Bohemie, historická země střední Evropy, byla královstvím v rámci Svaté říše římské a později provincií Habsburské monarchie. Bohemie byla ohraničena na jihu Rakouskem, na západě Bavorskem, na severu Sasy a Lužicí, na severovýchodě Slezskem a na východě Moravou. Od roku 1918 do 1939 a opět od roku 1945 do 1992 byla součástí Československa a od roku 1993 tvoří většinu České republiky. Pojem Bohemie vychází z keltského lidu Boii, i když Slované Čechové se ve regionu pevně usadili už ve 5. či 6. století.
Bohemie byla krátce podřízena Velké Moravě v pozdním 9. století. Svatí Cyril a Metodějové z Moravy uvedli křesťanství do Bohemie v 9. století a do 10. století byla Bohemie christianizována a konsolidována panovníky rodu Přemyslovců. Ačkoliv se postupně podřídila Svaté říši římské, Přemyslovci dokázali připojit Moravu k Bohemii a proměnit ji v životaschopné království. Vratislav II. (vládl 1061-1092) byl prvním, kdo získal od císařů Svaté říše titul krále Bohemie jako osobní (ne dědičný) privilegium, a roku 1198 byl Otakar I. jmenován dědičným králem Bohemie, která se stala královstvím v rámci Svaté říše římské.
Bohemie dosáhla nového vrcholu politické moci a hospodářské prosperity za Otakara II., který upevnil kontrolu nad částmi Rakouska a vedl války o území s uherskou říší, čímž rozšířil svou říši až k Jaderskému moři. V roce 1310 nastoupila na trůn Luxemburčtí, a království Bohemie zahrnovalo do konce 14. století Moravu, Slezsko a Horní i Dolní Lužici a provincii Bohemii. V roce 1355 se Karel IV., král Bohemie, stal římským císařem jako Karel IV. a je známý založením Univerzity Karlovy (1348) a rozšířením hranic i významu Prahy, kterou učinil hlavním městem říše. Od té doby byla Praha hlavním centrem intelektuálního a uměleckého života ve střední Evropě.
Na počátku 15. století však Bohemie čelila sporným názorům katolické církve a husitského reformního náboženství Jana Husa, který byl upálen jako kacíř v roce 1415. Války mezi husity a římsko-křesťanskou říší a Německem pohltily království, až byly v roce 1436 uzavřeny kompaktáty, které husitům (utráčistům) zajistily částečnou svobodu náboženskou a omezily moc římskokatolické církve. Luxemburská dynastie skončila v roce 1437 a v následných sporech o nástupnictví si šlechtická vrstva získala moc nejen na úkor královské moci, ale i nad měšťany a usedlíky. Usedlíci přišli o část své svobody a někteří byli podrobováni nevolnictví, což postupně posunulo ekonomickou moc od místní aristokracie k středním třídám.
Přemyslovci stáli nad Bohemii až do 1526, kdy Habsburkové převzali trůn v důsledku nároku arcivéody Ferdinanda I. Bohemie tedy nastoupila cestu habsburské nadvlády. Protestantismus byl během období habsburské nadvlády potlačován a pro výuku v školách byla zavedena němčina, což posílilo germanizaci. Po neúspěšném povstání Čechů v roce 1848 došlo k zrušení nevolnictví a ekonomická moc se začala přesouvat od místní šlechty k městským třídám. Češi nadále usilovali o autonomii v rámci Rakousko-Uherska s federální strukturou, a spolu se Slováky prosazovali vznik samostatného státu.
Na konci první světové války vznikla národnostní republika Československo (1918), v níž Bohemie tvořila západní provincie a průmyslové srdce státu. Přes přítomnost německy mluvících obyvatel ve západních Čechách (Sudetští Němci) poskytla záminku pro obsazení nacistickým Německem po Mnichovské dohodě (1938); Bohemie spolu s Moravou se staly německým protektorátem až do roku 1945, kdy vítězné spojenecké armády obnovily Československý stát. Od roku 1945 do 1949 zůstala Bohemie nejzápadnější provincií Československa, následně byla rozdělena na menší okresy spolu s Moravou a Slovenskem.
- Historické období Přemyslovců a první samostatnost Bohemie.
- Růst moci Luxemburků a centrum kulturního rozvoje v Praze.
- Habsburská nadvláda, náboženské a sociální změny, a centralizace moci.
- Československá republika a proměny 20. století až po Mnichov a druhou světovou válku.
V rámci této práce se zkoumá, jak Bohemie i její sousedé reagovaly na větší historické epochy a jaké procesy v ní formovaly identitu, jazyk a kulturu v období habsburské monarchie, v období první republiky a v období následného poválečného uspořádání. Období „23 pricklických let“ v sovětském období a v Rusku se historicky nezakládá na tradičním vývoji Bohemie; v této syntéze však má vyznění ukazující, jak předchozí epochy a politické svazy formovaly identitu a politické ambice v regionu střední Evropy i v širším kontextu staletí.
