Východiskem pro pochopení františkánského bratrství je zjevená pravda: jen Bůh je naším Otcem (Nep. řehole 22). Idea Božího otcovství se často objevuje v spisech sv. Františka. O ni se opírá křesťanská koncepce bratrství, kde bratrem je ten, kdo má téhož Otce, a to nejen Otce všech lidí, ale i Otce Božího Syna.
„Víme, že těm, kdo milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni.“ Neboť ty, které si napřed vyhlédl, také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl prvorozený z mnoha bratří“ (Řím 8,28-29). Citovaný text ukazuje, kromě Božího otcovství, na další rozměr křesťanského pojetí bratrství, kterým je Boží synovství Krista jako prvorozeného z bratří, a jeho vztah k ostatním lidem.
Myšlenka bratrství nachází své doplnění v působení Ducha Svatého. Právě Duch Svatý nás činí účastníky života Nejsvětější Trojice. Duch Svatý nás činí syny Otce, bratry a matkami Krista (List věřícím 9). Takový život v bratrství je hlásáním Krista, který je Syn Otce a prvorozený z mnoha bratří. Bratrství je nepopíratelnou hodnotou lidskou a křesťanskou, dříve než náboženskou a františkánskou. Neboť je vůlí Boha, aby všichni lidé, stvoření k jeho obrazu a povolaní k témuž cíli, vytvořili jednu rodinu a chovali se k sobě bratrsky (srov. Jednota lidské rodiny je pak posilňovaná a doplňovaná jednotou Božích dětí založenou na Kristu).
Kristus, prvorozený z mnoha bratří (Řím 8,29), při svém hlásání výslovně přikázal Božím synům, aby se k sobě navzájem chovali jako bratři, a přikázal apoštolům, aby hlásali poselství evangelia všem národům, aby se tak lidský rod stal Boží rodinou, v níž plností zákona by byla láska. Nové pouto příbuzenství s Kristem a všech věřících mezi sebou spočívá na víře (Jan 1,12-13; 1 Jan 3,9-10). Příklad toho, co dokáže pouto víry vykonat na úrovni lidsko-církevního bratrství, máme v Sk 2,42-48 a 4,32-37.
Na rozdíl od starých mnišských řeholí se řehole Menších bratří a nejstarší františkánské prameny při předkládání ideálu bratrství neodvolávají na příklad prvotního jeruzalémského společenství, ale na Krista a na apoštoly. V linii povolání sv. Františka a jeho prvních druhů je model bratrství, který si serafický řád klade za úkol uskutečnit, apoštolského typu. Termíny řehole, které vyznačují františkánské bratrství, jsou dva: domácí a bratři. Domácí je jeden z těch drobečků, které vytvářejí řeholi, jak o nich mluví Celano a sv. Bonaventura. Termín nachází svůj výklad v listech Efesanům a Galaťanům.
V listu Efesanům Pavel tvrdí, že křesťané bez ohledu na svůj původ a příslušnost jsou členové Boží rodiny (Ef 2,19). V listu Galaťanům Pavel vyzývá křesťany, aby neúnavně prokazovali dobro všem, dokud mají ještě čas, ale zvláště těm, kdo vírou patří do stejné rodiny (Gal 6,10). V Ef 2,19 se církev označuje za Boží dům, Boží rodinu; to znamená, že křesťané, bez ohledu na svůj původ, vytvářejí Boží rodinu. Základ, na němž spočívá církev jako Boží dům - rodina, je víra: Zrodili se ne z krve, ani z vůle těla, ale z Boha (Jan 1,13).
Řehole přijímá všechen tento kontext a aplikuje ho na bratry: A kdekoli bratři jsou nebo se setkají, ať se k sobě chovají jako v rodině (Řehole 6). Druhý termín užívaný řeholí k označení bratrství je titul bratři opakující se v každé hlavě. Tento termín pochází z Ježíšových výroků k učedníkům (Mt 12,48-50; 28,10). Otec, o kterém je řeč, je Otec našeho Pána Ježíše Krista. Postavit Otce na počátek františkánského bratrského společenství znamená uznat, že františkánské bratrstvo bylo zrozeno Otcem našeho Pána Ježíše Krista, a že jako církev je Božím domem-rodinou.
Otec je otcem, nakolik rodí a má před sebou syna. Tuto pravdu hlásáme, když se obracíme k Otci, který je v nebi, a říkáme: Otče náš (Mt 6,9), a potvrzuje ji Ježíš, když vyhlašuje: Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu (Jan 20,17). Ježíš odlišuje svůj vztah s Bohem Otcem od našeho vztahu: on je Otcův jednorozený (Jan 1,18), my jsme se stali dětmi nebeského Otce v Synovi, když jsme přijali Slovo a uvěřili v jeho jméno (Jan 1,12).
Podle sv. Pavla od Otce má jméno každé otcovství na nebi i na zemi (Ef 3,15). O zrození františkánského bratrského společenství nebeským Otcem mluví Tomáš z Celana: „Stále usiloval o to, aby mezi svými syny zachoval pouto svornosti, aby ti, které týž Duch povolal a týž Otec zplodil, žili také v lůně téže matky v pokojné jednotě“ (2 Cel 191). František si přeje, aby mezi všemi jeho syny vládlo pouto jednoty (Ef 4,3), totiž Kristovy církve. Pouto jednoty je nepostradatelnou podmínkou, aby bratři mohli svorně žít v lůně jediné matky, kterou je Boží církev v lůně františkánského bratrského společenství. Svorně mohou žít jen ti, kdo jsou přitahováni týmž duchem (Job 34,14).
Duch, který přitahuje a dává život, je apoštolské povolání, následování Krista podle příkladu apoštolů. Janovo evangelium odlišuje dvojí zrození: jedno z těla a krve (zrození lidské) a druhé jako Božích dětí prostřednictvím víry: těm, kdo přijímají Slovo života, dal moc stát se Božími dětmi (Jan 1,12). Počátek františkánského bratrského společenství je tedy zrozeno Bohem, a proto je tato společenství současně skutečností i tajemstvím: skutečností, neboť je opravdu Boží rodinou; tajemstvím, neboť je dílem Božím a má zvláštní poslání, které má vykonávat v církvi a ve světě.
Encyklika Fratelli tutti vychází z myšlenky Boha Stvořitele všech a odtud odvozuje povolání k bratrskému společenství mezi lidmi. Společný základ lidství vymezený stvořením se konfrontuje s pluralitou náboženství a kultur; bratrství je zde spojeno s „bratrskou láskou“ a misijním posláním církve. Podstata misie spojuje Boží identitu - Bůh je láska (1 Jan 4,8.16) - a tato láska prostřednictvím Ducha působí v lidské společnosti. Misie společenství věřících tedy usiluje být živým znamením této lásky, aby se láska stala životním pravidlem všech lidí.
Trojiční identita Boha slouží jako model pro utváření lidských vztahů a pro dialog: „Bůh je láska a společenství.“ Tajemství Nejsvětější Trojice ukazuje, že Otec miluje Syna a Syn miluje Otce a jejich vzájemná láska je osobou Ducha svatého. Proto Otec plně sděluje sebe sama Synu, a Duch svatý je ta společná Boží láska, která sjednocuje Boha a člověka. Stavba fary a bratrstva v horním Litvínově a následná historie kostela Nejsvětější Trojice v Trhových Svinách ilustruje, jak křesťanská komunita žije svou vírou v praxi: od zakotvení bratrstva po různé restaurování a obnovy spojené s městem a církevními strukturami.
Působení bratrství a trojičního mysteria je tak vnímáno jako základní program misie a jednoty: františkánské bratrské společenství usiluje o jednotu v různorodosti lidských rodin a kultur, v níž Otec, Syn a Duch svatý poskytují model pro vzájemné vztahy a pro otevřený dialog mezi lidmi všech národů a vyznání.
Trojjediný Bůh | Trinity
tags: #bratrstvi #nejsvetejsi #trojice