ThDr. Pojem a definice. Latinské adjektivum caelebs znamená česky neženatý, svobodný. Vita caelebs znamená u římského básníka Horatia mládenecký život. Oč u celibátu v církvi jde, vysvětluje kanonické právo. Can. 277 stanoví v 1. §: Duchovní jsou povinni zachovávat dokonalou a trvalou zdrženlivost pro Boží království, a proto jsou vázáni celibátem, který je zvláštním Božím darem, jímž se mohou duchovní snáze a s nerozděleným srdcem svobodněji oddat Kristu a službě Bohu i lidem. 2. § říká: S náležitou moudrostí se duchovní chovají k osobám, jejichž častá společnost by mohla ohrozit závazek duchovních ke zdrženlivosti nebo vzbudit pohoršení u věřících. Z formulace kánonu plyne, že se závazek týká dokonalé a trvalé zdrženlivosti v pohlavním životě. Zdrženlivost se nekryje s čistotou, spočívající v užívání sexuality ve shodě s mravním řádem, jinými slovy se stále zdokonalujícím se poznáním člověka v tomto bodě. Představuje jednu z jejích forem úměrně k zvolenému životnímu slohu, dobrovolné upuštění od sexuálních aktivit. Pro ilustraci: manžel má žít čistě právě tak jako celibální kněz nebo řeholník, nežije ovšem zdrženlivě. Na rozdíl od něho řeholník žije pouze tehdy čistě, žije-li zdrženlivě. Z formulace kánonu plyne dále, že se závazek týká zdrženlivosti dokonalé, tedy bez vyjímek. Bezvyjímečnost platí vůči druhým (v jednotlivých sexuálních orientacích nebo deviacích) i vůči sobě (zevně, skutkem, ale i uvnitř, dobrovolnými myšlenkami nebo prožitky). V kánonu je taky řečeno, že závazek je trvalý, váže duchovního od jeho přijetí po celý další život. Motivem tohoto závazku, který je na první pohled značně náročný, je podle kodexu Boží království. Tento pojem označuje vše, co přichází mezi nebem a zemí na svět v Ježíši Kristu jako vrcholném momentu dějin spásy i jako jejich cíli.
V nejnovějším dokumentu církve Dominus Jesus z 5. 9. 2000 se upozorňuje na to, že Boží království není totožné s církví v její pozemské, společenské a historické podobě. Boží království je něco víc, má charakter dovršenosti. Závazek celibátu je sice zcela jasně hodnocen jako uložená povinnost, charakterizován je však překvapivě jako dar od Boha. Z toho plyne několik důsledků: kodex nehodnotí celibát jako nepříjemnou povinnost, která by mohla být vnucovaná proti vůli příjemce, jako nelítostný rozkaz splnit hořký úkol. Příjemce je jím obohacován, jinak by přece dar ztratil smysl. Obohacení je nesporné objektivně, to ale neznamená, že si to obdarovaný musí subjektivně uvědomovat.
Když Jan Pavel II. říká, že netušíme, kolik duchovního bohatství je v celibátu skryto, dospěl k této myšlence bezpochyby časem, rostoucí duchovní zkušeností, kterou vždycky neměl. Dar pochází vždycky z blahovůle dárce, nikdy z práva obdarovaného. To znamená, že na něj nemám nárok, ale dostávám ho nezaslouženě, aniž bych však, když ho dostanu, byl povinován protihodnotou. Myšlenka daru by měla být inspirací zejména pro toho, kdo celibát prožívá opačně, pouze jako tíživou cenu, kterou musí zaplatit za toužené kněžství. Smyslem tohoto daru, pokračuje kodex, je patřit Kristu nerozděleným srdcem, aby bylo možno svobodněji sloužit Bohu a bližnímu. Celibát má tedy služebnou, nikoliv asketickou funkci.
Při jeho ukládání není rozhodující pohotovost k sebezapírání, ale volné ruce k službě. Rozdělené srdce symbolizuje lidskou osobu, která vychází vstříc více než jednomu protějšku, což je samozřejmě v životě obvykl. Každému ze svých protějšků však nabízí pouze část svého „srdce“. Nerozdělené srdce znamená dát se druhému zcela, nakolik je slovo zcela dostatečně realistické. Dát se nerozděleným srdcem Kristu může být plně slučitelné s manželstvím, přátelstvím nebo jiným družným vztahem, jestliže je vztah s člověkem uskutečňován „v Bohu“. Naproti tomu je neslučitelné s celibátním kněžstvím, je-li kněz pastýřem, který pase sebe sama. Ze slov kodexu vyplývá, že rozdělené srdce je nežádoucí náboženskou situací.
Právě v tom smyslu je celibát darem: chce obdarovat člověka tím, že mu něco usnadňuje. Kodex soudí, že úprava celibátu zabezpečuje nerozdělené srdce kněze a tím jeho snadnější vztah ke Kristu. Také v službě lidem je celibátní kněz podle úsudku kodexu svobodnější. Na konci této pasáže je připojena pastorační směrnice: je povinností klerika, vázaného celibátem, být prozíravým v společnosti s lidmi, s nimiž může častý kontakt pozvolna - nebo i rychle - vést k ohrožení závazku vytvářením neviditelného pouta, které je postupem času stále pevnější.
Historie a polemika kolem celibátu
Druhé varování se týká platí pohoršení (odpovídající řecký výraz skandalon znamená původně pastičku, ne na myši, ale na lidi), čili duchovní škody druhého člověka. Pohoršení může způsobit klerikovo nevhodné chování u každého člověka. Varování kodexu se však především týká tzv. maličkých, tzn. osobnostně nestabilizovaných jedinců. Jednání, které by „silným“ křesťanům nepřipadalo problematické, hodnotí „slabí“ pro křehkost své osoby a úsudku, tedy bez vlastní viny, jako hřích, a tím se zarmucují nebo dokonce dochází k jejich duchovní škodě. Té by mělo být v rozumných mezích zabráněno.
Historie celibátu sahá až do raného křesťanství. Zmiňována jsou první právní omezení v 4. století, kdy Elvírská synoda zakázala klerikům stýkat se s vlastními ženami a Neocesarejská synoda hrozila sesazením za sňatek. Postupně se vyvíjela praxe i nauka: Gregor VII. zakázal ženatým kněžím účast na bohoslužbách, Innocence II. prohlásil svěcení za překážku manželství. Na koncilu v Tridentu se mluvilo o celibátu jako o znamení lásky a prostředku duchovní plodnosti.
Etické a sociální rozměry, praktikování celibátu heute
V moderní době encyklika Pavla VI. „Kněžský celibát“ z roku 1967 zkoumá otázky vhodnosti a smyslucelibátu. Zkoumá mimo jiné, zda je čas rozvázat pouto mezi kněžstvím a celibátem, a uvádí argumenty pro a proti. Podněty z koncilů a encyklik doplňují pohledy psychologické a sociální na celibát, včetně diskusí o parafilních sklonostech a důležitosti jejich včasné identifikace při výchově kandidátů.
Ve světle současné doby se rozevírá prostor pro reflexi: celibát není pouze trestem či břemenem, ale může být i důležitým faktorem pro rozvíjení hlubšího vztahu k Bohu a službě bližním. Důležité je vyvažovat osobní integritu, pastorační citlivost a psychické zdraví kandidátů, a to v kontextu kulturních a historických změn.
Proč kněží drží celibát? | What the Fact?
Masturbace a další praktické aspekty v kontextu celibátu
V textu se objevuje zmínka o masturbaci jako možné formě zvládnutí sexuality v rámci celibátu, kterou lze chápat jako součást širšího spektra kompenzačních strategií a osobních rozhodnutí jednotlivce.
Diskuze o masturbaci v rámci celibátu probíhá spolu s otázkou, zda je závazek skutečně dobrovolný a zda je možné jej dodržovat dlouhodobě. Mnohé části textu ukazují na nutnost vyvažovat morální hodnoty s reálným životem, na důležitost duchovního vedení a hledání podpory ve společenství a ve zpovědi.
Důležité je rozlišovat mezi samotnou sexualitou a pohlavností; celibát se netýká odmítnutí těla jako takového, ale prožívání sexuality v rámci Božího plánu a vázání na lásku k Bohu a bližnímu.
tags: #celibat #obsahuje #i #masturbaci