Narodil se kolem roku 1205 jako třetí dítě v rodině hraběte Adolfa III. Na Moravu byl vyslán papežem Inocencem IV. v roce 1245. Získal uznání a přízeň jak českého krále Václava I., tak i jeho syna Přemysla Otakara II., přičemž do země přišel v době povstání syna proti otci. Po boku Přemysla Otakara II. se na přelomu let 1254 a 1255 zúčastnil první křížové výpravy do pohanských Východních Prus. Panovníka měl doprovázet i na druhé výpravě do Pobaltí v roce 1267, a proto sestavil svou závěť datovanou 29. 11.
Aktualizováno: 05. 12. První olomoucký biskup Jan (biskupem v letech 1063 - 25. Pražské biskupství, podřízené arcibiskupství v Mohuči (Mainz), bylo založeno v roce 973; do tohoto data bylo teritorium českého knížectví církevně spravováno arcibiskupstvím v Řezně (Regensburg). Vznik moravského arcibiskupství roku 867 je spjat s osobou sv. Metoděje (813 nebo 815 - 885). Vpád Maďarů na Moravu v následujícím století velkomoravskou církevní organizaci rozvrátil, rovněž obsazení Moravy polským vojskem Boleslava Chrabrého (967-1025) na počátku 11. století nijak nepřispělo ke konsolidaci zdejších mocenských i církevních poměrů. Teprve zřízení olomouckého biskupství v roce 1063, rovněž podřízeného arcibiskupství v Řezně, obnovilo samostatnou církevní správu moravských údělů ovládaných příbuznými pražských Přemyslovských knížat. Iniciátorem zřízení olomouckého biskupství byl pražský kníže Vratislav II. (asi 1033-1092), druhorozený syn českého knížete Břetislava I. (1002 až 1005 - 1055) a Jitky ze Svinibrodu (před 1003 - 1058); stalo se tak se souhlasem pražského biskupa Šebíře.
Motivace Vratislava II. není jednoznačně interpretována, např. podle historika Martina Wihody byla existence dvou biskupství, pražského a olomouckého, předpokladem pro Vratislavovu neúspěšnou snahu o zřízení pražského arcibiskupství. Olomouckým biskupem se v roce 1063 stal řeholník benediktinského kláštera na pražském Břevnově Jan, jenž do Břevnova přišel z benediktinského kláštera v Niederalteichu (nyní v zemském okrese Deggendorf ve vládním obvodě Dolní Bavorsko, SRN).
Biskupským kostelem se stal kostel sv. Petra na olomouckém Předhradí, přičemž zde byla zřízena kapitula se čtyřmi kanovníky. Po Šebířově úmrtí 9. prosince 1067 nastoupil na pražský biskupský stolec Vratislavův nejmladší bratr Jaromír, jenž při svém vysvěcení 6. července 1068 mohučským arcibiskupem Siegfriedem I. přijal jméno Gebhard (Gebhart).
Svou zálibou v lovu, hodování a drsných žertech měl Jaromír daleko ke středověkému ideálu asketického duchovního. Zřízení olomoucké diecéze biskup Jaromír pokládal za mocenskou i ekonomickou újmu diecéze pražské. Když Vratislav II. zabral moravské statky pražského arcibiskupství - Sekyřkostel (patrně dnešní Strachotín), Podivín a Slivnici na Břeclavsku, vydal se Jaromír snad již v roce 1072 (podle kronikáře Kosmy roku 1073) do Sekyřkostela, přičemž odbočil do Olomouce pod záminkou návštěvy svého staršího bratra, olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného (1045-1087).
Jak barvitě líčí kronikář Kosmas (asi 1045-1125), byl biskup Jaromír natolik pobouřen skrovným způsobem života olomouckého biskupa Jana, že Jana insinuoval a navíc ho nechal ztýrat svými služebníky. Biskup Jan si nato na Jaromírovo počínání stěžoval u pražského knížete Vratislava II., jenž vyslal ozbrojence, aby Jana doprovodili do Prahy, a pověřil Janova kněze Hagena, aby se vypravil do Říma a zpravil papežskou kurii o Jaromírově počínání. Jaromírovi lidé však Hagena poblíž Řezna přepadli, zmrzačili a pod hrozbou smrti donutili k návratu do Olomouce. Další Vratislavovo poselstvo sice do Říma dorazilo, následující konflikty mezi pražským a olomouckým biskupem však vedly k tomu, že po smrti biskupa Jana I. roku 1085 olomoucká diecéze v letech 1085-1088 formálně zanikla.
V dubnu 1085 získal kníže Vratislav II. pro svou osobu královskou korunu a v roce 1088 dosadil na olomoucký biskupský stolec svého dvorského kaplana Wesela. Pražský biskup Jaromír se nato vydal protestovat proti obnovení olomouckého biskupství do Říma, cestou však v Ostřihomi (nyní v severním Maďarsku) 26. Z působení biskupa Jana I. na olomouckém biskupském stolci je třeba zmínit jeho podíl na založení benediktýnského kláštera na Hradisku u Olomouce, kam benediktíni dorazili v roce 1077 na pozvání olomouckého údělného knížete Oty I. Sličného a jeho manželky Eufémie.
Dne 3. února 1078 vysvětil olomoucký biskup Jan I.
Šířeji: Zásadním prvkem výjimečnosti Olomouce mezi ostatními městy bylo v historii zejména sídlo biskupství a později arcibiskupství. Olomoučtí biskupové však nebyli jen preláty, kteří se modlili zavření v katedrále v drahých oděvech. Drželi významné majetky a patřili k nejmocnějším šlechticům Moravy i Čech. Ve vrcholném středověku mezi nimi vynikl Bruno ze Schauenburku. Pro středověkého člověka byla církev nejen možností, jak navázat vztah s Bohem, ale také nabízela kariérní možnosti nesrovnatelné s žádným jiným “zaměstnavatelem” středověkého světa. Feudální společnost byla velmi rigidní a předpokládala, že člověk celý život zůstane příslušníkem stavu, do něhož se narodil. Výjimkou byla církev. Ačkoliv v praxi byl celibát jen na papíře a kněží měli v českých zemích nejen kuchařky, ale i manželky a s nimi děti, kněžské povolání dědit nemohli. Církevní dráha tak byla otevřena i pro jedince z vnějšku. Perfektní možností byla pro neprvorozené syny chudších šlechtických rodů.
Jeho život byl plný zvratů. Přes několik proboštských úřadů se ujal tohoto postu i v Magdeburgu, kde po nevyjasněném úmrtí svého konkurenta byl tamějším arcibiskupem exkomunikován. Bruno ze Schauenburku přišel na Moravu v turbulentních časech, kdy princ Přemysl (pozdější Přemysl Otakar II.) vedl povstání proti králi Václavovi I. a na biskupském stolci v Olomouci bylo řadu let prázdno. U největšího z Přemyslovských panovníků si tím asi udělal oko. Ačkoliv detaily jejich vztahu nejsou známy, Bruno záhy vystupuje jako jeho pobočník. Účastnil se králových křížových výprav do “pohanského Pruska”, které vyvrcholily založením města Královec na počest Přemysla Otakara II. S panovníkem se pokoušel povýšit biskupství v Olomouci na arcibiskupství, pod které měla spadat dokonce i Praha a několik nových biskupství v Německu. V tomto případě však Bruno mířil až příliš vysoko a neuspěl. Podobně jako jeho nejbližší spojenec Přemysl Otakar II. se svými ambicemi na zisk říšské královské koruny. To se jak známo také nepodařilo a říšským králem se stal Rudolf z tehdy nevýznamného hraběcího rodu Habsburků, jejichž historický vzestup je teprve nepřekonatelným unikátem. Ačkoliv císařské časy Habsburků jsou ještě daleko, Rudolf porazil Přemysla v bitvě na Moravském poli.
Olomoucký biskupský stolec si tak zachoval i po smrti krále, ale doba jeho slávy se smrtí královského spojence skončila. Dnes biskupa, který byl neohroženým válečníkem, dobrodruhem a hlavně protřelým politikem nejvíce připomíná po něm pojmenované náměstí v Moravské Ostravě.
Bruno hrabě ze Schaumburgu (Schauenburgu), 14. biskup olomoucký 1245-1281. Bruno byl rytířem krále Přemysla Otakara II. a jeho oddíly měly vlastní korouhev. Červený štít s bílým pilovitým lemem, zvaný kopřivový list. Znak olomouckého biskupství byl v roce 1330 odvozen z rodového znaku biskupa Bruna ze Schauenburgu. 15. Znakem pánů z Hradce je na modrém štítu zlatá pětilistá růže. Jan VI. zvaný Holý, 16. Biskup Jan Holý byl podle tradice příslušník rodu Valdštejnů. Rodový čtvrcený znak: 1. a 4. pole na zlatém štítu modrý lev, 2. a 3. pole na modrém štítu zlatý lev.
Hynek Berka z Dubé, (Jindřich) zvaný Žák, 19. biskup olomoucký 1326-1333. Jako první olomoucký biskup používal znaky na své pečeti. První štít červený s devíti stříbrnými kužely ve třech řadách (4, 3, 2). Druhý zlatý se 2 černými zkříženými ostrvemi se šesti suky. Jan VII. zvaný Volek, 20. biskup olomoucký 1334-1351. Nemanželský syn českého krále Václava II. a bratr královny Elišky Přemyslovny. Jan VIII. Očko z Vlašimi, 21. Používal dva štíty: červený se šesti stříbrnými kužely (3, 3), na stříbrném poli dvě červené supí hlavy se zlatou zbrojí a jazykem. Petr III. zvaný Jelito (Gelito), 23. Používal dva znaky: červený štít se šesti stříbrnými kužely (4,2). Na druhém ze spodního okraje vyrůstá černá oslí hlava.
Narodil se asi roku 1205. Po studiích se stal kanovníkem v Magdeburku, roku 1229 proboštem v Lübecku, roku 1236 kanovníkem v Hamburku a v roce 1238 proboštem magdeburské kapituly. V době příprav Olomouckým biskupem jej jmenoval přímo papež Inocenc IV. v září roku 1245. Po dlouhá léta konal Přemyslu Otakarovi II. Jako šiřitel kultu sv. Mořice patrně roku 1255 zahájil přestavbu kostela sv. Kolem roku 1260 začal budovat také kostel sv. Románskou katedrálu sv. Ve svém spisu kurii 6. prosince 1273 se ukázal výborným znalcem našich církevních poměrů, kdy mistrně pojednal o palčivých otázkách církevního života, zejména o prudkém rozpětí žebravých řádů a jejich srážkách s farním duchovenstvem. V roce 1274 se zúčastnil II. Olomoucké biskupství vzniklo v roce 1063 znovuobsazením moravského biskupství Metodějova z roku 869 a roku 1777 bylo povýšeno na arcibiskupství se sídlem v Olomouci.
Arcidiecézi tvoří 418 farností členěných do 21 děkanátů. V jejím čele stojí Mons. Jan Graubner. Ten v souvislosti s rozvinutím služby nemocničních kaplanů rozhodl o založení Centra pro pastoraci nemocných. V současnosti působí ve 20 nemocnicích, 3 domovech pro seniory a 2 hospicích 35 nemocničních kaplanů a kaplanek a 31 dobrovolníků. A protože je zde potřeba dalšího vzdělávání stávajících i budoucích nemocničních kaplanů a dobrovolníků a jejich metodického vedení, podpořil o.
tags: #breuner #olomoucke #biskupstvi