Jestli se chcete podívat na Wikipedii, tam je na mapě nejlépe označená v záložce Polština, proto tu mapu dávám sem.
Sredna gora je pohoří ve středním Bulharsku, rovnoběžné se Starou planinou.
Není moc vysoké, jeho nejvyšší vrchol Goljam Bogdan se týčí do výšky 1605 metrů a průměrná nadmořská výška dosahuje 608 metrů.
Sredna gora hraje důležitou rolí ve formování podnebných podmínek.
Mezi ní a Starou planinou se tak formuje unikátní klima Růžového údolí, kde roste Rosa Damscena - proslulá bulharská olejodárná růže.
Abychom byli v obraze, kde budeme jezdit, zmíním jen jak se Sredna gora rozděluje.
Soutěskami řek Topolnica a Strjama se Sredna gora dělí na tři části.
Nejdřív budeme jezdit v té západní, která se rozkládá mezi údolími řek Iskăr a Topolnica a nese název Ichtimanska Sredna gora.
Nejvyšší je ta střední, Săštinska Sredna gora, která leží mezi údolími řeky Topolnica a Strjama.
Tam se budeme pohybovat v posledních dnech našeho přechodu.
Celý tento region je uzce spjat s nejhorším a nejkrutějším obdobím bulharských dějin - Dubnového povstání v roce 1876 proti Turecké říši.
Patřil k 4. revolučním obvodu a jeho hlavní středisko bylo město Panagjurište.
Zúčastnili se v něm mužů z celého okolí.
Asi neexistuje vesnice či městečko, které v tomto krvavém povstání nedali hrdiny.
Jestli uslyšíte jméno Georgi Benkovski, jeho krvavý dopis a jeho Létající četa, tak je to právě jeden z organizatorů dubnového povstání, který kvůli prozrazení ho předčasně v Koprivštici vyhlásil.
Kněžna Rajna vyšila historickou vlajku povstalců s nápisem „Svoboda nebo smrt!“.
Geografická poloha obce Makocevo určuje velmi dobré klimatické podmínky a činí z ní vhodnou destinaci pro výlety a procházky.
Nejblížším vrcholem Sredné gory je Opor (1089 m).
Nejstarší turecké dokumenty uvádějící název obce pocházejí z 15.
Existuje taková legenda o vzniku názvu Makocevo.
První osadníci, zakladatelé vesnici, byli dva muži, kteří přišli z Thrákie kvůli pronásledování Turky.
Usadili se na skrytém místě u Oporu, kde žili.
Jeden z nich se jmenoval Koce a byl malý výškou.
Na začátku šedesátých lét 19. století byl v obci postaven pravoslavný kostel Sv. Dimităr.
Byla to doba, kdy Turci nedovolovali stavět v osadách křesťanského obyvatelstva vysoké a krásné kostely.
Ale kostel Sv. Dimitar, který je dodnes dominantou vesnice Makocevo, je kamenná budova s tvarem lodi bez kostelních kopulí, s klenutým stropem.
O tom, jak si tenkrát Bulhaři vybojovali postavení kostela, je zajímavé povídání, které ale tady nepovím.
Na jihovýchod od Makoceva se dostáváme do vesničky Bajlovo.
Podnebí se tam vyznačuje pozdním jarem, chladným létem, teplým a mírným podzimem a nedlouhou zimou (cca 2 až 3 měsíce).
Nejvíce dešťových srážek spadá koncem května a v červnu a nejméně na konci července a srpna.
Nejznámější je Bajlovo tím, že je rodiště jednoho z předních bulharských spisovatelů Dimităr Ivanov Stojanov.
Prozaik a publicista, známý pod pseudonimem Elin Pelin, proslulý krátkými humornými povídkami i rozsáhlou fantastickou a humornou tvorbou pro děti a mládež.
Patří ke světovým mistrům krátké povídky.
Jestli mám popsat, kde se Bajlovo nachází, předám jeho láskyplný popis: „Moje rodná ves se nachází přímo proti slunci v jednom krásném místě, tam, kde se Sredna Gora odděluje od své matky Stara Planina a jde na východ.“
Jen doplním, že je vůči Makoceva na jíhovýchod.
Zajímavé je, že otec Elina Pelina, který byl velmi nadaný a vzdělaný člověk, vytvořil projekt stavby vetrního mlýnu, který později Elin Pelin popsal ve své tvorbě.
Vůbec celá nová historie Bajlova je úzce spátá s rodem Elina Pelina.
Na tomto místě existovala osada v prádávných dob - pravěké obrazy a znaky v jeskyních u vesnice, a také části hliněných nádob a mincí z pozdějších římských dob.
Ve středověku ještě existovala vesnička Bajlovo, která ale v 18. století zanikla.
Pozdějí, na začátku 19. století, se tam přestěhoval pradědeček Elina Pelina, Kara Staňo Ivanov, ve snáze schovat své ovce před Turky.
Tenkrát to byla osada v místě Klenov dol a později se přesunula tam, kde je teď, kvůli teplejšímu klimatu, dobře schovaným a lepším pastvinám a hojnosti vody.
Postupně se vesnička rozrostla a existuje už přes 200 let.
Smolsko je poměrně velká, malebná vesnička, kde se stará obrozenecká architektura potkává s moderními vilami postavenými převážně obyvateli Sofie.
Rozkládá se na svazích hory Vojňag, východně od Bajlova, v nadmořské výšce asi 650 metrů.
Z dálky kvůli místy strmým svahům vypadá, že jsou domy téměř na sobě.
Historie obce je bohatá a ztrácí se v dobách osmanské nadvlády.
Její vznik datuje kolem roku 1000, byla založena jako vojácká vesnice za vlády cara Samuila, kdy měly být střeženy severovýchodní hranice bulharského císařství.
To je důvod, proč nejvyšší, strategický vrchol se nazývá Vojňag (kolem 950 m).
po následujících řekách Topolnica a Strjama se Sredna gora dělí na tři části.
Petrič (s přízvukem na poslední slabice) je vesnice v západním Bulharsku, která se nachází na řece Topolnica mezi Saštinska i Ichtimanska Sredna gora, na jíhovýchod od Smolska.
Předpokládá se, že název vznikl kvůli pěti říčkám, které procházejí vesnicí a vlévajíce se do sebe, pokračují dál jako řeka Topolnica.
Pojedeme tam v jiném zájezdu.
Ještě před dubnovém povstání proti Osmanům největší bojovník za osvobození Bulharska od turecké nadvlády Vasil Levski uspořádal v obci revoluční výbor.
Při jedné z jeho návštěv tam turecká policie provedla razii.
Levski vyskočil z okna do řeky Topolnica a tak unikl.
Budova, ve které se Levski schovával, stále existuje.
Během dubnového povstání v roce 1876 se v obci Petrič konala první a jediná vítězná bitva Létající čety Benkovského.
Každoročně se (a v podstatě všude v tomto regionu) konají slavnostní ohňostroje u památníku, představující rozsekaný zvon.
Podle Berlínské mírové smlouvy procházela hranice mezi Bulharským knížectvím a východním Rumelií podél hřebene Stara Planina, odtud podél řeky Topolnica do vesnice Petrič a dál mezi Vakarelem a Ichtimanem.
Panoramatický výhled na vesnici je velmi krásný.
Ze všech stran je obec chráněna vysokými horami a vrcholky.
S mimořádnou krásou se týčí vrchol Ilinden, kde se každý rok slaví stejnojmenný svátek.
Z Oborišti je nádherný výhled na Vitošu, Rilu a Rodopy.
Oborište je významné historické místo.
V dubnu 1876 se na louce u vsi konalo shromáždění, které rozhodlo o vypuknutí dubnového povstání.
Každý rok 13. ledna obyvatelé vesnice vzdávají hold svým obětem.
Kulturní památkou v Oborište je vesnický kostel, v roce 2004 byl úspěšně restaurován.
Příběh říká, že se tam byl ukrýval Vasil Levski, a v roce 1876 v jeden zimní večer posloužil kostel jako úkryt George Benkovskimu a Revolučnímu výboru, který zahrnoval celou dospělou mužskou populaci vesnice Mečka (nyní Oborište).
Město Panagurište se nachází v Săštinska Sredna gora, nejvyšší části pohoří.
Nedaleko na sever od něj, v blízkosti letoviska Panagjurski kolonie, je vrchol Bratiya (1519 m n. m.).
Městem protéká řeka Panagjurska Luda Jana (v bulharštině Luda Jana znamená Šilená Jana).
Cestou tam jedeme směrem východ-jihovýchod.
V okolí města se nacházejí desítky thráckých mohyl.
V jedné z nich, zvané Mramor, bylo nalezeno pohřebiště thráckého vůdce.
Nedaleko od něj v roce 1949 byl objeven dnes světově proslulý panagjurský poklad, pocházející z 4.-3. století př. n. l.
Založení Panagjurište je spojeno s dramatickými časy po osmanské invazi.
Jméno přijde ze slova „panagjur“ (od řeckého πανηγυρι - veletrh), protože se tehdy na březích řeky Luda Jana konaly malé veletrhy.
Už na počátku 19. století dosáhlo Panagjurište významného ekonomického a duchovního růstu.
Bylo to významné hospodářské i kulturní centrum.
Rozkvétala řada řemesel souvisejících s dobře rozvinutým chovem dobytku: dželepstvo - obchod s hospodářskými zvířaty, abadžijstvo - výroba plášťů z domácí vlněné látky, mutafčijstvo - výroba výrobků z živočišné srsti, tabačestvo - zpracování kůží, pak obuvnictví, a také zlatnictví, které město následně proslavilo zlatnickou Panagjurskou školou.
V druhé polovině 19. století pětina obyvatel Pangjuriště byli řemeslnici.
Jestli vás zajímá, jak se vše tehdy vyrábělo, uvidíte všechna tato řemesla v historickém muzeu.
V roce 1876 se Panagjurište stal centrem 4. revolučního okresu a hlavním městem Dubnového povstání.
Při jeho potlačení město bylo spáleno a Turky zcela zničeno.
Zbylo jen několik domů.
To je důvod, proč Panagjurište nemá mnoho renesančních domů (na rozdíl od Koprivštica).
Koprivštica se nachází v malebném údolí podél řeky Topolnica, v nadmořské výšce 1061 m v Săštinska Sredna gora.
Panují tady kontinentální podnební podmínky - chladná, ale slunná zima (-4,2 °C během nejchladnějšího měsíce ledna), s hustou sněhovou pokrývkou, zatímco léto je chladné a svěží (16,8 °C během nejteplejšího měsíce července).
Je to podmíněno vysokou nadmořskou výškou a obvyklým letním severním prouděním sestupujícím k údolí řeky Topolnica z vysokých svahů Staré planiny.
Podle jedné legendy se v tomto místě usadila jedna bulharská rodina se svými stády takzv. župa.
Křížili se tady cesty spojující města Zlatitsa, Pirdop a Klisura se Strelča a Panagjurište.
Údolí pokryté svěží zelenou trávou, zavlažované řekou Topolnica a jejími přítoky, bylo vhodné pro odpočinek karavan, cestujících a obchodníků.
Tak se postupně zvyšoval počet lidí a domů, vznikli malé rodinné komunity a osada se rozrůstala.
I dnes se stále jedna čtvrť města nazývá Župata.
Podle jiné legendy se mladá žena usadila na místě dnešní Koprivštici, protože to bylo vhodné pro hospodářská zvířata.
Krátce po příchodu vyrazila do Edirne (dnešní Turecko), kde vymodlila od sultána ferman (písemný rozkaz), aby se stala vládcem Koprivštici, a vesnice získala velká privilegia.
Poprvé v tom fermanu sultán nazývá město Avratalan - „ženská louka“, jméno, které bylo pak často používáno Turky.
Legenda říká, že Turka s okovaným koněm neměl právo projít vesnicí a jeho obyvatelé mohli volně nosit zbraně.
Z vděčnosti a pocty obyvatele Koprivštici nazvali ženu Sultanekata, a její potomci po mnoho let byli jmenováni Sultanekovi.
Existují předpoklady, že po pádu Bulharska pod tureckou nadvládou se v této oblasti usadili uprchlíci - potomci velkých bulharských rodin, obchodníci, chovatelé dobytka se svými stady.
Mezi nimi byli tři pastýři - Lambo, Toroman a Arnautin (Arnauti nazývali Albánce a Bulhaři z albánských makedonských provincií).
Ti vytvořili malé rodinné komunity, které se v průběhu času rozrostly a daly jména dodnes existujících částí města - Toroman machala, Lambovska a Arnautska machala.
Celá historie Koprivštici je velmi zajímavá.
Zmíním ještě to, že kvůli množství privilegií se městu dařilo dobře a prospěrovalo.
Tím také bylo terčem tureckých zbojníků, to byli propuštění vojáci z osmanské armády, bulharsky kărdžalii, kteří ho třikrát vypálili - v letech 1793, 1804 a 1809.
Díky svému vlastenectví, vynalézavosti a tvrdé práci se obyvatelům pokaždé podařilo oživit město a zachovat jeho magické kouzlo až dodnes.
Ještě jedna zajímavost, souvísející s Dubnovým povstáním.
Toto povstání mělo pro Bulharsko, které bylo stále pod tureckou nadvládou, historický význam.
Otřáslo základy Osmanské říše a o dva roky později vypukla rusko-turecká osvobozenecká válka.
Po zradě vypuklo Dubnové povstání dříve, než bylo původně vyhlášeno.
První výstřel padl v Koprivštici 20. dubna 1876.
Po řadě strhujících událostí, po pádu Panagjurište byla vyslána turecká armáda, aby se „postarala“ o Koprivštici.
1. května se místní muslimská domobrana, tzv. bašibozuci, začali seskupovat u bran města.
Městu se podařilo vyjednat s tureckým velitelem výkupné a díky tomu bylo město zachráněno od vypálení.
Nebylo ale zachráněno od rabování.
Bašibozuci vpadli do města, drancovali a zabíjeli lidi.
O dva dny později přijel i vedoucí armády Hasan bej a chycené povstalce poslal do Plovdivu na soud.
Zanedlouho přijel i nejvyšší vedoucí armády Hafaz paša a znovu drancoval a raboval.
Zůstaváme zatím u toho, aby nevypadalo jako učebnice dějepisu.
I když je dějepis občas zajímavý jako pohádka, nechci vás už víc zahlcovat.
Naštěstí tato pohádka končí dobře.
Pro zvídavé jsem více o Koprivštici sepsala v článku, který si můžete přečíst.
Jestli toto čtete před odjezdem do Bulharska, aspoň něco budete vědět o minulosti této země.
Varna je třetím největším bulharským městem, leží na břehu Černého moře a nachází se zde největší bulharský přístav.
Článek vám přináší: My začínáme přímo u jedné z nejvýznačnějších památek tohoto města - u katedrály Nanebevzetí Panny Marie.
Jedná se o nejslavnější kostel ve Varně, který se pyšní cibulovými kopulemi.
Výstavba začala po ukončení osmanské nadvlády v roce 1880 na počest ruského osvoboditele, symbolizuje právě válku za osvobození.
Průchodem pod rušnou silnicí, která se nachází hned před katedrálou, se dostáváme na druhou stranu ulice, kde jsou turistické informace a toalety.
Napojujeme se zde na hlavní turistickou zónu.
Růžové kostky občas protne kamenný pruh, který znázorňuje, kudy dříve procházely hradby.
Procházíme kolem Činoherního divadla Stojana Bachvarova a budovy varenské opery.
Dostáváme se tak na náměstí Nezávislosti, kde se nachází význačná fontána z konce 90. let.
po večerech lze sledovat vodotrysky fontány spolu s hudbou a světelnými efekty.
My pokračujeme kolem loutkového divadla po hlavní třídě až ke kostelu svatého Mikuláše z roku 1866.
Nechal ho postavit obchodník Nikolaus, který pocházel z Varny, ale žil v Oděse.
Při jedné cestě lodí se dostal do velké bouře, vypadalo to, že přijde o svůj život, tak se obchodník začal modlit právě ke svatému Mikuláši, jenž je patronem všech námořníků.
Bouře utichla, posádka přežila a obchodník slíbil, že postaví chrám svatého Mikuláše.
S svůj slib splnil a tento chrám vystavěl ještě v období turecké nadvlády (osvobození bylo 1878).
V této době se nesmělo stavět kostely výše, než byla výška jezdce na koni, proto jsou na mnoha místech Bulharska kostely zapuštěné do země.
V tomto období již turecká nadvláda slábla, proto tento chrám nesplňuje původní turecké nařízení.
Pokračujeme až k festivalovému a kongresovému centru, které je kopií festivalového paláce v Cannes.
za centrem se poté nachází rozlehlý park z roku 1862 - Mořská zahrada.
Jedná se o největší krajinářský park na Balkáně, jelikož se rozkládá na celých 8 km podél pobřeží Černého moře.
na základní podobě parku se podílel český zahradní architekt Antonín Jan Novák.
V parku se nachází akvárium, planetárium, venkovní divadlo, námořní muzeum a také delfinárium.
My skrz tento rozlehlý park vyrážíme do restaurace BM-Zaliva, která se nachází na pláži těsně před přístavem.
Ochutnáte tu báječné mořské plody za příjemné ceny a obsluha je velmi milá.
po obědě nás ještě čeká návštěva delfinária, které vlastní čtyři delfíny.
Představení trvá přibližně 40 minut a žádné z dětí si ho rozhodně nesmí nechat ujít.
Večer si pak můžete v některé ze sklepních hospůdek vychutnávat bulharské víno a rakiji spolu se sýry zdejší výroby.
Tato dobrodružná jízda vede po části slavné turistické trasy Kom-Emine - svatý grál bulharské turistiky.
Trail nabízí divokou horskou krajinu a strmé svahy dosahující nejvyšších balkánských pastvin, které jsou v létě domovem divokých koní.
Jízda, která nabízí dlouhé dny v sedle, je vhodná pro zkušené jezdce.
Občas se vyskytnou i situace, kdy bude třeba na krátkou dobu (20-30 min) sesednout a vést koně - může se jednat o jízdu do kopce i z kopce, takže budete potřebovat přiměřenou fyzickou kondici.
Zde se seznámíme s našimi koňmi.
Osedláme koně a vydáme se směrem na sever přes louky a smíšené bukové a dubové lesy.
Vystoupáme na horu Lissets nad vesnicí, kde se nám naskytne první krásný pohled na centrální hřeben Staré planiny a město Teteven obklopené skalnatými vrcholy.
Poté projdeme starým bukovým lesem, na jehož konci se nachází klášter Glozhene.
Stojí na vysoké skále a otevírá se z něj ještě prostornější výhled na Podunajskou rovinu.
Naše dnešní jízda vede jihozápadním směrem po zpočátku krátce asfaltové silnici.
Poté pokračuje po polní cestě s možností klusu a cvalu.
Projedeme malou opuštěnou vesničkou Slatina a pak začneme stoupat mezi kapradinami a pastvinami.
Chertigrad je starobylá pevnost postavená Thráky ve 4.-3. století před naším letopočtem.
Z pevnosti toho moc nezbylo, ale místo nabízí nádherný výhled na Balkánské pohoří.
Po další 1,5 hodině jízdy na jihozápad přijíždíme do vesnice Yamna.
Opouštíme vysokohorskou stezku E-3 a klesáme hustými bukovými a dubovými lesy a pastvinami podél řeky Černi Vit.
Jejich kohoutková výška se pohybuje mezi 1,40 m a 1,60 m, takže vhodného společníka na túru najdou koně všech hmotností.
Koně jsou silní, mrštní a zvyklí na těžkou práci.
Sedla: K dispozici jsou westernová a anglická sedla.
2 noci v penzionech (2 pokoje se společným WC/koupelnou), 1 noc hotel (6. den) ve dvoulůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením, 2 noci v horských chatách (společné sociální zařízení), veškeré stravování od oběda 1. den až 6. den (kromě večeře 5. a 6. den), anglicky mluvící průvodce a místní průvodce, tažný kůň, transfery dle popisu 1. a 6. letenky; nápoje; večeře 5. a 6.
Středně pokročilí jezdci, jistí v klusu a cvalu.
Jezdci musí být zdatní a musí být schopni pohodlně zvládat klus a cval v otevřené krajině.
Doporučujeme vzít si vlastní jezdeckou helmu.
Tip pro Vás - Vaše dovolená na koni se dá spojit s týdnem navíc na pobřeží Černého moře v Sozopolu, Nesebaru, Lozenci atd.
Země plná kontrastů, jež si většina Čechů pamatuje především, jako hlavní dovolenkovou destinaci v období socialismu, se opět dostává na výsluní.
Městečko Nesebar leží přibližně 30 km severně od Burgasu a díky úžasné kombinaci historických památek, nejrůznějších architektonických stylů, písečných pláží a čistého moře, patří k nejoblíbenějším letoviskům.
Na území Bulharska se vystřídalo mnoho civilizací, Thrákové, Byzantci nebo třeba Řekové, a každá z nich, právě zde v Nesebaru po sobě zanechala jedinečné stopy.
Historické centrum se nachází na kamenitém výběžku, který s pevninou spojuje jen úzká šíje.
Dlážděné uličky a domečky jako z pohádky, dodávají městečku Nesebar nenápadné kouzlo.
U vchodu do starého města vás uvítá dřevěný větrný mlýn.
Největší a nejznámější bulharský klášter, Rilský monastýr je nečekaně velký komplex domů.
Čtyřpatrové stavby s verandami obklopují nádvoří, na kterém stojí kostel a věž.
Všude kolem šumí lesy pohoří Rila.
Obraný mocnými zdmi vypadá nejslavnější pravoslavný klášter v Bulharsku jako tvrz.
Typická architektura, hravé barvy a bezpočet drobností potěší oko i zarytého skeptika.
Uvnitř chrámů se nachází spousta pokladů.
Jedinou původní dochovanou částí ze 14. století je věž Rilského kláštera.
Většina budov pochází z přestavby, jelikož byla zničena devastujícím požárem v devatenáctém století.
Klášterní komplex byl zbudován na místě, kde podle legendy žil v desátém století poustevník svatý Ivan.
Právě jeho ostatky byly původně v klášteře i uchovány, bohužel však díky několika dobře míněným loupežím procestovaly půlku východní Evropy.
Dnes tak na místě zbyla už jen pouhá jedna ruka světce.
Vstup do areálu Rilského monastýru je bezplatný.
Platí se jen vstup do muzea a na věž.
V klášteře se můžete dokonce i ubytovat a vyzkoušet si tak, jak vypadá život mnichů.
Na severovýchodě Bulharska, v údolí řeky Černi Lom, najdete poblíž vesnice Ivanovo komplex kostelů, kaplí, klášterů a sklepů, které jsou všechny vybudované ve skalách pomocí přírodních i umělých jeskyň.
Celý komplex kostelů, z nichž většina pochází ze 12. až 14.
Byly to právě fresky a vnitřní výzdoba skalních kostelů, díky nimž byl klášterní komplex roku 1979 zapsán na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Naproti tomu ve skalním klášteru Sv. Archanděla Michaela a kostele Matky boží můžete na stěnách a stropech obdivovat překrásné fresky neznámého mistra.
Naleznete zde například figurální portréty cara Ivana Alexandra a carevny Teodory.
Není to jen historie; Bulharsko je mezi Čechy stále oblíbenější.
K výběru letní dovolené v této destinaci přispívají i krásné písčité pláže.
Mezi ty nejpůsobivější dozajista patří místy až 150 metrů široká pláž u letoviska Albena.
Pokrytá jemným pískem s velmi mírně se svažujícím vstupem do moře, chráněná z jihu i ze severu zalesněnými kopci, vytváří ten správný umělecký dojem a je oprávněně považována za jednu z nejkrásnějších pláží v Evropě.
Bulharsko patří mezi čím dál tím více oblíbené destinace, najdete zde vše.
Tisícimetrové převýšení zdoláváme v pohodlí kabiny náklaďáku s cisternou vody.
Těch 17 km zatáček ale poutníci dodnes procházejí pěšky - z údolí Čepelarské řeky až na ostrý vrchol vysoko nad lesy Rodop.
Křížová hora (Krastova gora nebo také Krastov vrah, čti vrach) se v posledních letech stala pro Bulhary snad nejpopulárnějším poutním místem.
Zprvu kvalitní silnici pokrývá stále víc výmolů.
Poslední úsek je zvlášť chatrný.
Ale i to bude brzy minulostí.
Před rokem 1989 sem vedla jen polní cesta, teď se do bukového lesa zakusují buldozery a stuha asfaltky se zakrátko dovlní až do výšky 1413 m.
Z vrcholku se otevírá krásný výhled - z kulis rodopských hřebenů vystupuje několik horských skupin, kterými pohoří přesahuje 2000 metrů.
Posvátnost místa se vztahuje k úlomku údajně Jěžíšova kříže.
Po pádu Cařihradu jej schraňovali v nedalekém Bačkovském klášteře, a když se i ten stal obětí Turků, vynesli mniši relikvii k prameni pod vrcholem.
Od těch dob sem lidé tajně přicházeli, mnozí z nich měli vidění kříže zářícího proti obloze.
Kříž, který vztyčili v nejvyšším bodě hory, je ovšem mladší - pochází z doby krátce po odchodu Turků.
Po pádu komunistického režimu byl obnoven klášter.
Nahradil tak původní, zřízený v 19. století.
Dvěma desítkám mnichů dnes slouží moderní ubikace.
Dozvídáme se to od starší paní v šátku, která v tamním kostele prodává svíčky, provádí poutníky mezi ikonami, ale také se stará o úklid v klášteře.
Zasvěcuje nás do místních legend.
Vztahují se ke kříži a k posvátné studánce, která léčí, a některé jsou docela nové.
Když prý překročí práh kostela těhotná žena, může si zvolit, jaké chce mít pohlaví dítěte.
„Zaručeně to funguje,“ usmívá se paní.
Chrám sv. Trojice postavili na vrcholu kopce teprve roku 1956 - z kamenů starého kláštera, z něhož zbyly jen ruiny v lese.
Samotný kostel jako by pocházel ze středověku, ale je to klam.
Skoro všechny bulharské kostelíky tak vypadají, zdánlivě letité stavby z lámaného kamene s červenými prejzovými taškami.
Dojem stáří vyvolávají i ikony, jde přitom o nové práce z poloviny 90. let.
Školy ikon pracují stále stejnými technikami a žáci se učí na dílech starých mistrů.
Nad dalším kostelem Matky Boží Ochránkyně začíná schodiště, po němž denně směřují ke kříži zástupy poutníků.
Vše vrcholí 14. září, v poutní den povýšení sv. Kříže.
„Kříži tvému se klaníme, vladyko, a svaté tvé vzkříšení slavíme,“ stojí na kříži, který od každého, kdo se před ním zastaví, vyslechne modlitbu a přijme políbení.
Stříška blízké kapličky je doslova poseta lístky přání a proseb.
Cestou vzhůru míjíme nové kaple, některé ještě nejsou dokončené.
V jedné z nich se dáváme do řeči s mladými restaurátory.
Přišli sem z ikonopisecké školy ve Velkém Tarnovu (Veliko Tarnovo).
„Za Živkova chtěli z kostelů nadělat jen muzea a nejraději je úplně zavřít,“ říká se štětcem v ruce malířka Cvetanka.
Madarský jezdec je tak slavný, že ho Bulhaři mají i na svých mincích.
Ve skalní stěně vytesaný obrovský reliéf je skutečně impozantní plastikou.
Jezdec na koni se svým psem v patách, který právě probodává kopím lva, je vytesán ve skalní stěně téměř v životní velikosti.
musel být viditelný z velké dálky.
větru a deště a detaily vyobrazení doslova odvál čas.
již nenávratně zmizelo.
množstvím ozdob.
mezi městem Ruse na Dunaji a Varnou ležící na pobřeží Černého moře.
východního Bulharska je krajem stolových hor.
moře a vytvořily tak množství plochých hor ohraničených skalními srázy.
svatyně vodních víl.
Nalezly se tu i zbytky po velké římské usedlosti.
obraně Plisky.
Madaru však nejvíce proslavil reliéf Madarský jezdec.
tak gigantickému dílu.
nejen pokud jde o množství práce odvedené při tesání tohoto reliéfu.
uměleckého díla do časových souvislostí.
na reliéfu zobrazen.
nadvládu nad Balkánem.
odvádět poplatky.
událost.
mnohem starších vyobrazeních v Egyptě, Asýrii i Persii.
Kormisoše a druhý se zmiňuje o dalším bulharském vládci Omurtagovi.
z parkoviště okázalé kamenné schodiště, na jehož počátku stojí pokladna.
musí projít každý, kdo chce zhlédnout Madarského jezdce.
nejstarší dochovaná památka k První bulharské říši.
na železniční trati z Varny přes Provadiju do Kolarovgradu a dále do Sofie.
třeba odbočit do Madary.
Tato túra je vhodná pro jezdce na středně pokročilé až pokročilé úrovni.
6 dní, 5 nocí, 5 dní na koni.
Jestli vás zajímá, jak v Bulharsku provozujeme naši farmu?
Chtěli byste se aktivně podílet na našem každodenním životě, užít si 5 dní jízdy na koni přímo v divoké přírodě, setkat se s místními Bulhary a zažít spousta dalšího?
Pak je tato túra přesně pro vás!
Úplně odpojení od shonu každodenního života.
Příjezd - první setkání s koňmi, zvířaty а rančem
Po příjezdu do vesnice budete ubytováni v našem penzionu.
Práce na ranči, jízda v terénu - Belopopski klášter
Začínáme s pravidelnou prací, snídaní, sedlem a dlouhou jízdou s obědem v přírodě.
Práce na ranči, jízda do vesnici Bajlovo
Třetího dne, kromě každodenních hospodářských povinností, půjdeme opět na dlouhou cestu do nové destinace.
Naším dnešním cílem bude vesnice Bajlovo, kde navštívíme místní muzeum.
Po pravidelné farmářské práci na ranči a snídani vás vezmeme na speciální vyjížďku.
Čeká nás 5-6 hodin jízdy.
Projdeme přes malé místní vesnice a dáme si piknikový oběd v přírodě.
Další den osedláme koně a vrátíme se do ranče jinou cestou.
Šestý den je poslední den našeho programu.
