Svatý Václav je hlavním patronem českého národa a symbolem české státnosti. Byl vnukem Bořivoje a Ludmily, a jeho výchova babičkou Ludmilou mu vdechla křesťanské zásady, ctnosti, rozvahu a snahu o mravní i kulturní povznesení země. Ta, jako matka jeho otce Vratislava I., mu pro život dala cennější výbavu než jeho vlastní Drahomíra. Václav dospěl v panovníka, který chránil český národ před nepřáteli, usiloval o posílení mravnosti a kultury a vedl lid z pohanství křesťanskému životu. Mnich Kristián o něm psal: „Byl dokonalý ve víře, neboť všem chudým činil dobře, nahé odíval a hladové sytil.“
Podle tradičního podání se Václav narodil kolem roku 907 ve Stochově u Libušina, západně od Kladna. Někteří specialisté myslí, že to bylo dříve (antropolog Vlček odvodil rok 895 na základě ostatků). Byl nejstarším synem Vratislava I. a Drahomíry z rodu Stodoranů. Měl šest sourozenců, bratry Boleslava a Spytihněva a ze čtyř sester známe jen Přibyslavu. O jeho křesťanskou výchovu se zasloužila zejména babička Ludmila; na Levém Hradci se zřejmě učil slovanskému písmu, na Budči pak latinské vzdělání.
Otcem Václava byl Vratislav I., jehož vláda skončila smrtí 13. 2. 921; po smrti otce vládu převzala Drahomíra. V září téhož roku zemřela i Václavova babička; její ostatky byly v listopadu přeneseny na Hradčany k sv. Vlády. Václav nastoupil na vládu v roce 925 a ihned se snažil o nápravu nepořádků a o nábožensko-kulturní povznesení země. Za regentské vlády Drahomíry docházelo k útokům na Přemyslovce a k obavám z rostoucí síly Maďarů. Jindřich I. Ptáčník z Německa vtrhl s Arnulfem Bavorským a obklíhl Prahu; Václav jednal opatrně a vyjednal mír za roční odvod 500 hřiven stříbra a 120 volů.
Václav kráčel cestou čestnosti a spravedlnosti; veřejně jednal v souladu s křesťanskou láskou a usiloval o pozvednutí morálky země. V pohanské době se hovořilo o Boleslavově snaze o dynastii a moci; Václavův čestný postoj přinášel lidem důvěru a jeho důvěrníci a dary se snažili posílit zemský řád a církevní instituty. Na Pražském hradě stál chrám sv. Víta, budovaný s Václavovou pomocí a darem ramene svatého Víta; spolu s tím se Václav snažil o vznik českého biskupství, i když zřízení nebylo v jeho silách. Česká diecéze náležela Řeznu a chyběla zde dostatečná kněžská energie, proto Václav hledal kněze i z jiných zemí.
Václav byl proslulý svou diplomatickou prozíravostí. Kníže Jindřich I. Ptáčník mu vyčítal, že mír je lepší než válka; Václav zvolil cestu vyjednávání a mírové dohody se silnějším nepřítelem. V Bohemii se radikální opozice projevovala u šlechty, a tak Václav řešil těžkosti a spory s rozvahou. Legendy popisují, že tehdejší boj byl sice vyvolán, ale Václav v něm uplatňoval odvahu i vytrvalou lenivost vůči zbytečnému násilí. V boji s bavorským Radislavem podle Dalimilovy kroniky vyšly světlé zjevy - kříž nad Václavovou přilbou a andělé po jeho boku. Tímto účinkem válečný spor skončil.
Václavova smrt je spojena s intrikami sourozenců a šlechtických sil. Podle legendy byl Václav zavražděn v roce 935 ve Staré Boleslavi družiníky svého bratra Boleslava I. s jeho souhlasem; zřejmě šlo o reakci na jeho snahu o smír. Záznamy ukazují, že Boleslav řezal cesty k nápravě a soucitně se uklonil před Václavovým odchodem z chrámových dveří. Ostatky Václavovy byly posléze přenášeny do Prahy; přesný den smrti a rok zůstávají předmětem debat historiků (možný 925, 935 či 932 či 938). Tato smrt vyvolala kult Sv. Václava a postupně jej lidé uctívali jako světce a ochránce země.
Uctívání sv. Václava se rozšířilo po celé zemi i za hranicemi. Wolfgang, biskup v Řezně, oznamoval jeho svátek 28. 9.; 972 byl v Proseku u Prahy postaven kostel na jeho počest. Svatováclavský kult se prohloubil v období vlády Přemyslovců i Lucemburků; Karel IV. považoval Václava za důležitého duchovního předka a učinil z něj trvalého a jediného oprávněného vládce země. Na jeho lebce byla vyrobena Svatováclavská koruna, která byla umístěna na oltáři a sloužila při korunovacích. Zároveň nechal Karel IV. vyzdobit Svatováclavskou kapli freskami a rytinami zobrazujícími české panovníky a jejich manželky, aby vyjádřil kontinuitu státu od Přemyslovců po Lucemburky.
Václavův vliv na stát a společnost byl značný i v pozdější době. Základy české státnosti, které položil, čerpaly z jeho diplomacie, církevní spolupráce a kultu světce. Stavba chrámů, církevních institucí a rozvoj měst v době Přemyslovců a Lucemburků pokračoval a obohacoval krajinu. Kutná Hora a její horní zákoník a mincovní reforma Václava II. ukazují na důraz na ekonomické a právní reformy, které měly vybudovat stabilní stát. Přemyslovský stát byl i nadále formován tahem nosných vrstev šlechty, měšťanstva a církve, které společně utvářely či překračovaly hranice moci a práv.
Symbolika a kulturní odkaz
Václavovy legendy ukazují na dualistický vztah mezi panovníkem a šlechtou, která si vyžádala určité výsady, ale zároveň podpořila stabilitu státu. Pečeť s vyobrazením sv. Václava a později jiné pečetě symbolizovaly moc a práva země; činnost šlechtických vrstev byla úzce spojena s panovníkem a majetky, jež vyžadovaly ochotu kmene a duchovní autoritu. Představitelé země, císař Karel IV., a představitelé církve ukazovali na Václavovu důležitost jako vzoru diplomacie, mravnosti a zbožnosti, který překlenoval období nejtemnějších časů.
Přehled vlády Václava a jeho odkaz dnes připomínají památníky, chrámy a umělecká díla. Svatováclavská kaple v katedrále sv. Víta a socha Sv. Václava na Václavském náměstí jsou živým důkazem trvalého kultu a pokračujícího příkladu pro moderní národ. Svatováclavská koruna a další liturgické předměty ukazují na bohatství a odvahu tehdejšího státu a kultury.
Den svatého Štěpána (a dobrý král Václav)
V souvislosti s dnešní identitou Čechů zůstává Václav symbolem státního a národnostního dědictví. Dnes je Den české státnosti připomínán i prostřednictvím Pochodu pro život a dalších veřejných akcí, které slouží k uctění ochrany života a důstojnosti každého člověka. Svatý Václav zůstává vzorem křesťanského panovníka, který se snažil o mír, spravedlnost a službu národu prostřednictvím své víry a diplomacie.
Na závěr lze říci, že Václavovo panování zanechalo hluboké stopy v historickém a duchovním vývoji země: jeho úcta k bohu, jeho diplomacie a jeho snaha chránit a rozvíjet českou kulturu a instituty byly základem pro dlouhodobý rozkvět české státnosti a pro kulturní identitu, kterou si Česko cení dodnes.