Kostel svatého Ignáce z Loyoly je mohutná barokní dominanta na pražském Karlově náměstí. Pochází z let 1658 až 1670 a je vybudován podle návrhu Carla Luraga. Portikus je dílem Pavla Ignáce Bayera, který postavil i kostelní věž. Interiér na návštěvníka zapůsobí bohatstvím barokního dekoru a účinkem rozptýleného světla. Zařízení pochází převážně z doby kolem roku 1770. Vedle kostela stojí rozlehlá budova bývalé jezuitské koleje, která nyní slouží jako nemocnice. Obě budovy již nepatří jezuitskému řádu, kostel je však v užívání církve.
Současné sídlo jezuitské komunity (rezidence) se nachází za kostelem v Ječné ulici č. Horyna, M.-Oulíková, P.: Kostel sv. Ignáce z Loyoly. Kostel vznikl v druhé polovině 17. století na místě 23 zbořených středověkých domů a po své dostavbě byl zasvěcen patronovi a zakladateli jezuitského řádu sv. Ignáci z Loyoly. Kostel sv. Ignáce s původní novoměstskou jezuitskou kolejí patří mezi jedny z prvních ranně barokních staveb v Praze a je považován za třetí největší jezuitský komplex v Evropě.
Na průčelí kostela je pozoruhodná socha sv. Ignáce a zvláštní svatozář, která obklopuje celé světcovo tělo; tato svatozář bývala ve své době chápána jako značně pobuřující. Na severní straně ke kostelu přiléhá rozlehlá budova jezuitské koleje vystavěná v letech 1699-1713 J. Braschou a T. Schopperem, zatímco východní část uzavírá budova bývalého gymnázia, postaveného v letech 1720-27 T. Schopperem. Nad barokním portálem hlavního vchodu je umístěn znak bratří Steinů, kteří finančně podpořili gymnázium.
Jednolodní interiér s třemi páry bočních kaplí a plochým závěrem patří k raně barokní architektuře; rozměrnou nástropní fresku namaloval v roce 1717 Karel Töpper a zajímavý iluivní oltář je dílem Adama Lauterera, Josefa Kramolina a Františka Moldingera. Působivou atmosféru interiéru podtrhuje štuková výzdoba. Kostel je součástí rozsáhlého jezuitského areálu, který byl postupně vybudován na místě původně 23 měšťanských domů.
Rozlehlý komplex budov kolem kostela tvoří pravidelný půdorysný pravoúhelník, uzavřený proti okolní zástavbě. Stavebně dispoziční skladba areálu navazuje na tradici klasické monistické architektury; chrám je vtažen do půdorysného obvodu architektonického celku. Kostel svatého Ignáce z Loyoly je důležitou raně barokní památkou a spolu s areálem bývalé jezuitské koleje svědčí o tehdejší významné roli jezuitského řádu v Praze.
Historie a místní zajímavosti se prolínají s místními tradicemi: například kapitolu o skalních kaplích a epidemii neštovic v širším okolí lze doplnit v souvislosti s regionálním kontextem; skalní kaple svatého Ignáce z roku 1760 jež byla tesána do skály, a pískovcové boží muka naproti kapli, svědčí o místní duchovní kultuře a náboženských praktikách v jednotlivých částech regionu.
Historie a architektura areálu
Areál bývalé jezuitské koleje, součást městského komplexu, zahrnuje i gymnázium a další budovy, které spolu s kostelem tvoří uzavřený nádvoří. Předmětem památkové ochrany je kostel svatého Ignáce, a celý areál symbolizuje raně barokní architekturu a funkcionalitu jezuitů v Praze.
- Kostel: jednolodní s bočními kaplemi a emporami, trojboce ukončený presbytář.
- Portikus a věž: díla Carla Luraga a Pavla Ignáce Bayera.
- Interiér: nástropní fresky Karla Töppera, barokní dekor a významná sochařská díla.
- Areál koleje: čtyřkřídlý půdorys, nádvoří, gymnázium a monumentální průčelí.
Rozsáhlý areál vystavěný na místě sedmi zbořených měšťanských domů tvoří dominantní součást urbanistické skladby města a bývá popisován jako třetí největší jezuitský komplex v Evropě.
