Iniciativy Prof. Ctira V. Pospíšila, Th.D., na půdě KTF UK 19. předmětu tohoto oboru. zdůvodnění křesťanské víry v systematicky vědecké formě. její primární a vlastní úkol. V dnešní fundamentální teologii se používá asi nejčastěji. křesťanství, měl transcendentní vědomí svého poslání. chápána jako historické dokumenty. událostech - čili kérygmatem. nacházejí historická fakta s teologickou interpretací. dál. vyučována v rámci dvou studijních programů. „náboženské nauky“. v rozsahu 18 vyučovacích hodin v prvním ročníku studia. je fundamentální teologie vyučována během dvou semestrů. ročníku (kurz STE 011 fundamentální teologie 2). semestru jsou k dispozici 3 hodiny přednášek v týdnu. víry jako takové. nebo „Náboženství a jeho kritika“. fundamentální teologie, která se děje po II. zdůrazňuje nutnost hledání pravdy. je to prvek konstituující jak jednotlivce, tak společnost. spiritualitu, víru a náboženství, pouze se mění jeho formy. domnívali někteří badatelé 20. Demonstratio christiana. jediné pravé náboženství, založené na Božím zjevení. argumentace je osobnost Ježíše Krista. v nekřesťanských náboženstvích. životě, po spáse. lidí, prázdnou, bez odpovědi. Demonstratio catholica. nutnost vzniku tohoto třetího stupně. Zakladatele, a dokazuje se, že je to katolická. s vůlí jejího zakladatele - Ježíše Krista. „Fundamentálněteologická ekleziologie“. jak tam“. předávány dál. v souladu s Boží vůlí. bludy v nejdůležitějších otázkách víry. De locis theologicis. neboli prameny teologie. je rozumné zakládat teologické uvažování na těchto pramenech. katolické víry. víry. teologie. studijní programy. Jde o knihu: Walter KERN, Hermann J. Handbuch der Fundamentaltheologie, sv. Basel - Wien 1985-1988. 2000 v nakladatelství Francke, Tübingen - Basel. catholica. teologie „provozuje“. vytvořené podle vlastního názoru. touhu po jiném rozměru života. současném kontextu. cestě ekumenismu. odborníkům. katolíky s nevolí a nepochopením. vzdělávání je samostatné studium odborné literatury. literatury. zkoušky. Obsahuje několik dokumentů II. jejich znalosti. kterém přednáška pojednávala. teologie - (z řec. theos = bůh; logos = myšlenka, slovo, věda) - doslova bohověda (též bohosloví) - pojem, se kterým se setkáváme poprvé v řec. literatuře (bible podobný termín nezná), a to buď jako s vyprávěním o bozích, interpretací mýtů a otázkou funkce rituálních obřadů státního náboženství (Platón), nebo ve významu jedné z fil. věd pojednávající o jevech, které se vymykají zkušenostnímu ověření a souvisejí tak s metafyzikou (Aristoteles). Křesťanství buduje t. jako „posvátnou nauku o Bohu“ (doctrina sacra) a o vztahu člověka k Bohu na základě božího zjevení. Tzv. přirozená teologie, teodicea v původním slova smyslu, je zdůvodňování víry rozumem na rozdíl od metody poznání „ve světle víry“, což je „teologie nadpřirozená“ (na základě zjevení). Smyslem t. není zjevené pravdy vyvozovat z nějakých příčin; poznání Boha je možné pouze úkonem víry. T. se zabývá Bohem již vírou přijatým a takto poznaným, čímž je dána její zákl. rozdílnost od ostatních věd, a to v předmětu i metodách. Existenci zjeveného Boha jako předmět t. nelze nikdy verifikovat (podle B. Pascala Bůh není bohem filozofů), je možné pouze vymezit jeho působnost a vyjádřit to, co věříme (fides quae creditur) a jak věříme (fides qua creditur), jinak řečeno zabývat se pohnutkami víry i obsahem zjevení, tím, jak působí v dějinách, v církvi, v jednání se světem a člověkem. Předmět t. tedy nelze podrobit běžnému zkoumání (Boenhoeffer říká, že Bůh, který je jako předmět, v tomto smyslu není), poznání Boha není výsledkem, nýbrž východiskem a předpokladem t. Vlastním úkolem t. je v podstatě porozumět božímu zjevení, interpretovat svědectví o této skutečnosti (obsažené v bibli a v tradici) a podávat věřícímu obsah a hodnoty tohoto zjevení. Protože se Bůh zjevil v dějinách, lze pak rozumem a věd. Úkolem teologického studia, tak jak se zformovalo na středověkých univerzitách, byla kromě interpretační a spekulativní činnosti i praktická příprava duchovenstva (kněží, kazatelů, pastorů apod.), přestože ne ve všech církvích a denominacích je teologická příprava pro tyto funkce striktně vyžadována (což platí zejm. pro protestantské církve). Jednotlivé teologické obory se utvářely postupně. V raném křesťanském období se zájem t. soustřeďoval k příležitostným problémům zejm. apologetického charakteru (tj. k obraně, obhajobě křesťanské víry proti pohanům, státní moci, gnostikům aj.), dále k otázkám výkladu bible (komentářům k ní), příp. k praktickým kazatelským úkolům. Toto období charakterizují osobnosti jako Justin, Tatian, Ireneus, Tertullian, Cyprián aj. V Alexandrii se vytvořila tzv. katechetská škola, věnující pozornost alegorickým výkladům bible i mystice (Klement Alexandrijský, Órigenés), v Antiochii škola exegetická (Chrysostom) atd. Ve 4. st. se t. zaměřila mj. na obhajobu a správný výklad věroučných principů (Athanasius, Basil, Hilarius, Ambrosius, Augustin, Jeroným, Řehoř Veliký aj.). Ve středověku se již projevuje úsilí o věroučnou systemizaci, doktrinální utříděnost; výklad bible byl nadto doprovázen různými sentencemi (jejich sbírku poprvé uspořádal Petr Lombardus). Na tomto základě se formovala „systematická teologie“ (Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Bonaventura, Duns Scotus aj.). Zároveň se vyvíjí studium mystiky (Bernhard z Clairvaux, augustiniáni aj.). Postupně nastal úpadek scholastiky i mystiky. Nový rozvoj t. lze datovat od 16. st., kdy dochází k rozpadu a rozdělení křesťanské církve (viz reformaci), k vlivu renesančního humanismu, ale na druhé straně k upevnění pozic katol. učení na tridentském koncilu. V této době se jako zvl. obory t. vydělují církevní právo a církevní dějiny. Doba osvícenství je hodnocena rozdílně, někdy jako výrazný pokles, jindy naopak jako pokus o nové tlumočení křesťanských idejí. V t. je patrný především vliv R. Descarta a pak I. Kanta. V polovině 19. st. v katol. t. převažuje tendence návratu k ucelenému teologickému systému Tomáše Akvinského (neotomismus, neoscholastika). Protestantská t. se snaží o vytvoření vlastního teologického systému (význ. podnět k tomu dal F. E. D. Schleiermacher) a o stabilizaci zákl. Diskuse o systému i metodách t. dodnes neskončila; týká se i konkrétních otázek třídění, propojenosti teologických disciplín a zavedení nových, doplnění pomocných věd, fil., s-gické či psychol. propedeutiky atd. Hlavními obory t. jsou: 1. systematická teologie, zabývající se v podstatě obsahem zjevené pravdy, dogmaty a zákl. otázkami křesťanského vyznání (dogmatikou a symbolikou); 2. teologie fundamentální a apologetika, což je t. (bohověda) v užším slova smyslu; 3. biblická teologie jako studium pramenů křesťanského zjevení; 4. církevní dějiny a praktická teologie, studující působení zjevení v dějinách. Protestantská t. se od katol. liší zejm. v tom, že nesouhlasí s katol. pojetím fil. důkazů boží jsoucnosti (v jistých směrech se liší i v pojetí biblické t. a praktické t.). V rámci teologické encyklopedie se studuje obor dějin církve, ekumenická ekleziologie, církevní právo, dále sociální teologie a křesťanská etika, religionistika (tento obor se zabývá náboženstvím jako soc. projevem lidstva a není všude a vždy uznáván jako potřebný). K oborům praktické teologie patří tzv. pastýřská teologie (pastorálka), katechetika, liturgika, homiletika (nauka o kázání), pastýřská péče (vlastní pastorálka, též poimenika), nauka o misii (misiologie), ekumenika a praktická ekleziologie (církevní instituce, její řád, zřízení aj.). S-gie intervenuje do teor. i praktických oborů t. buď v rovině využití poznatků, nebo metodol. instrumenty. Sociologie náboženství však vznikla mimo okruh t. Literatura: Dobiáš, F. M.: Úvod od teologie (Teologická encyklopedie). Praha 1953; Chudoba, B.: Bohověda. Praha 1946; Kudrnovský, A.: Bohověda. Praha 1947; Smolík, J.: Úvod do studia bohosloví. Praha 1978; Trtík, Z.: Úvod od teologie. Skutky 21:1-14
Všichni křesťané touží znát Boží vůli pro svůj život. Chceme znát jeho vůli pro významné kroky, jako je volba povolání, místa bydliště, nebo manžela či manželky. Jeho vedení potřebujeme při desítkách dalších každodenních rozhodnutí, která se týkají našich peněz, našeho času, našich vztahů. Pokud Krista znáte jako spasitele a jako Pána, chcete mu dělat radost ve všech stránkách života tím, že budete činit moudrá rozhodnutí v souladu s jeho vůlí.Velká část Boží vůle je zjevena jako přikázání a zásady v jeho slově. V těchto oblastech se nemusíte modlit za vedení. Když se modlíte, jestli si máte vzít dobrého nekřesťana či nekřesťanku (dobří jsou vždycky!), tak je to vlastně hřích! Bůh už svou vůli v této věci zjevil: nevstupovat do stejného jha s nevěřícím. Nepotřebujete se modlit, jestli se stát překupníkem drog nebo zlodějem. Nemusíte se ptát, zda Bůh chce, aby vaším celoživotním partnerem byl váš stávající manžel či manželka. Všechna tato a mnohá další rozhodnutí nám Bůh už jasně dal. Potřebujeme jenom chápat a poslouchat příkazy a zásady zjevené v jeho slově.
Ale co s rozhodnutím, zda si vzít slečnu A, nebo slečnu B, když obě dvě Pána milují a obě by vaši nabídku přijaly? (Já sám jsem tenhle problém nikdy neměl.) Co s výběrem oboru studia? Co s volbou mezi zaměstnáním A v jednom městě, a zaměstnáním B někde jinde? Takových rozhodnutí, kde potřebujeme znát konkrétní Boží vůli, je spousta. Někteří se spoléhají na subjektivní pocity či na znamení - až natolik, že nemají daleko k pohanskému věštění - viz Bruce Waltke: Finding the Will of God (Nalézání Boží vůle), Vision House.
Sedm principů poznání Boží vůle
1. Abychom poznali Boží vůli, musíme Bohu odevzdat veškeré právo na svůj život. Je zbytečné spekulovat o Boží vůli, když člověk není na sto procent odhodlán ji uposlechnout. Bůh není zástupce cestovní kanceláře, který vám připraví program a pak se zeptá, co vy na to. „Ten týden na Havaji se mi líbí, ale byl bych raději, kdyby se vynechal ten misijní pobyt v muslimských zemích. Mohl byste tam místo toho dát pár let na Tahiti?" On je Pán a je pravda, že vás miluje a že má pro váš život úžasný plán! Ale musíte mu celý svůj život podřídit v důvěře, že jeho vůle pro vás je dobrá, přijatelná a dokonalá (Římanům 12:1-2, KMS).
2. Abychom poznali Boží vůli, musíme stále důvěrněji poznávat Boha z jeho slova v jeho Svatém duchu. Pavel v té době Pána znal a následoval už léta. To, spolu s faktem, že v textu není ani náznak, že by Pavel byl neposlušný, mne vede k nesouhlasu s těmi, kdo tvrdí, že se zde Pavel dopustil hříchu. Možná to nebylo moudré (o tom více později), možná neviděl něco, co je nám z naší výhodnější perspektivy zřejmé.
3. Abychom poznali Boží vůli, musíme se řídit biblickými zásadami, ne lidskou moudrostí. Nyní bych chtěl rozvinout předchozí bod a říci, že Boží moudrost a Boží cesty jsou někdy v rozporu s lidskou moudrostí a s lidskými cestami (Izajáš 55:8-9). Někdy ale je Boží vůlí, aby ho jeho služebníci oslavili tím, že podstoupí různé zkoušky nebo i mučednickou smrt. Biblickou zásadou, která Pavla vedla k cestě do Jeruzaléma, bylo jeho hluboké přesvědčení, že v církvi není Žid ani pohan, otrok ani svobodný, ale že všichni jsme jedno v Kristu (Galatským 3:28).
4. Abychom poznali Boží vůli, musíme zkoumat svá obdarování, motivy a touhy ve světle Božího svrchovaného záměru být oslaven mezi národy. Klíčovou otázkou, na kterou se ne vždy snadno odpovídá, je: „Kde mohu svými obdarováními nejúčinněji posloužit šíření Božího království?"
5. Abychom poznali Boží vůli, musíme vyslechnout a posuzovat rady zbožných věřících. Náš text říká, že tito věřící varovali Pavla „skrze Ducha", aby do Jeruzaléma nechodil (Skutky 21:4). Po Agabově proroctví se ke snaze místních bratří přesvědčit Pavla, aby do Jeruzaléma nechodil, připojil i Lukáš a ostatní Pavlovi společníci („my", Skutky 21:12).
6. Pavlova reakce ukazuje, že zasáhli jeho srdce. Byl však tak pevně přesvědčen, že Bůh chce, aby šel do Jeruzaléma, že jejich naléhání odolal.
7. Abychom poznali Boží vůli, musíme s modlitbou hodnotit situace, které nám Bůh v životě dává. Například Pavlovi Bůh připravil opakovaná varování z mnoha různých stran, aby do Jeruzaléma nechodil.
Problémy a kontextualizace
Fundamentalismus a kontextualismus představují dva způsoby přístupu k Bibli a teologii. Fundamentalismus klade důraz na biblický text jako absolutní autoritu a rozumí Duch svatý často jako působící prostřednictvím samotného textu. Kontextualismus vidí Duchu svatému svobodu v interpretaci a zdůrazňuje historicko-kontekstový přístup k textu, který vyžaduje rozlišení mezi textem a kontextem. Kontekstualisté považují Ježíše Nazaretského za text zasazený do tehdejšího kontextu a vyžadují, aby i dnešní evangelium bylo vykládáno v rámci našeho kontextu.
Fundamentalismus často vyzdvihuje biblický text jako autoritativní řešení všech otázek; kontextualismus naopak zdůrazňuje nutnost dialogu mezi textem a kontextem a vypracování aktualizovaných interpretací pro současnost. Obě pozice mají své argumenty a historické kořeny; z hlediska dnešního světa postmoderního paradigmatu hraje roli i pluralita a respekt k jiné jednomu pohledu.
Historický vývoj teologie
Teologie jako disciplína se vyvíjela od raného křesťanství k scholastice, reformaci a moderní době. V raném období se t. soustředila na apologetiku a výklad bible; ve středověku došlo k systematizaci věrouky; v novověku se rozvíjela teologie v kontextu racionalismu a osvícenců; dnešní době přináší různorodé směry, včetně ekumeny a ekleziologie.
Hlavními obory jsou: systematická teologie, fundamentální teologie, biblická teologie, církevní dějiny a praktická teologie. Protestantská teologie stojí mimo katolické pojetí fil. důkazů boží existence a často vyvíjí vlastní systém. Ekumenická ekleziologie a sociální teologie rozšiřují záběr teologie na vztahy církve k světu.
Etika a praxe v teologii
V rámci praktické teologie se studuje pastorálka, katechetika, liturgika, homiletika, misie, ekumenika a praktická ekleziologie. S-gie zasahuje do teologických oborů buď v rovině poznatků, nebo metodologických nástrojů. Sociologie náboženství vznikla mimo tradiční teologické pole a přináší pohled na náboženství jako sociální jev.
Vztah teologie a kultury má zásadní dopad na hermeneutiku a interpretaci písma v různých epochách. Postoje k universalismu, exkluzivismu a interpretaci textu ovlivňují současný diskurs o víře a identitě církve v pluralitním světě.
Krátká rekapitulace a závěr
Každý křesťan, který pravidelně studuje Bibli, je i teolog - ať chce či nechce. Hovoříme o teologii, která začíná u Boha a vede k poznání člověka, světa a zjevení. Teologie není sprosté slovo; je to mistrovská disciplína, královna všech věd a zřídlo pro poznání Boha.
