Dnešní Církev bratrská sahá svými kořeny do doby duchovního oživení v Čechách a na Moravě v předminulém století. Návaznost na staletí utajovanou živou domácí tradici staré Jednoty bratrské a práci J. A. Komenského je při tom nesporná. Počátky církve spadají do let 1860 - 1880, kdy v oblasti východních Čech proběhlo lidové probuzení. To v roce 1868 vedlo k založení sboru první Svobodné evangelické církve české v Bystrém v Orlických horách. K jeho ustavení přispěla i Svobodná církev skotská, působící v sousedním Prusku (dnes Polsko).
Poté přišel v Praze sbor Svobodné církve reformované, který byl ovocem působení amerických kongregačních misionářů z Bostonu. K ustavení nové církve došlo 3. 6. 1880 v Praze. Po vzniku Československa v roce 1918 přijala Jednota českobratrská jméno Jednota českobratrská a rozšířila působnost i na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Přijetím nového jména se Jednota českobratrská přihlásila k duchovnímu dědictví staré Jednoty bratrské a zaměřovala se zvláště na péči o sirotky, o staré lidi a na diakonskou službu nemocným. Byla také průkopnicí duchovní služby mládeži.
Po válce nastal nadějný rozvoj práce, který zastavil politický zvrat v roce 1948. Jednota českobratrská musela přijmout státní uznání spojené s dozorem státu. Kazatelé dostali státní plat a jejich služba mohla být konána pouze na základě udělení souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Jakákoli činnost mimo objekty modliteben byla protizákonná, průběh bohoslužeb i další aktivity sborů byly v mnoha případech tajně monitorovány. Někteří kazatelé skončili ve vězení nebo z politických důvodů ztratili státní souhlas.
Za této éry v roce 1951, po zrušení náboženských spolků, se k Jednotě českobratrské připojila značná část spolku „Modrý kríž“ na Slovensku a Spolku rozhodných křesťanů na Těšínsku, kde převládala polská národnost. Církev bratrskou dnes tvoří svazek necelých 80 sborů s bohatstvím rozličných duchovních tradic, které se v rámci kongregačně - presbyterního zřízení dobrovolně zavázaly k životu víry, službě Bohu a lidem, k bratrskému soužití podle příkladu novozákonní církve.
Všechny sbory jsou samostatné a vzájemně nezávislé, současně si uvědomují, že potřebují žít a sloužit v duchovní a závazné jednotě, bratrské pomoci a účinné spolupráci. Proto se sjednocují na společném Vyznání víry a zásadách křesťanského života podle Bible. Kromě práce na sborech se bohoslužebná shromáždění konají i v menších tzv. stanicích; každá stanice je přidružena pod svůj mateřský sbor. Sbory jsou seskupeny do několika seniorátů a spravovány kazatelem a staršovstvem.
Členové církve jsou vedeni k životu osobní křesťanské víry, věrnosti Božímu slovu a životu naplněnému láskou k Bohu a lidem. Po listopadu 1989 vzrostl počet řádných členů; z původních cca 6600 lidí v 34 sborech v roce 1990 evidujeme dnes přes 10 000 osob v 77 sborech.
V Českých Budějovicích vznikala pod vedením duchovních nejprve různá zbožná bratrstva a jejich členové se zavazovali k příkladnému křesťanskému životu. První takové společenství ve městě založili dominikáni, vznikla například literátská bratrstva, která zajišťovala chrámový zpěv. Existence literátského kůru je doložena pro 16. a 18. století; baroko bylo obdobím jejich největšího rozkvětu. Ve druhé polovině 19. století došlo k velkému rozmachu spolkového hnutí i v Českých Budějovicích, kde se ustavilo více než 40 spolků, včetně spolku církevních.
Velkým propagátorem těchto spolků byl biskup J. V. Jirsík, který do své diecéze uváděl spolky s celozemskou působností a inicioval vznik řady kněžských i laických spolků. Mezi významné spolky patřily Spolek svatého Josefa, Corona aurea, Bratrstvo ustavičného klanění svátosti oltářní, Bratrstvo Nejsvětějšího Srdce Páně a další. Aktivně působily i spolky pro misii, dostavění chrámu, sdružení pro děti a mládež.
V 1. pol. 20. století ve městě figuroval katolický tělovýchovný spolek Orel, Diecésní jednota cyrilská či Serafínské dílo lásky. Kněžské bratrstvo svatého Pia X. představuje společenství tradicionalistických katolických věřících mimo římskokatolickou církev, které stojí na postupech odmítajících změny po II. vatikánském koncilu.
Ačkoliv na mezinárodní úrovni dochází ke sblížení římskokatolické církve a Společenstva Sv. Pia X., český děkanát (priorát) Bratrstva podal registraci v roce 2017, a stalo se státem registrovanou církví v České republice. Kněžské bratrstvo svatého Pia X. tak tvoří součást širšího a nejasně vymezeného proudu katolického tradicionalismu.
V českém kontextu se vyskytují i další tradiční formy katolického života: Una voce, spolek Radomíra Malého a Michala Semína, Te Deum a další. Názory tradičního katolicismu v ČR se v procesu po roce 1989 vyrovnávaly s novými požadavky moderního světa a postupně se většina věřících podřídila církevní autoritě.
Kněžské bratrstvo svatého Pia X. zahájilo působení v ČSSR již v roce 1991 prostřednictvím zahraničních kněží. Současným oficiálním představitelem v ČR je Tomáš Stritzko, vysvěcený v roce 1999, který v roce 2011 převzal koordinaci činnosti v českých zemích a v roce 2011 vznikl český priorát. Ten byl v roce 2018 povýšen na děkanát.
Praktické hledisko: mše se konají v různých městech (Praha, Staré Město, Brno, Česká Budějovice a další) a provoz bývá organizován pod rakouským distriktem. Setkání tradičního katolicismu je doplňováno o vzdělávací a sociální projekty, Dílo svaté Hedviky, Nakladatelství Dědictví svatováclavské a další aktivity spojené s duchovní a sociální službou.
V souvislosti s vývojem katolického myšlení lze sledovat, jak tradiční hnutí a jeho různé skupiny odpovídají na moderní výzvy společnosti - od zaměření na liturgii a pastorační práci až po postoj k pluralismu náboženství a kulturním změnám. Některé proudy, například Sedisvakantismus či extrémistické proudy, jsou v ČR velmi omezeně zastoupeny a setkávají se s odporem vůči moderním změnám v církvi.
Středověk v Čechách - od Slovanů, přes husity až po Jagellonce | Historie
Celkově lze říci, že bratrství a spolky spojené s katolickou tradicí sehrály v českých zemích významnou roli v kulturním a sociálním životě, a to od středověku až po současnost. Jejich dědictví se v různých formách promítá i do současného náboženského života a diskuzí o identitě katolíků v postkomunistickém prostoru.