Během víkendu vyvrcholil čas smutku a vzpomínání na snad nejznámějšího českého zpěváka, který minulé úterý 1. října zemřel. Lidé jsou plní nostalgie a často i v šoku. Poslední měsíce zaplavily čas od času nejen bulvární plátky zvěsti o zdravotním stavu mnohonásobného Českého slavíka. O akutním zdravotním stavu se vědělo a závažnost leukemie je nezpochybnitelná.
Když jsem nad touhle silnou odezvou na smutnou zprávu přemýšlel, došel jsem k poznatku, který stojí za zamyšlení. V našem národě bychom těžko hledali někoho jiného, o kom bychom měli až jakousi představu, že tu s námi vždycky bude. Jako mládežník jsem se samozřejmě narodil a vyrostl v době, kdy už dávno byl a zároveň ještě byl na vrcholu popularity. Naši rodiče a dokonce i prarodiče žili v době, kdy Karel Gott byl všude s nimi.
„Božský Kája“, jak jej fanoušci nazývají, hrál po dekády z rádií, televizí, kazet a cédéček. Jakoby byl nedílnou součástí české identity a kulturního koloritu. Nemám ambice hodnotit uměleckou stránku zpěváka, ani jeho politické postoje či aktivity. Nepopiratelný je jeho um zaujmout a získat oblibu nejen u milionů Čechů, ale i cizinců.
Dokonce i s mladými si čas od času z nostalgie jeho písně pustíme. Odchod Karla Gotta je vak hlasitým připomenutím něčeho, co se týká každého. Jeho smrt je „memento mori“, tedy chodící připomínkou toho, abychom pamatovali na smrt. Abychom si byli vědomi, že jednoho dne naše pozemská pouť skončí. Realita smrti vzbuzuje úžas i úzkost. Přitom je nevyhnutelná.
Boží slovo říká, že i ta největší celebrita, nejznámější zpěvák, herec, politik či vůdce nakonec protne cílovou pásku svého života a postaví se před Boha, který jej stvořil, aby se zpovídal z toho, jaký život prožil a zda je Božím přítelem či nepřítelem. První, co jemu tváří v tvář uvidí, je aspekt toho, že Bůh je svatý. Že je bez jakékoliv morální poskvrny, naprosto dokonalý a dobrý. Smíření s Bohem je otázkou srdce a v konečném důsledku je pouze mezi jedincem a Bohem. Jedině ten, kdo je očištěný krví Ježíše Krista jako zástupné oběti na kříži, na tomto dni zúčtování obstojí.
Na takové věci je radno pamatovat, ovlivní totiž naši věčnost. Přijměme tak šokující a zarmucující zvěst o Karlu Gottovi jako Boží zastavení a připomínku, že i ten nejakčnější, ale i nejpohodovější život, dokonce i ta největší životní „jízda“, dojde do svého cíle a už nebude záležet na tom, zda nám u nohou leží celé Česko, zda nás zná celý svět. Bude záležet na jediném - zda známe Krista a máme skrze něj pokoj s Bohem. Memento mori - pamatuj na smrt! Pamatuj na svého Stvořitele, dokud máš čas na to se svým životem něco udělat a usmířit se s Bohem.
Vystavěné křížky na hřbitovech by nám měly být kromě vzpomínky i připomínkou toho, že navěky na ně svrchu shlížet nebudeme. Jak pošetilé je představou, že máme spoustu času. Vložme naději v Ježíše Krista, dokud je čas!
Líbí se vám tento článek?
