Obsah Božské liturgie svatého Jana Zlatoústého je velmi starý, základní text sahá až do apoštolské doby. Už v apoštolské době se každodenně sloužila ve společenství křesťanů liturgie svatého apoštola Jakuba, bratra Páně, který byl prvním biskupem v Jerusalemě. V průběhu následujících století byly k původnímu textu Jakubovy liturgie připojeny některé písně jako je „Trojsvatá píseň“ z roku 439, Niceo-cařihradské vyznání víry, které bylo sestaveno v období let 325 až 381, píseň „Jednorozený Synu“ byla do liturgie vložena v roce 536 a jiné. Liturgie se však značně rozrostla obsahem a vyžadovala si zkrácení. Proto učitelé církve svatý Basil Veliký, Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský a další ve čtvrtém a pátém století liturgii apoštola Jakuba poněkud zkrátili.
Jak Basilova tak i liturgie Jana Zlatoústého se velmi podobají liturgii Jakubově; jsou rozděleny na část pro katechumeny (v latinském obřadu je to bohoslužba slova) a na část pro pokřtěné věřící (jejímž obsahem je konání Eucharistie). Mají eucharistický kánon a ostatní prvky, které obsahuje struktura apoštolských liturgií. Po většinu dní v roce, pokud bohoslužebný řád nepřikazuje sloužit liturgii sv. Basila Velikého, se v řeckokatolické církvi slouží liturgie sv. Jana Zlatoústého (Chrysostoma), cařihradského arcibiskupa, který ji sestavil někdy mezi léty 347 až 407. Text Božské liturgie byzantského obřadu byl původně jen v řečtině. Až v 9. stol. byl našimi věrozvěsty, bratry sv. Cyrilem a Metodějem, rodáky z řecké Soluně, pro misii mezi moravskými Slovany, kterou si u Byzantského císaře Michala III. vyžádal moravský vládce, kníže Rostislav, přeložen do slovanštiny, kterou vytvořil sv. Cyril-Konstantin s použitím řecké mluvnice a slov užívaných hypoteticky makedonskými Slovany žijícími v okolí Soluně.
Hlavním důvodem k vytvoření tohoto jazyka byl fakt, že Moravané, ani jiné slovanské národy neměly ještě v té době své národní jazyky v písemné podobě. Proto sv. Toto unikátní písmo bylo později v Bulharsku nahrazeno upravenou řeckou abecedou, kterou známe pod pojmem "Cyrilici", protože úředním jazykem bulharského carského dvora byla řečtina. Tímto aktem ztratila hlaholice své výsostné postavení ve slovanském písemnictví. Slovanský jazyk procházel změnami pod vlivem jazykového prostředí, ve kterém byl používán. Už první změny probíhaly u nás na území Velké Moravy, kdy se některá slova v místním jazyce nesrozumitelná nahradila místními výrazy (tzv. moravizmy).
Nebyly jinak tomu, když byl tento jazyk kněžími vyhnanými z Velké Moravy přinesen do Bulharska, vznikla bulharsko-makedonská redakce a tzv. starobulharština, která se používala po staletí a byla již silně literárně zastoupená. Nějak se u nás pro církevní slovanštinu ujal výraz staroslověnština i přesto, že se tato už staroslověnština značně vzdálila. Název staroslověnštiny starobulharština vznikl až potom, co byli žáci svatého Cyrila a Metoděje po smrti arcibiskupa sv. Metoděje vyhnáni nitranským biskupem německého původu Vichingem a pokračovali ve slovanském písemnictví na území Bulharského království a tam následně vznikla tzv. bulharská redakce, při níž byla staroslověnština z moravské redakce upravena podle bulharského nářečí, což vyvolalo názor v řadě badatelů, že se od počátku jednalo o původní variantu (makedonské) bulharštiny. S tím nesouhlasil jiný směr bádání, který tento jazyk označil za staroslověnštinu, jako původní variantu slovinštiny.
S přijetím křesťanství na Kyjevské Rusi v 10. století se zrodil český název staroslověnština a stala se známou pro svou historickou roli. Obecně se udává, že staroslověnština odráží tvar jazyka z 9. až 10. století a dřívější Velkomoravské období. Kromě původní staroslověnštiny velkomoravské redakce, která byla používána ve Velké Moravě, rozlišujeme podle toho, kde byla v následujících staletích pěstována, a s ohledem na jazykové zabarvení dalších pět podob tzv. redakcí. Od 18. století rostoucímu politickému vlivu Ruska se dostala do popředí a dodnes dosahuje největší prestiže redakce ruská, která zpětně ovlivnila i současné užívání církevní slovanštiny u Slovanů na Balkáně. Zde se liší především ve výslovnosti i, která se vyslovuje tvrdě jako y, a to se dá sluchem snadno rozeznat; a v přízvucích kladených podle místního zvyku. Ve slovní zásobě se církevní slovanština liší jen minimálně. Jižní a následně východní Slované používaly dříve svými redakcemi upravenou "staroslověnštinu" coby svůj spisovný jazyk a nejen, že do ní předali slova ze svých jazyků, ale i převzaly z ní do svého národního jazyka řadu slov a jsou jí proto do značné míry ovlivněni, což usnadňuje jejich vzájemnou komunikaci.
Západoslovanské jazyky se vyvíjely v latinském prostředí jinak a do značné míry odděleně. Zajímavostí je, že řada slov, která mají společný základ ve všech slovanských jazycích, je v církevní slovanštině zapsána tak, jak byla známa ve staroslověnštině, ale vyslovují se stejně jako ve východoslovanské jazykové oblasti. V oblasti Velkomoravské říše (Čechy, Morava a Slovensko) používáme výslovnost přibližující se ukrajinštině. Kromě nosovky ę (en), která se nyní vyslovuje jako "ja" a ǫ (on), která byla nahrazena písmenem "u", vyslovujeme "g" jako "h", "ě" jako "i" a "št" jako "šč". Některé z nás, neznalé ukrajinštiny, to svádí k názoru, že se jedná o ukrajinské nářečí. Obě varianty výslovnosti jsou možné a navzájem si rozumí. Co se týká přízvuku, staroslověnština byla původně zapisována hlaholicí a bez přízvuku. V dnešní době všechny slovanské země používají pro slavení svaté liturgie svých národních jazyků a církevní slovanštinu preferují až při mezinárodních bohoslužbách.
Český jazyk se po vyhnání žáků svatého Cyrila a Metoděje, na rozdíl od jihoslovanských a východoslovanských jazyků, vyvíjel odděleně od staroslověnštiny a přejímal a počešťoval slova z neslovanských jazyků, například z latiny nebo z němčiny, v současnosti i z angličtiny. Současný jazyk je natolik vzdálen i od starší staročestiny, že její texty a stavba vět jsou dnes nesrozumitelné, a co teprve redakčně upravovaná staroslověnština, od které nás dělí více než 11 století. Liturgické zpěvy v církevní slovanštině ruské redakce se nám sice mohou zdát působivé, ale jejich srozumitelnost v současném českém prostředí je značně omezená bez předchozích znalostí.
A proto, aby mohla být svatá liturgie vysluhována všem věřícím bez omezení, byla tato liturgie přeložena do češtiny. Překlad byl schválen Kongregací pro Východní církve u Svatého stolce v Římě dne 15. 7. Liturgie sv. Je to příprava chleba a vína pro Eucharistii, kterou koná kněz v tichosti v oltářní části chrámu na bočním posvátném stole nazývaném žertveník. Kněz vykrajuje z liturgického bochníčku kvašeného chleba, jemuž se říká prosfora, část chleba zvanou beránek a klade jej na diskos (má tvar talířku na nožce) a při tom se modlí části Izaiášova proroctví o příchodu Krista - Mesiáše. Do kalicha vlévá víno a trochu vody a cituje při tom úryvek z Janova evangelia o probodnutí boku ukřižovaného Krista. Po ektenii se zpívají tři antifony (v neděli první ze žalmu „Jásejte Pánu, všechny země“; 2. antifona obsahuje císařem Justiniánem složený hymnus „Jednorozený Synu“ a 3. antifona se skládá z devatera Kristových blahoslavenství. Kněz s diákonem koná tzv. Následuje zpěv trosvaté písně („Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi“).
Kněz nebo diákon čte úryvek z Evangelia, který podle liturgického kalendáře na ten den připadá, pak může následovat kázání. Pak se koná velký vchod. Při velkém vchodu sloužící duchovní vycházejí průvodem ze svatyně bočními dveřmi ikonostasu do chrámové lodi, postaví se před ikonostasem a po slavnostních modlitbách a požehnání věřícím vchází průvod duchovních hlavními středními dveřmi ikonostasu (královskou bránou) zpět k oltáři. Při velkém vchodu přenášejí sloužící obětní dary ze žerveníku na svatý oltář - prestol. Před neseným chlebem a kalichem kráčí ministranti se svíci.
Při tomto slavnostním průvodu se duchovní modlí za církev: hlasitě vzpomínají římského papeže, jména biskupů, modlí se za veškeré duchovenstvo a vládnoucí nám a chránící nás, za zakladatele chrámu a za všechny pravověrné křesťany; při tom duchovní žehnají přítomným věřícím. Pak věřící recitují nebo zpívají Vyznání víry a pak následuje příprava na eucharistický kánon, požehnání, děkovná modlitba, starozákonní hymnus, připomínky poslední večeře s biblickými slovy Kristovými, pozdvižení a vzývání svatého Ducha, při čemž dochází k sestoupení svatého Ducha a proměnění předložených darů - chleba a vína - na přečisté Tělo Kristovo a drahocennou Krev Kristovu. Svaté přijímání. Kněz v oltáři pozdvihuje proměněného Beránka s voláním: „Svaté svatým!“ Poté připravuje svaté dary k přijímání. Nejprve přijímají duchovní u oltáře, věřící zatím zpívají duchovní písně nebo čtou modlitbu před svatým přijímáním. Po slavnostním požehnání čte kněz závěrečné požehnání a propuštění, při kterém vzývá Krista a přímluvy Matky Boží, svatého.
Nová verze služebníku liturgie sv. Upozorňujeme, že prohlížeč Firefox někdy zobrazuje PDF sazbu vadně. Božská liturgie sv. Služebník (tj. příručka pro kněze a diákona). Nová verze z 2/2025 (v. 2,36) (2. vydání)
Jako praktická poznámka k realizaci textu: Kniha je ve formátu A5 a PDF soubory jsou uzpůsobeny pro tisk v různých mutacích. K dispozici jsou návody pro tisk ve formátu 1. 2. 3. a podrobné pokyny pro uspořádání složek a tiskovou sazbu. Po božské liturgii - Ortodoxní deník - uvádí různé texty a varianty liturgických prvků.
Liturgie Jakuba Jeruzalémského je jednou z nejstarších bohoslužeb a původně bývala častější, dnes je v různých pravoslavných církvích vykonávána jen při zvláštních příležitostech; její prameny a historické úvahy potvrzují, že její struktura zahrnuje komunitní i katechetický aspekt a eucharistický kánon, který spojí věřící s Kristovým tajemstvím.
tags: #bozske #liturgii #sv #jakuba #jeruzalemskeho