat naději. Po všech praktických činech se zeptal: „Chtěl by se někdo krátce pomodlit?“
Po desetiletích odborníci z Pentagonu prohlásili, že během války bylo v tomto zajateckém táboře mnohem méně úmrtí než v ostatních. Z dopisu spoluvězně rodičům Emila Kapauna: „V zajateckém táboře jsme žili s vaším synem v téže místnosti a já jsem spal hned vedle něj. Rád bych vám sdělil, že váš syn je jedním z nejstatečnějších mužů, které jsem kdy potkal. Prokázal obrovskou odvahu, věrnost své zemi a víru za nejriskantnějších podmínek. Viděl jsem, jak neohroženě stojí uprostřed palby, když přinášel útěchu a pomoc raněným vojákům. Na farmě v Kansasu, kde Kapaun jako malý vyrůstal, si čítával ve světle petrolejové lampy evangelia. Toho Emil Kapaun ve svém životě následoval.
Bitva o Unsan a záchrana životů
2. listopadu 1950 byla jeho jednotka napadena obrovskou přesilou. Za obrovských ztrát bojovali několik dní. Kapaun spolu s lékařem Dr. Andersonem vbíhali na ostřelované území a odnášeli raněné na stále se zmenšující americké území. Vybudovali provizorní ambulanci, ve které bylo asi 40 raněných. Po celých těch několik dní byl Kapaun neuvěřitelně klidný a kupodivu nezraněn. Někdy měl příležitost utéct, ale nikdy to neudělal - věděl, že jeho místo je u raněných. Číňané nakonec stříleli i na jejich provizorní ambulanci. V této beznadějné situaci, kdy vzdát se byla jediná možnost, vyjednal Kapaun se zraněným čínským důstojníkem, že se vzdávají, a požádal Číňany o lidské zacházení. Ostřelování ambulance přestalo a asi 40 životů bylo zachráněno.
Do kopců vedl další a další nemocné a raněné, a pochod smrti se stal skutečností. Následoval dlouhý pochod přes šedesát mil, při kterém Kapaun nosil raněné a šel v tom příkladem pro muže, kteří nosit raněné odmítali. Sám cestou zraněn, kulhal. Teploty byly hluboko pod nulou; v táboře panoval hlad a zoufalství. K jídlu dostávali jen nevařené jáhly. Kapaun denně navštívil až dvě stě vojáků, obvazoval rány a modlil se s nimi. Dokud měl tabák do dýmky, dělil se o něj. Po jedné z cest byl zajat a odveden.
V Domu smrti byl vyřazován zbytky naděje. Američané se s nimi sice prali, ale strádáním a nemocemi zubožený Kapaun se nakonec rozhodl jít sám. Zemřel 23. května 1951 po dvou dnech bez jídla a vody. Po několika dnech šoku a smutku se v táboře začaly dít zázraky, jako například uzdravení, které už nikdo nečekal. Muži začali vyprávět příběhy ze života kaplana, který jim nikdy nevnucoval náboženství, ale učil je stát za vlastní pravdou, pomáhat si a odpouštět. Muže, který je v nejhorších chvílích povzbuzoval, aby nepřestávali jíst a zůstali naživu pro své rodiny.
Obama ho označil za hrdinu a Medaili cti mu udělil americký prezident. Kapaun nebyl světec z kýčovitého obrázku; byl to muž, který dělal praktické věci a díky nim zachraňoval životy. Dělal vše, co bylo v jeho silách pro záchranu spolubojovníků, a jeho příklad inspiroval i po válce, kdy se nyní zkoumá jeho cesta ke svatosti v rámci procesu blahořečení.
tags: #blahoslaveny #kaplan #v #korejske #valce